Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Za vším hledej Theodora!

22. 3. 2015

„Asi si pořídím kočku,“ pronesl černovlasý mladík a usmál se, když blonďák naproti němu otevřel pusu dokořán. Natáhl ruku a ukazovákem mu zaklapl ústa.

„Děláš si ze mě srandu? Já myslel, že kočky si pořizujou jenom starý panny. A ty nejsi starý,“ sjel ho pohledem od hlavy až k pasu, zbytek se ztrácel pod stolem, ale kdyby mohl tak se podívá i pod něj, „a už vůbec ne panna.“

„Jsi strašně ukecanej,“ usadil ho.

„Nemám já to po tobě, Stewe?“ zamrkal na něj sladce. Na první pohled by vás ani ve snu nenapadlo, že tahle dvě diametrálně odlišná stvoření, která se lišila, jak povahou, tak vzhledem, jsou ve skutečnosti bratři. A jen o tři roky od sebe. Zatímco Stew měl uhlově černé vlasy, šedé oči, byl vysoký a urostlý, takže po něm otočil hlavu kdekdo a že to nebyly jenom ženy, se mohli přesvědčit dnes, protože po něm mlsně pokukoval místní číšník.

Spike byl blonďák s azurově modrýma očima, po kterých prahla kdejaká dívka, zhruba o hlavu menší než jeho bratr a útlejší postavy. Jeden za druhého by ale bez váhání, skočili pod rozjetý vlak, znamenalo-li by to, že ten druhý bude žít. Ale nemyslete si i po Spikovi letěly ženský jako slepice po zrní.

„Proč by sis chtěl pořizovat kočku? Já ti snad nestačím?“ zavrněl na něj a Stew se zasmál. Ten kluk snad nikdy nevyroste!

„Jsi zamrzlej puberťák, Spiku,“ pronesl se smíchem.

„Ty máš tak co mluvit, bráško,“ zamumlal si pod vousy.

„Bráško?“ ozvalo se náhle nad nimi. Oba vzhlédli a spatřili onoho číšníka zmiňovaného o pár odstavců výše. Ten na ně nevěřícně hleděl.

„Vy dva jste bratři?“

Stew se zamračil. Ať už se mu ten číšník líbil nebo ne, co se má co montovat do jejich rozhovoru?!

„Promiňte, ale myslím, že vám do toho nic není!“ pronesl sice mile, ale chladně jako arktický ledovec.

Pingl se začal o překot omlouvat a radši se vytratil.

„Nemusel jsi na něj tak vyjet, vždyť on po tobě pálí jako divej,“ upozornil ho Spike.

„Co je mě do toho? A krom toho, kdy ty vyletíš z hnízda?“ optal se ho, aby změnil téma. Ačkoliv bylo Spikovi už dvaadvacet stále bydlel u rodičů, což Stew, který už rok bydlel sám – bohužel úplně sám – naprosto nechápal.

„Až mi narostou křídla,“ vyplázl na něj jazyk. Pak ale pokrčil rameny. „Nevím. Nemám kam spěchat jako ty. Chci si užívat a to bych mohl těžko, pokud bych měl platit nájem. Což by byla minimálně půlka mého platu.“

„Jak jsem ti řekl, už když jsem odcházel, u mě jsou dveře stále otevřené.“

„Jo a v nich bude číhat tvoje agresivní hlídací kočka, aby mi vyškrábala oči,“ dloubl si do něj a vzápětí se rozesmál, když viděl jeho ublížený pohled.

„Promiň, brácho,“ omlouval se kajícně, ačkoliv mu v koutcích rtů cukalo, „já jen, že si tě neumím představit…,“ nedořekl, protože opět vybuchl v smích.

Stew počkal, až se uklidní a pak klidně promluvil. „Pokud tě to zajímá, tak zrovna dneska se jdu na jednu podívat. Nechceš jít se mnou?“

Spika přešel všechen smích. „Budeme hrát páreček, co hledá kočičku,“ zavrkal na něj a Stew po něm hodil vražedný pohled. On po něm bratříček „nezdědil“ pouze ukecanost, nýbrž i sexuální orientaci. Proto spolu taky mohli takhle nepokrytě žertovat.

„Budeme dělat to, co jsme. Bratry. A přestaň s tím, nebo ty dvě dámy u vedlejšího stolu, které nás tak nepokrytě poslouchají, trefí šlak.“

Spike se otočil a na zmiňované dámy se zářivě usmál. Ty zavzdychaly a přestaly jim věnovat pozornost.

„To bychom přeci nechtěli,“ mrkl na bratra.

„Tak co půjdeš se mnou, Spiku?“

„Od kdy zrovna ty potřebuješ chůvu?“ nechápal, ale nakonec pokrčil rameny. Stejně neměl co dělat a domů se mu nechtělo.

„Neodmlouvej pořád. Prostě se mi nechce samotnýmu, no…“

„Už tě to nebaví, viď?“

„A co jako?“ ošil se.

„Bejt v tom bytě pořád sám.“

Stew mlčel, věděl, že ho jeho bratr zná až moc dobře.

Spike se rozhodl nad ním smilovat a odvedl téma jinam. „Kde to vlastně je?“

Oddechl si. „Kousek za městem v jedné vesnici. Třeba tam bude nějaký fešák,“ nadhodil lehce a musel se zasmát, když na něj Spike nevěřícně hleděl.

„Snad si nemyslíš, že bych byl s nějakým vesnickým balíkem?“ kroutil hlavou.

„Nikdy neříkej nikdy, brácho,“ cvrnkl ho do nosu a mával na číšníka, že zaplatí. Kluk přiklusal ihned. Pořád byl nějaký nesvůj, když zjistil, že jsou bratři. Rychle si od nich vzal peníze a rozloučil se.

Bratři vstali a usadili se do auta. Stew nastartoval a rozjel se. Celou cestu si povídali. Vesnice však nebyla moc daleko, takže byli za patnáct minut na místě. Spike trošku vyjeveně hleděl na velký dům, který vypadal jako z pohádky.

„Copak? Myslel sis, že to bude nějaká ruina před rozpadem?“ smál se Stew.

„Ty už jsi tady byl, co?“ podíval se na něj podezíravě.

„Jo,“ usmál se a šel zazvonit. Jeho úsměv se rozšířil, když jim přišel otevřít majitel kocourka, pro kterého si sem přijel. Cítil jak Spike vedle něj totálně ztuhnul. Nebylo divu, to, co kráčelo po schodech, vypadalo přímo božsky. Ani se o tom nedalo pořádně přemýšlet jako o člověku.

Stew byl proti jeho kouzlu odolný, ale věděl, že Spike je ztracen. Byl totiž na tyhle typy. Hnědé vlasy mu neposedně povlávaly kolem tváře, zelené oči jiskřily šibalstvím, na tváři zhruba dvoudenní strnisko. Pěkná vypracovaná postava. Prostě kluk k nakousnutí.

Starší z bratrů se naklonil k mladšímu a pobaveně zašeptal: „Já ti říkal: nikdy neříkej nikdy.“ Spike po něm šlehl podrážděným pohledem.

„Ahoj, Stewe, vidím, že sis dnes přivedl posilu,“ usmál se na ně vřele a podával Spikovi ruku.

„Jmenuji se Cameron James a jsem bývalý spolužák vašeho bratra.“

Spike v duchu slíbil Stewovi pomalu a bolestnou smrt, ale na muže se usmál. „Já jsem Spike.“ Už věděl, proč ho sem vytáhl. Chtěl ho seznámit se svým kamarádem a zřejmě doufal, že se do něj zamiluje nehynoucí láskou. Ale to se chlapec trošku přepočítal.

„Tak jak je na tom Theodor, už si ho mohu vzít?“

„Theodor?“ podíval se na něj Spike. Vyměnil si pobavený pohled s Cameronem.            

„Jasně, že můžeš, Stewe,“ souhlasil a zmizel na okamžik v domě. Vrátil se s malým kocourkem, kterého svíral v náruči.

„Ten je ale roztomilej!“ rozplýval se Spike a úplně zapomněl na ten posměch, kterým bratra zahrnul na začátku.

Avšak Stew si neodpustil malé rýpnutí. „Neříkal jsi, že si kočky pořizují jen staré panny?“ povytáhl obočí. Blonďák měl pocit, že zrudnul až po kořínky vlasů a Cameron se musel odvrátit, aby si nevšimli, jak mu cukají koutky rtů.

„Myslím, že tohle je jen mylný předpoklad,“ pronesl hostitel klidně, aby tak trochu uklidnil atmosféru. „Nechcete zajít třeba na čaj nebo na kávu?“

„Ano!“

„Ne, bohužel nemáme čas,“ ozvalo se v jednu chvíli. Stew se překvapeně podíval na Spika, který chtěl zůstat. Povytáhl obočí a v jeho očích se doslova objevily otazníky. Mladší bratr pokrčil rameny a omluvně se usmál na Camerona.

„Tak tedy prý ne,“ odvětil klidně. „Mějte se fajn,“ rozloučil se rychle a mazal do auta. Stew za ním mírně zmateně hleděl.

„Děkuji ti, Camerone, musíš někdy přijet do města,“ mrkl na něj.

Mladý muž se zasmál. „Moc dobře víš, že tam bydlím. K babičce jezdím jen na víkendy,“ pronesl pobaveně.

„Já to vím, ale Spike ne,“ smál se nepokrytě. Pak se srdečně rozloučili a on nastoupil do auta.

„Tak jak se ti líbilo v Balíkově, Spiku?“ oslovil bratra, když vyjížděli. Ten jen něco nesrozumitelně prskl, čímž Stewa nehorázně pobavil. Avšak moudře se rozhodl mlčet. Ať už si to Spike chtěl přiznat nebo ne, taky už mu samota pomalu lezla na mozek.

Stew se cestou ohlížel na kotě, jestli je s ním všechno v pořádku. Konečně dorazili do města. „Půjdeš ke mně, nebo chceš někam odvézt?“ ptal se lehce, když stáli na červenou na křižovatce.

„Hodíš mě domů?“

„Jasně,“ kývl Stew a na okamžik se na něj zadíval. Ovšem Spike se zazubil, takže na něm neshledal nic zvláštního. Za pět minut ho vysazoval před domem jejich rodičů.

„Pozdravuj je,“ kývl směrem k domu.

„Jasně.“

S tímto se rozloučili a Stew vyrazil ke svému bytu. Zaparkoval v podzemní garáži, vzal kotě, které kupodivu celkem spokojeně pochrupovalo v přepravce, a vyjel do pátého patra, kde bydlel.

Odemkl dveře a rozsvítil, protože venku se už setmělo. Přešel do obýváku a pustil kotě ven. To okamžitě začalo zvědavě pobíhat po bytě. Pobaveně ho sledoval. Zvířátko bylo jako u vytržení. Lítalo z pokoje do pokoje, očichávalo nábytek. Spokojeně se opíral o dveře a usmíval se.

Na chodbě, která spojovala ložnici a obývák, měl pro kocoura připravený záchod a misky na jídlo a vodu. Vzal ho do náruče a přešel tam. Položil ho na zem, aby si Theo, jak se rozhodl mu říkat, na vše zvykl a věděl, kam má chodit. Kocourek jen mňaukl a on ho pohladil po sametové srsti.

Koupil sice škrabadlo, ale tak nějak si byl jistý, že to nábytek stejně odnese.  Nijak zvlášť mu to nevadilo. Rychle si ukuchtil večeři a pustil si poslední pokračování Postradatelných, který nedávno běžel v kinech. Neměl s kým na něj jít, tak si počkal, až si ho bude moci stáhnout a pustit na své velké televizi.

Pohodlně se rozvalil a žvýkal večeři. Překvapeně se pousmál, když mu Theodor vyskočil do klína a spokojeně si lehl. „Jdeš se dívat se mnou?“ zeptal se škádlivě a kocourek mňaukl v odpověď. Domyslel si, že souhlasil a v klidu pokračoval ve sledování.

Film se mu líbil, ale věděl, že je to převážně ovlivněné tím, že ve filmu hraje jeho oblíbený herec. Spokojeně se protáhl a shodil zvíře z klína. Vyčítavě po něm louplo očkem a odšouralo se k misce s jídlem.

„Je čas jít spát,“ zamumlal si pro sebe a vydal se do koupelny. Rychle se osprchoval a osušil. Vlezl si pod peřinu, jak ho pán bůh stvořil, protože byl zvyklý spát nahý a za chvíli už se toulal v říši snů.

Ani nepostřehl, že se mu Theodor stulil v nohách postele a spokojeně pochrupoval.

 

Uběhlo čtrnáct dní od chvíle, kdy si Thea přinesl domů. Zdálo se, že si kocourek v bytě už zvykl. Byl tomu rád. Vypadalo to, že budou mít klidnou domácnost. Zvíře si navyklo s ním spát v posteli, čemuž se zezačátku snažil vyhnout, ale bez valného úspěchu. Nakonec ten boj vzdal.

„Zatraceně!“ vymrštil se na posteli, přičemž shodil kocourka na zem. Rychle se mu omluvil a spěšně odbyl ranní hygienu. Nasypal mu granule a vodu. Sám vynechal snídani a rychle vyběhl z bytu. Podařilo se mu totiž zaspat. Poprvé od té doby, co na místo nastoupil.

Do práce přišel o hodinu později, dostal seřváno od šéfa a celý den zchlíple seděl za stolem a snažil se soustředit. Myšlenkami, ale bloudil úplně někde jinde. V prvé řadě si nedokázal vybavit, jestli zavřel dveře na balkon. Trnul hrůzou, že ne. Když si představil, že Theo mohl vypadnout ven, srdce mu vynechalo několik úderů.

Prožil den jako v mlze a jakmile měl, padla, okamžitě se vydal domů, ačkoliv měl ještě v plánu nechat Theovi udělat obojek s přívěskem a jeho jménem a adresou, kdyby se náhodou ztratil. V poslední době na to nějak neměl čas.

Netrpělivě bušil do tlačítka výtahu, který jako by se zrovna dneska rozhodl jet tím nejpomalejším tempem. Konečně se dveře otevřely, on vlítl dovnitř jako nezřízená střela a zmáčkl páté patro. Až když se s cinknutím dveře zase zavřely, si uvědomil, že není ve výtahu sám.

Otočil hlavu a střetl se s pobaveným modrým pohledem svého souseda. Velice hezkého souseda, který se mu už několik měsíců líbil. Prostě skvělé, pomyslel si v duchu. Musel vypadat jako blázen, když sem tak vlítnul.

„Dobrý den,“ pozdravil zdvořile, protože se takhle pár měsíců už zdravili. Nikam jinam se zatím nedostali.

„Dobrý,“ odpověděl ten prohnaný ďábel pobaveně. Stew po něm loupl očima, což ho zřejmě pobavilo ještě víc, protože se začal usmívat. Roztřásla se mu kolena, ale podařilo se mu na tváři vyloudit – jak doufal – svůdný úsměv. Podle toho, jak se jeho soused snažil nevyprsknout, se mu to asi nepovedlo.

„Jen do toho!“ vyzval ho směle, poprvé s ním prohodil víc než jen pozdrav.

„Copak?“ zeptal se a koutky mu škubaly.

„Klidně se zasmějte, já to unesu.“

„O tom nepochybuji,“ prohodil náhle zcela vážně.

„Mimochodem jsem Stew.“ Podal mu ruku.

„Dylan,“ představil se blonďák a stiskl mu dlaň. Stew se snažil nevšímat toho příjemného pocitu, který se mu rozvlnil rukou. Tentokrát se mu podařilo usmát svým typickým pokřiveným způsobem.

Jen tak bezděky zabloudil očima k tomu, co Dylan nesl v ruce a všiml si, že jsou to granule pro kotě. „Máš kočku?“ zeptal se zvědavě.

„Já ne,“ odvětil záhadně a zase začal tak provokativně usmívat. Stewovi ten úsměv rozproudil krev.

„Pak tedy…?“ Nechal větu nedokončenou a kývl ke granulím v jeho ruce.

„Ty máš kočku, pokud vím.“

„No a?“

„Tak nějak se mi zatoulala na balkon.“

Stewovi se zastavilo srdce. Takže přece jen nechal to okno otevřené. „Ježíši, a je v pořádku?“

„Nic se mu nestalo. Našel jsem ho stuleného u sebe na křesle, co mám na balkoně. Zřejmě jsi zapomněl zavřít okno a on tě hledal.“

„Moc se omlouvám. Ráno jsem zaspal a ve spěchu ho evidentně zapomněl zavřít. Celý den jsem byl jako na trní, jestli nevypadl.“

Dylan se na něj zamyšleně podíval. Vypadá to, že má tu čičinu vážně rád, pomyslel si. Stewovi ani nedošlo, že už dávno vystoupili z výtahu a nyní stojí před Dylanovými dveřmi do bytu.

Bez ptaní ho následoval dovnitř a srdce mu poskočilo radostí, když se mu o nohu otřelo jeho kotě. Vzal ho do náruče a přitiskl k němu obličej. „Tys mi ale nahnal strach. Slibuji, že už to okno nikdy nenechám otevřené,“ mumlal mu do kožíšku a snažil se uklidnit zrychlený tep. Zda to bylo díky úlevě, kterou cítil, nebo tím, že Dylan stál v tu chvíli těsně vedle něho, nebylo lehké odhadnout.

Otočil se k němu. „Mockrát ti děkuji. Ty granule ti samozřejmě zaplatím,“ navrhl, ale společník jen mávl rukou.

„Prosím tě, těch pár korun mě opravdu nevytrhlo. A aspoň tady budu mít zásobu, kdyby se sem náhodou…,“ odmlčel se, protože si uvědomil, že nezná jméno zvířete.

„Theo. Jmenuje se Theo.“

„Kdyby se sem Theo náhodou zase zatoulal,“ dokončil větu a pohladil kočku po srsti. Ta zavrněla a Stewovo srdce zase spustilo svůj maraton. Zadíval se do těch neuvěřitelně modrých očí a kocourek rázem přestal existovat.

Sakra, pomyslel si, kdybych věděl, že se s ním seznámím přes kočku, už bych jich měl nejmíň deset. Nedokázal od něj odtrhnout pohled. Dylan však takový problém zřejmě neměl, odvrátil se jako by nic a přešel do obýváku.

Stew by si nejraději nafackoval. Co si tak myslel? Jaká je šance, že se vedle něj náhodou přistěhuje gay spolubydlící, který bude jeho osudová láska? Měl bych přestat koukat na slaďárny, blbnu z toho!  

„Tak my už půjdeme,“ nakoukne do obýváku.

„Nedáš si pivo?“

Váhá, ale jen vteřinku. Nikde přece není psáno, že se nemůže aspoň kochat pohledem. „Rád,“ usměje se. Položí Thea na zem, zuje se a vstoupí dovnitř. Byt je zařízený jednoduše, účelně, ale přesto se mu tady líbí. Černá pohovka uprostřed pokoje, skleněný stolek a dva bílé taburety. Obrovská televize, podobná té jeho. A knihovna. Obrovská knihovna přes celou stěnu. Nemůže si pomoct, ale zírá na ni jako uhranutý. Miluje knihy. Sám si takovouhle knihovnu nemůže dovolit. Jednak proto, že by do ní měl sotva co dát (jeho sbírka knih čítá asi dvě stě kusů), jednak proto, že musela být pořádně drahá.

Před očima se mu objeví plechovka piva. „Copak? Líbí se ti?“ zeptá se pobaveně Dylan, když si všimne jeho zaujetí.

Přinutí se o knihovny odtrhnout. „A jak! Mohu se podívat?“

„Samozřejmě.“

Téměř posvátně předstoupí a prohlíží si knihy. Od klasiků až po nové autory. Většinou z žánru fantasy či krimi, ale nechybí ani různé encyklopedie či… zarazí se a je si téměř jistý, že zčervenal až po kořínky vlasů. Kamasútra. Poleje ho horko a zároveň mu po zádech přeběhne mráz, protože myslí mu během vteřiny projede tolik smyslných představ, že se diví, že jeho vzrušení není vidět.

Rychle se odvrátí a střetne se s Dylanovým pohledem. Nepochybuje, že viděl, u jaké knihy se to zarazil. Aby zamaskoval rozpaky, prudce si přihne piva a málem se zadusí. Čím dál lepší Stewe! Vynadá si v duchu.

Celou trapnou situaci zachrání Theo, díky bohu za něj! Otře se o Dylanovu nohu a on svou pozornost automaticky stočí na něj. Stew tak má šanci nabýt ztracenou rovnováhu. Sleduje, jak jeho velké, silné ruce, jemně berou kocourka do náruče a okamžitě chce být na místě své kočky!

Uklidni se!

„Neposadíme se?“ vyzve ho Dylan a sám se i se zvířetem posadí na pohovku. Stew nemá jinou možnost než si sednout taky. Je na sebe naštvaný, protože se chová jako nějaký praštěný puberťák, co má rande s vysněnou holkou. Nechápe, proč ho ten chlap tak rajcuje. Má to s ním takhle už od začátku. Od okamžiku, kdy ho viděl, jak stěhuje věci do bytu vedle něj.

Tenkrát bylo léto a on na sobě měl jenom tepláky. Jen z té vzpomínky mu povážlivě vyschne v ústech. Uvědomil si, že mu Dylan něco říká, ale nebyl schopný ho vnímat. Jeho myšlenky utekly úplně jiným směrem.

„Promiň, co jsi říkal?“

Poslouchá jeho pobavený smích. „Že kdybys někdy potřeboval, tak ti Thea rád pohlídám,“ zopakoval svůj návrh ještě jednou. Očividně svého souseda vyvádím z míry, pomyslel si Dylan. Shledal, že mu to nijak zvlášť nevadí. Dal by celé jmění, aby věděl, co se mu honí hlavou. Jen by ho zajímalo, proč je proboha tak nervózní?

„To bys byl hodný,“ pokýval hlavou. Ještě jednou si lokl piva a shledal, že je mnohem jednodušší si s Dylanem povídat. Překvapilo ho, když zjistil, že je veterinář.

„Páni! Přibíráš nové pacienty?“ Nevěděl, jak to u veterinářů chodí, ale předpokládal, že to bude podobné jako u klasického doktora. Tudíž může mít plno.

Zavrtěl hlavou. „Vlastně ani ne. Mám pacientů až nad hlavu, ale myslím, že pro jednoho nezbedného kocoura si čas najdu.“  A pro jeho páníčka pravděpodobně taky. Trošku ho překvapil tok vlastních myšlenek, ale co. Stew byl sympaťák a navíc fešák, tak proč s ním nestrávit chvilku času. Koneckonců, dívání se, mu může jen těžko zakázat.

Stewovi se rozzářila tvář. „To by bylo skvělé. Kde máš ordinaci?“

Nadiktoval mu adresu. „Ale nemusíš chodit až tam. Kdykoliv budeš něco ohledně Thea potřebovat, stačí zazvonit tady.“

„Jasně, díky moc!“ Snažil se potlačit ten stupidní zklamaný pocit… Proboha, ještě dneska ráno jste ani nevěděli, jak se jmenujete, tak tady nevyšiluj! Proklínal se v duchu. Rychle setřásl tyhle myšlenky a zase zapředl s Dylanem vcelku pohodový rozhovor. Ani ho nepřekvapilo, že nemají mnoho společného. Nicméně když už se něco objevilo, byli do toho zapáleni stejnou měrou.

„Proboha!“ zhrozil se, když po několika se po nějaké (a nějakých pivech) podíval na hodiny. Bylo jedenáct večer. Theo spokojeně pochrupával na klíně Dylana (zatraceně, zase chtěl být na místě své kočky) a oni zrovna vedli zanícenou debatu na téma Expendables, které nedávno oba viděli. Jak se ukázalo, mají dost podobný vkus.

„Co se o víkendu společně podívat na všechny tři díly a teprve potom rozhodnout, který je nejlepší?“ navrhl Dylan.

Už se chystal vyhrknout, že jasně, ale nechtěl vypadat příliš dychtivě. Naoko se zamyslel, jako by přemýšlel, zda nemá něco domluveného. Což samozřejmě neměl. „Jasně, to by bylo super,“ souhlasil s lehkým úsměvem.

„Tak domluveno.“

„Ale teď už bychom měli s Theem jít. Je pozdě a oba ráno vstáváme do práce. Nebo aspoň já rozhodně,“ zabručel.

Dylan mu opatrně předal kocourka, který se samozřejmě probudil, a zjevně se mu nelíbilo, že s ním manipulují. Prsknul na ně a seknul Stewa do ruky. Ten ho bezmyšlenkovitě plácl, protože rozhodně nechtěl, aby byl nějak agresivní.

„Theo!“ zahučel výhružně a kocourek sklopil uši. Podíval se na šrám na své ruce a povzdechl si. Doma si to bude muset umýt a vydesinfikovat, sekl ho docela hluboko.

„Ukaž,“ zamumlá Dylan a automaticky ho vezme za ruku, aby si prohlédl zranění. Stew se ani nebrání, když ho vede zpátky na pohovku, kde ho usadí a zmizí v koupelně. Ví, kde má koupelnu, protože má v podstatě stejný byt.

Za chvíli se vrátí s desinfekcí a náplastí. Theo už dávno zvědavě šmejdí po bytě, protože předtím celou dobu prospal. Stejně ho ani jeden z mužů pořádně nevnímá.

„Tak!“ pronesl vítězoslavně Dylan, poté co mu ránu zalepil. Ani si neuvědomil, že celou dobu klečel před ním. Zvedl hlavu a střetl se s jeho šedýma očima.

„Díky,“ zaskřehotal Stew, protože mu vyschlo v ústech. Kouzlo okamžiku přeruší zvonění mobilu. Stewova mobilu. S omluvným pohledem ho vyloví z kapsy džín, přičemž se mimoděk lehce otře o Dylana, který je stále před ním. Jako by to byl nějaký impuls, ten se prudce postaví a odejde do bezpečné vzdálenosti.

„Spiku?“ podiví se do telefonu Stew. Proč mu bratr volá v tuhle hodinu? „Stalo se něco?“

„Asi už půl hodiny ti buším na dveře!“

„Cože? Počkej, hned jsem tam.“ Típne hovor a omluvně se podívá na Dylana.

„Stejně jsi byl na odchodu, ne?“ Pokrčí rameny a usměje se.

„To je pravda. Díky za příjemný večer. Takže v sobotu?“

„Jasně. Ještě se domluvíme přes týden, vždyť bydlíme hned vedle sebe.“

Rychle odchytnou Thea, no rychle, kdo by řekl, že tak malé zvíře může být tak rychlé. Trvalo jim to dobrých deset minut. Konečně otevře dveře a vykoukne na chodbu. Vůbec ho nepřekvapí Spikovo zdvihnuté obočí. Ještě se rozloučí s Dylanem, který si bratra se zájmem prohlíží (to píchnutí, které Stewem projelo, rozhodně nebyla žárlivost, ale nemusel na něj tak zírat!), a už odemyká dveře svého bytu.

V podstatě vtáhne bratra dovnitř, pustí kočku a pak se na něj otočí s otázkou v očích: Co tady děláš?

„Přišel jsem na přátelskou návštěvu,“ zamumlá Spike a Stewovi je jasné, že si trošku přihnul.

„V jedenáct večer? Stalo se něco?“

„Vyhodili mě z práce,“ vyklopí ze sebe v podstatě okamžitě. Nikdy nedokázal bráchovi dlouho něco tajit.

Stewa to překvapí tolik, až si z toho sedne na gauč. „Jak to?“ Spike uhne pohledem. Očividně se mu do toho nechce. „Co se stalo, brácho?“ zeptá se klidně, nebo spíš jak nejklidněji dokáže.

„Trvá to už delší dobu,“ začne Spike, „ale myslel jsem, že to třeba přejde, nebo jí to přestane bavit.“

Stewa zamrazí do morku kostí. Tohle se mu rozhodně nelíbí! Přinutí se mlčet, protože pro Spika je očividně těžké o tom mluvit.

Zhluboka se nadechne, aby mohl pokračovat. „Zamilovala se do mě jedna kolegyně. Pranic nepomohlo, když jsem jí vysvětlil, že mezi námi nikdy nic být nemůže, protože se mi ženy prostě nelíbí. Nechápala to. Pořád mi nechávala na stole různé zamilované vzkazy, drobné dárky, psala mi zamilované smsky. Neustále jsem jí opakoval, že o ni nemám zájem. Jenže její pozornost nepolevovala.“

Stew poklepal vedle sebe a bratr se posadil. Dlouho to ale nevydržel a začal přecházet sem a tam. „Všem připadala její pozornost milá, ale mě vadila. Nedokázal jsem ji přinutit, aby přestala. Dneska to vyvrcholilo. Zřejmě jí došlo, že u mě nemá šanci tak se rozhodla pomstít. Šla za mnou na záchod a opět začala dotírat. Lísala se ke mně jako kočka. Snažil jsem se ji odstrčit, ale v tu chvíli přišel šéf. Všechno to obrátila proti mně, brácho,“ zašeptal zničeně.

„Co proti tobě obrátila?“

„Obvinila mě ze sexuálního obtěžování. Řekla, že mi ty dárky a pozornost věnovala na můj rozkaz, ze strachu, že jí ublížím. Šéf mě okamžitě vyrazil a zvažuje žalobu.“

Stew vyletěl jak čertík z krabičky. „Vždyť přece museli vidět, že ONA obtěžuje tebe! Máš ještě uložené ty sms zprávy od ní?“

Spike uhnul pohledem a Stew zasténal. „Takže nemáš! Proč proboha?“

„Říkal jsem ti, že jsem doufal, že toho nechá. Nenapadlo mě, že vyrukuje s tímhle. Ty smsky byly nechutné a oplzlé, nechtěl jsi něco takového nechávat v mobilu. Co kdyby si to přečetli rodiče!“

Dobře, to se dalo pochopit. Stew přikývl a sáhl po telefonu. „Co to děláš?“ vyděsil se Spike. „Je půlnoc, komu proboha voláš?“

„Právníkovi,“ usekl kuse bratr a dál čekal.

„TEĎ?!“ vyjekl Spike, ale Stew ho zarazil mávnutím ruky.

„Camerone! Ahoj, tady Stew. Nevzbudil jsem tě? Myslel jsem si…“ zmlkl uprostřed věty a překvapeně se podíval na Spika, který mu telefon vytrhl a zavěsil.

„Co to děláš?“

„Nechci, abys ho tím obtěžoval,“ zamumlal a uhnul očima.

„Je to můj dlouholetý přítel, určitě by pomohl rád,“ bránil se Stew.

„Nedělej to,“ zaprosil Spike. Bratr chtěl ještě odporovat, ale cosi v jeho postoji mu v tom zabránilo. Zkoumavě na něj hleděl.

„Jsi nevinný, Spiku, on by to pochopil,“ zašeptal a přešel k němu blíž. Avšak bratr vrtěl hlavou tak vehementně, že se mu ho zželelo. Chápal, co se mu honí hlavou. Nechtěl se před Cameronem ukázat ve špatném světle. To že se mu líbí, viděl už ve chvíli, kdy je představil. Částečně proto vzal bratra sebou.

„Krom toho,“ dodal Spike, narozený jako optimista, „třeba z toho bude jenom vyhazov,“ zazubil se. Evidentně už zase ve své kůži. „Jen jsem to potřeboval někomu říct, díky brácho,“ poplácal překvapeného Stewa po zádech.

„Nehraj to na mě, Spiku,“ upozornil ho jemně.

„Ale no ták, Stewe, vždyť víš, že před tebou se nedokážu přetvařovat.“

Stew se zamyslel, to byla v podstatě pravda. Už od dětství Spike bratrovi vyklopil všechno, co provedl. Nakonec přikývl. „Chceš tu dneska přespat?“

„Nepřekazil jsem ti náhodou rande?“ zeptal se a šibalsky na něj mrkl.

Stew si povzdechl. „To nebylo žádné rande.“

„Ale chtěl bys, aby bylo!“ skočil mu vítězně do řeči.

„Kuš!“ okřikl ho, ale neznělo to nijak výhružně. „Ráno jsem zapomněl zavřít okno, protože jsem zaspal do práce. Theo,“ kývl ke kotěti, které se stulilo na sedačce, kde jinde, „se dostal na sousedův balkon a on ho tam našel. Potkal jsem ho ve výtahu, dali jsme se do řeči a pozval mě k sobě na pivo. Toť vše.“ Nedodal, že mají domluvené filmové odpoledne, taky nemusí vědět všechno.

„Líbíš se mu,“ ujistil ho bratr, ale Stew na něj skepticky pohlédl. „Tys neviděl ten jeho pohled, když mě uviděl stát u tvých dveří!“

„Prosím tě, jsme si podobní, určitě poznal, že jsi můj bratr. Muselo se ti něco zdát.“

„Stewe. Nejsme si v podstatě vůbec podobní – jsem samozřejmě hezčí – těžko to mohl poznat!“

Neubránil se úsměvu. Líbila se mu myšlenka, že by na něj mohl žárlit. Což byla samozřejmě totální kravina. „Nechceš tu přespat, brácho? Stejně máš špičku, bůh ví, co bys provedl.“

Pravděpodobně bych zajel za tvým kámošem Cameronem a znásilnil ho! Doufal, že to nepronesl nahlas. Ale tyhle myšlenky ho pronásledovaly od včerejška, co toho boha viděl. Zvažoval, jestli je to až tak špatný nápad. Nakonec, ačkoliv byl v náladě, uznal, že ano. To že se mu Cameron líbí, neznamená, že on se líbí jemu.

Stewův výraz se nezměnil na zděšený, takže předpokládal, že si své myšlenky nechal pro sebe. Pokrčil rameny. „Klidně. Třeba se mi tu tak zalíbí, že se rozhodnu s tebou bydlet. Stejně se přestěhuješ do vedlejšího bytu a tenhle bys pustil, tak si ho zaberu já.“

Nevěděl, jestli se má smát nebo nadávat, že takové vtipy si může odpustit. Jak by se asi mohl nastěhovat do vedlejšího bytu? „Páni, bráško, dal ses na věštění?“ zasmál se nakonec a nasměroval bratra do pokoje pro hosty.

Spike mu neodpověděl, myslel si své. Krom toho se nehodlal montovat do soukromého života Stewa. On to taky nikdy nedělal. Ale ten týpek, od kterého šel, byl rozhodně Stewův typ. A nezdálo se, že by mu brácha byl lhostejný, ať už si myslí, co chce.

„Tak dobrou, Spiku,“ zamumlal a zavřel dveře. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 2. 8. 2017 23:05)

Nejdřív jsem si přečetla třetí díl perfektní povídka.

......

(katka , 26. 3. 2015 16:56)

tak jsem si to znovu vychutnala a jdu dál