Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Kladní hrdinové

25. 3. 2015

Punta Arenas, Chile

Jižní Amerika

 

„Chcípneme tady!“ začínal panikařit vysoký muž celý v černém včetně stylově sladěné kukly, když  začal monotónní hlas odpočítávat. Deset… devět… osm…

„Hm,“ zabručel druhý taktéž v černém, opíraje se nyní o zeď.

„Hm? Snažíme se vyloupit nejstřeženější objekt Jižní Ameriky, jsme hluboko v podzemí a očividně jsme spustili nějakou past, která nás pohřbí zaživa a TY řekneš jenom hm?“

Podíval se na něj zářivýma zelenýma očima a téměř blahosklonně se usmál. „Jsme kladní hrdinové, někdo nás přijde zachránit,“ pronesl s naprostou jistotou.

Rty panikařícího muže vykreslily dokonalé ‚Ó‘. „Kladní hrdinové?“ Mrkal nevěřícně. Opravdu řekl kladní hrdinové? divil se v duchu.

Odlepil se od stěny a přešel těsně k němu. „Právě teď mám nutkání tě políbit, Damone,“ zamumlal smyslně.

„Já tebe nakopnout!“ vymáčkl ze sebe vzdorně, ačkoliv měl v náhle sucho v krku a v místnosti se dramaticky oteplilo. 

Shane se usmál a o kousek povytáhl kuklu sobě i Damonovi. Jen nepatrně, aby se mohl sklonit a spojit jejich rty v pomalém polibku. Damon si povzdychl, obtočil mu ruce kolem krku a polibek opětoval. „Nepřipadá ti to jako deja vú?“ zamumlal Shane, když se od něj na chvíli odtáhl, neboť si vzpomněl na jejich první setkání. Taky tehdy loupili, nicméně v tu dobu ještě každý sám. Byla to víceméně náhoda, že se střetli na tom samém místě. Šťastná náhoda. 

„Mlč a líbej mě!“ zamručel partner a přitáhl si ho za zátylek blíž. S naprostou samozřejmostí a ochotou mu vyhověl. Na několik vteřin propadli jeden druhému, ostatně jako vždy. Pak však Damon ztuhl. Kolem kotníků se mu totiž vlnila ledová voda.

„Shane,“ zamumlal a přerušil polibek. „Asi máme problém.“ Pohlédl dolů, stejně jako Shane.

„To asi máme,“ zazubil se. Damon nechápal ten jeho klid a optimismus. Vězeli v dosti prekérní situaci.

V zámku náhle zarachotil klíč. Rychle si stáhli masky. Příchozí nemohli vidět, proč stojí tak blízko u sebe.

„Promiň, zlato,“ zašeptal Shane těsně předtím, než vrazil pěst do Damonova břicha. Ten se na něj vyčítavě zahleděl a prudce se předklonil. Jeho oči slibovaly krutou pomstu.

„Já jsem tu byl první, ty parchante!“ vykřikl Shane. Vždycky (ne že by to bylo příliš často), když je chytili, hráli hru na to, že se tady víceméně potkali zcela náhodou. Neměli žádné maskování, jako obvykle – ať už se jednalo o jiné vlasy či vousy, protože při rozebírání situace a možného chycení, věděli, že pravděpodobnost, že by je dotyčný ještě někdy spatřil, se rovná nule. Operovali převážně v Evropě či Asii, do Ameriky a ještě k tomu do Jižní, jezdili zřídka.

Potlesk a výsměšný hlas nesoucí se ode dveří, je přesvědčil, že tentokrát to nebude tak snadné. „Pěkné divadélko, leč zbytečné!“

Shane se pomalu otočil a zadíval se na odporného plejtváka obrovského, jiné přirovnání ho při pohledu na toho chlapa prostě nenapadlo. A to chudáka zvíře ještě urazil! Dvojitá brada, začínající pleška, oporně naduté tváře, o přetékajícím břiše nemluvě. Téměř se otřásl odporem.

„To máte pravdu,“ vložil se do toho Damon a pohledem provrtával Shana tak přesvědčivě nasraně, až mu z toho naskočila husí kůže. „Protože první jsem tu byl já!“ A s úsměškem vrazil svému partnerovi jednu do zubů.

Plejtvák k němu obrátil pozornost. „Hm, opravu přesvědčivé, ale vy dva jste přišli pěkně spolu. Mám to natočené na videu.“ Zamával čímsi před sebou. To něco bylo nepochybně dvd z videokamery.

Shane ztuhl, protože byl přesvědčený, že všechny zatracené kamery vypnul. Nebo ne? Jako by mu ten parchant viděl skrz oči až do mozku, protože se odporně zasmál. „Tohle je speciální kamera, drahoušku,“ ujistil ho bodře a on se z jeho tónu málem pozvracel. „A krom toho, to, co jste tady prováděli před chvilkou, rozhodně nesouviselo s rivalitou,“ usmál se a chtivým pohledem spočinul na Damonovi, ačkoliv z něj mohl vidět jen ocelově šedé oči. Olízl se jako by spatřil nejlepší zmrzlinu na světě.

V Shanovi vzkypěla krev. „Ani se ho nedotkneš, ty zmetku!“ zasyčel, protože správně pochopil, kam směřují jeho myšlenky.

Damon mu položil ruku na rameno, aby se uklidnil. „Vypadá to, že kladní hrdinové si musí pomoci sami,“ šeptl, tak aby ho slyšel jen Shane. Lehce nechápavě na něj pohlédl a téměř ho popadl za loket, když uviděl, že volným krokem kráčí k té velrybě. Nicméně se ovládl. Zkušenosti a čas strávený s Damonem, ho naučili, že má svému partnerovi věřit. Byť se mu to sebevíc příčilo. Pravděpodobně měl totiž plán.

„Odhalil jste nás, a co bude teď?“ zavrněl Damon a Shane skoro vyskočil z kůže. Tenhle tón měl slýchat jen on! Přinutil se uklidnit a opatrně se kradl blíž k Plejtvákovi. Dvě gorily za ním, ho zavrtěním hlavy ujistili, že to rozhodně není dobrý nápad. Přimrzl na místě. Téměř doslova, protože ledová voda se mu stále vlnila kolem kotníků.

Jak je to sakra možné, vždyť jsou otevřené dveře!  A pak si toho všiml. Ve dveřích byla nepatrná zábrana. Asi tak dvacet, třicet centimetrů vysoká, která zabraňovala, aby voda odtekla z místnosti. Zamračil se. Tohle se mu nelíbilo.

„Jen opatrně, krasavče,“ zaslechl, jak zamumlal jejich „hostitel“ směrem k Damonovi, který už byl skoro u něj. A v tom se to stalo. Do vody někdo pustil proud. Jen lehoučce, samozřejmě, aby je nezabil, ale přesto to bylo bolestivé. Damon klesl na jedno koleno, jak ho prudká bolest překvapila. Shane ránu ustál, ale měl co dělat.

Plejtvák, zřejmě si velice užívajíc své „výhody“ se zasmál. „Půjdeš se mnou,“ kývl směrem k Damonovi a na Shana se ani neobtěžoval podívat. „Když budeš moc hodný, možná tady tvého přítelíčka usmažíme rychle.“

Shane viděl, jak Damonovi lehce škubla ramena. Nepochybná známka toho, že se téměř přestal ovládat. Bylo fajn znát ho tak dokonale. Partner se na něj otočil a v jeho šedých očích svítila prosba, aby mu věřil. Nebylo to nutné, protože on ani na vteřinku nezapochyboval. Povzbudivě se na něj usmál. Přinejhorším ho prostě usmaží!

Obezřetně došel k chlápkovi ve dveřích a překročil zábranu, která tam byla. Čekal, že se na něj vrhnout ti dva opičáci, ale ani se nehnuli. Zřejmě očekávali, že nebude klást odpor, když je jeho partner v očividném nebezpečí.

Dveře nepříjemně zapadly do pantů.

Damon si blahořečil, že sebou neškubl, ačkoliv měl v těle napjatý každičký nerv. Vůbec se mu nelíbilo, že Shane zůstal tam uvnitř.

Prošli dlouhou chodbou a vstoupili do místnosti, která zřejmě sloužila jako jakási zasedačka. Plejtvák poslal své dva kumpány za dveře a lstivě se na ně usmál. Damon pochopil, že nebude mít moc času, aby zachránil partnera a nenašel jenom zčernalou mrtvolu.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, Plejtvák k němu přešel a dychtivě po něm natáhl ruce. „Sundej si tu blbou kuklu!“ přikázal.

Zvedl ruce, jako by ho snad chtěl poslechnout, ale on byl příliš dychtivý. Naklonil se k němu blíž a hltal jeho pohyby. Z rukávu vyjel nůž a hladce mu podřízl hrdlo. Nestačil ani vykřiknout, jen vytřeštil oči a se zachroptěním padl na zem.

Nerad zabíjel, ale když nebylo zbytí, striktně se držel hesla: Zabij, nebo budeš zabit! A v tomto případě nešlo jen o jeho život.

Tiše, téměř bezhlesně, otevřel dveře, za kterými samozřejmě stála stráž. Stihli se pouze otočit a spatřit ostří jeho nože.

Rychle je prošacoval, aby našel klíče.

Rozběhl se chodbou na pomoc Shanovi. Prudce otevřel dveře a bez ohledu na vlastní bolest, která mu vystřelovala až k tříslům, rázným krokem přešel ke klečícímu milenci.

„Že já se o tebe vůbec obávám,“ bleskl po něm úsměvem Shane a nechal si pomoci vstát.

Damonovo srdce strachem tlouklo jako o závod. Rychle ho políbil i přes masku, jak se mu ulevilo, že je relativně v pořádku. „Taky tě rád vidím!“ usmál se Shane.

Vypadli z místnosti, jak nejrychleji to šlo. Očekávali, že se je někdo pokusí zastavit, ale ven z budovy se dostali prakticky bez problému.

„Majitel?“ zeptal se Shane, když seděli bezpečně ve svém černém bmw a uháněli pryč.

„Mrtvý!“ odsekl kuse Damon a ani na okamžik neodtrhl oči od silnice. „Co ten čip?“

„Mám ho,“ pousmál se partner a sundal si kuklu. Zatřepal tmavě hnědými vlasy, které už byly zase delší, než byl zvyklý. „Zastav, zlato,“ vyzval ho tiše a Damon kupodivu bez protestu zajel ke krajnici.

Shane mu stáhl kuklu z blonďatých kučer a vzal jeho obličej do dlaní. „Díky,“ šeptl. Nechtěl se pitvat v tom, že někoho zabil, protože věděl, jak nerad to partner dělá. Nicméně ve chvíli, kdy nebylo zbytí, nezůstávali svědci. Nebyli vrahové, jen byli opatrní.

Políbil ho na rty a opřel se svým čelem o jeho.

Damon z něho čerpal sílu a byl mu vděčný, že se v tom nešťourá. Ačkoliv za to nebyl moc rád, prošel si elitní jednotkou zabijáků. Jeho specializace byly nože. Věřte, že ve chvíli, kdy je musel použít, byste nechtěli být jeho nepřítelem.

Začal na prst namotávat pramínek hnědých vlasů, což ho podivným způsobem uklidňovalo. „Byl bych rád, kdybys mi nějaké nechal,“ pronesl pobaveně Shane a on okamžitě přestal. Znovu ho rychle políbil a pokračovali v cestě. Čekala je dvaceti sedmi hodinová  cesta domů.  

 

Na letiště dorazili v poměrně krátkém časovém intervalu. Pokud jejich zprostředkovatelka Avery vše zařídila, jak měla, tak by měli mít zarezervované dvě letenky do Paříže.

„Dobrý večer,“ pozdravil Shane slečnu za terminálem s lehkým úsměvem. Dívka měla oči navrch hlavy, protože vidět dva takové fešáky v jednu chvíli se jí už dlouho nepoštěstilo.

„Máme tady rezervaci na jméno Lesick,“ vyštěkl Damon, protože se mu nelíbily pohledy, které vrhala po jeho partnerovi. Už jsme se zmiňovali, že je Damon nesmírně majetnický? Shane se jen lehce usmál a vzal ho za ruku. Pranic si nedělal z toho, že kolem je moře lidí a mladému páru za nimi téměř vypadly oči z důlku.

Propletli si prsty, jako by si nevšimli reakce okolí. Všimli. Jenže už si na to dávno zvykli.

„Jistě, jistě,“ koktala dívka za přepážkou a rychle naťukala jméno do počítače. Samozřejmě, že nebylo pravé, ale to nikoho nemuselo zajímat. „Ano, tady to je. Dvě letenky do Paříže, první třída, odlet ve 22:03. Dvě mezipřistání, jednou v Santiagu, podruhé v Sao Paulo. Prosím, pánové. Příjemný let!“

Podala jim dvě letenky a rychle se rozloučila.

Shane se na rozloučenou ironicky ušklíbl. „Máme dvě hodiny čas,“ zamumlal si spíše pro sebe. „Já nevím, jak ty, ale já mám vcelku hlad. Dáme si něco?“ otočil se s otázkou na Damona.

„Opravdu se nám chce jíst ty letištní blafy?“

„Opravdu se nám chce sedmadvacet hodin nic nejíst?“ zapitvořil se Shane a blonďák na něj vyplázl jazyk. Se stravou v letadle neměli moc dobré zkušenosti. Stejně jako na letištích. Ale pokud si měli vybrat, volili letiště. I když třeba Avery tentokrát vybrala slušné aerolinky. Pro dnešek, ale měli riskování víc než po krk.

Zapadli do první restaurace, na kterou narazili a s úlevou se posadili.

„Co si dáte?“ zeptala se servírka, která k nim přiklusala na dvaceticentimetrových podpatcích. Rychle si objednali jídlo, které vypadalo, že se na něm nedá nic zkazit, pomodlili se a nezbývalo než čekat.

Nakonec se to sníst dalo. Dokonce i kávu měli snesitelnou, takže dvě hodiny čekání utekly jako voda a oni najednou seděli v první třídě a těšili se na let domů.

„Víš, na co se těším nejvíc?“ zeptal se s mohutným zívnutím Damon, když se pohodlně, jak jen to šlo, usadili na svých místech.

Shane se k němu naklonil. „Na co?“

„Až si spolu zalezeme do horké vany,“ prohodil a Shanovi ztmavly oči touhou. Rychle ho políbil.

„Tak na to se pořádně vyspi,“ upozornil ho. „Protože pak tě nenechám vydechnout.“

„Hmmm,“ protáhl Damon, „to si nechám líbit.“

„Já taky, zlato, já taky,“ ujistil ho s úsměvem, když se blonďák propadal do spánku.
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 15. 9. 2017 23:15)

Moc pěkné.