Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Zapovězeni - část první

25. 3. 2015

Kodex Strážců

Výňatek:

Nikdy se nezapleteš s Aristokratem

 

Strážci. Speciálně cvičení upíři, jež mají jedinou povinnost. Chránit Aristokraty, též známé jako čistokrevné -  ty, jež se narodily s výsadou vládnout.

Není jich moc. Dospělosti se dožívá jen hrstka nejsilnějších z nich. Proto se tolik lpí na jejich ochraně. Ne že by sami o sobě nebyli dostatečně silní, jinak by nemohli stát v čele tak nestálé komunity jakou byli právě upíři. Nikdo tolik nebažil po moci.

Každý Aristokrat měl svého Prvního Strážce, ochránce, jenž s ním byl spojen krvavou přísahou. Nic nebylo cennější než krev. Nic nebylo svatější. Nic nebylo neporušitelnější. Pokud Aristokrat pod ochranou Prvního Strážce zemřel, upíra, který takto selhal, čekal krutý a nemilosrdný trest. Nebyl prostor pro chyby, nebyl prostor pro odpuštění. Nebyl prostor pro lásku.

 

„Rhysi!“ nesl se dlouhou chodbou známý hlas. Oslovený zastavil, otočil se a vyčkával, až k němu dotyčný zvolna dojde.

„Sire Lioneli?“ uklonil se lehce s otázkou na rtech.

Mladý muž nad tou formalitou netrpělivě mávl rukou. „Dnes proběhne Přísaha,“ pronesl zvolna.

„Jsem si toho plně vědom,“ ozval se, když si byl jist, že už nechce nic víc dodat a tázavě povytáhl obočí.

Lionel zatěkal očima, což se mu příliš nepodobalo. Rhys pochopil, že je nervózní. Nedal najevo, že si rozpoložení svého chráněnce všiml a trpělivě vyčkával, jak se vyjádří dál.

Jako by si až nyní uvědomil, proč vlastně přišel, se Aristokrat mírně omluvně usmál. „Rada nás žádá, abychom hned po Přísaze vyrazili do Hawportu,“ vysvětlil konečně. Rhys se zamračil. V Hawportu v současné době probíhaly mocenské nepokoje.

„Pojedete jako vyjednavač?“ zeptal se opatrně, ačkoliv odpověď předem znal.

Lionelovi až doteď roztěkané oči ztvrdly a jejich šedý odstín zintenzivněl. „Ne, Rhysi. Pojedu je zastavit. A ty, jakožto můj oficiální První Strážce, pojedeš se mnou.“

„Rozumím,“ kývl stroze. „Upozorním ostatní, ať jsou po přísaze připraveni vyrazit,“ ujistil ho a Lionel souhlasně přikyvoval. Rychle se rozloučili, každý se musel připravit na Přísahu.

Rhys sledoval jeho mizející postavu v nezbytném bílém plášti a potlačil povzdech. Nenáviděl a zároveň miloval tyhle akce.

Samozřejmě, že to nebyla první výprava, kterou spolu měli absolvovat. Vnitřní rozbroje v jejich řadách mu ale vždy byly proti srsti. Nerad zabíjel vlastní lidi. Možná to byl jen zbytek cti, kterou musel zahrabat hluboko uvnitř, aby udržel krok s Aristokratem, kterého měl chránit. Nevěřil totiž, že Lionel, měl takové zábrany jako on.

Nicméně věděl, že jakmile dojde na útok, bude mu jedno, kdo skončí pod jeho smrtícím úderem. Nejdůležitější bude ochrana Aristokrata po jeho boku. A vzrušení z boje, samozřejmě.

 

„Je čas,“ pronesl Rohan, který vstoupil k němu do pokoje. Byl to jediný přítel, kterého v řadách Strážců měl.

Rhys se zhluboka nadechl a ještě naposledy zkontroloval, jestli je vše jak má. Byl oděn do bílého oblečení, jak nařizovala pravidla Přísahy, ale z duše si to protivil. Tuhle barvu dokázal snést jen na jediné osobě. A on sám to rozhodně nebyl.

„Bude to v pořádku,“ ujišťoval ho přítel, který byl ještě o pár centimetrů vyšší než Rhys. A to s jeho výškou 185 centimetrů nebylo zas tak běžné.

„Já vím,“ přinutil se usmát. Nevadilo mu, že má přísahat věrnost Lionelovi. Byl, coby Strážce trénován od útlého věku a zvykl si na tu představu. Navíc stát se Prvním Strážcem Aristokrata byla nesmírná čest.

Přesto mu nervozita svírala hrdlo a rozechvívala údy. Možná to bylo proto, že tento krok byl neodvratitelný. Jakmile jste jednou přísahali, museli jste po boku Aristokrata zůstat do smrti. Do té své, pochopitelně. Pokud by snad zemřel váš chráněnec, nečekalo by vás nic hezkého.

Ještě jednou rychle zkontroloval svůj zevnějšek a po boku s Rohanem vyrazil do sálu Rady, kde měla Přísaha proběhnout. Přítel ho doprovodil až přede dveře a tam se rozloučili, dál musel sám.

„Rohane!“ zastavil ho ještě. Muž se otočil s tázavě zdviženým obočím. „Buďte připraveni po přísaze vyrazit,“ připomněl mu ještě.

Úsměv, který se objevil na jeho tváři, nebyl vůbec příjemný. „Nemusíš mít obavy, všichni budeme,“ ujistil ho a pak s kývnutím zmizel tak rychle, že by normální člověk pochyboval, že ho tam kdy viděl stát.

„Rhys Dalton,“ oznámil dveřníkovi, který samozřejmě věděl, kým je. Nicméně to vyžadovala etiketa Přísahy. Muž jen kývl, otevře dveře a ohlásil ho. Na vyzvání mu pokynul, aby vstoupil.

Byl v této místnosti již několikrát předtím. Nevyhledával ji, protože se mu nelíbila. Přesto mu nyní vyrazila dech.

Jednalo se o kulatou místnost, kde přímo uprostřed trůnilo několik sedadel pro radu. Sedm honosných trůnů, abychom byli přesní. Přesně tolik členů měla Rada. Byli nejvyšší z nejvyšších a měli absolutní moc. Všichni byli Aristokraté. Ale to ho v tu chvíli pramálo zajímalo.

Kráčel k nim po černém koberci, všechny pohledy se upíraly na něj. Kolem hořely svíce, místnost byla ztemnělá, téměř intimní. Očima vyhledal toho, jemuž měl dnes přísahat. Jakmile tak učinil, nedokázal od něj odtrhnout pohled. Věděl o jeho zničujícím kouzlu už dávno před Přísahou. Nyní však získalo na intenzitě.

Jeho obvyklý bílý kabát nahradil krvavě rudý s vysokým límcem. Černé kalhoty a bílá rozhalenka vypadali jako jeho druhá kůže. Plavé, téměř bílé, vlasy měl zčesané a svázané v culíku, což u něj nebylo obvyklé. Kdyby měl Rhys nějaké srdce, zběsile by nyní tlouklo. Což by mu rozhodně nadělalo hodně problémů.

Lionel pozoroval, jak se jeho Strážce blíží. Jeho sebejistá chůze dodávala ten pocit i jemu. Nezaváhal, nic neprozrazovalo jeho nervozitu, ale nepochyboval, že nervózní je. Vděčil Radě za jejich tvrdý výcvik, co se sebeovládání týkalo. Protože ve chvíli, kdy Rhys vešel, se mu téměř podlomila kolena. Téměř.

Věděl, jak nenávidí bílou barvu, ale on okamžitě litoval, že ji nenosí. Zvýrazňovala totiž Rhysovu temnou krásu. Jistě, jeho Strážce byl krásný. Vědělo to hodně lidí, takže by bylo přinejmenším zvláštní, kdyby si toho on nevšiml. Ale stejně jako byl krásný, byl pro něj i naprosté tabu. Přesto mu nic nezabránilo nyní nepokrytě obdivovat to, jak vypadá.

Bílá značila nový začátek. Nebo tak odůvodňovala nutnost tohoto oděvu Rada. Dle názoru Lionela však měla značit jistou podřízenost. Na Rhysovi však nic podřízeného nebylo. Černé vlasy, které se mu očividně nepodařilo nijak zkrotit, se mu kroutily na límci. Ten pohled ho dráždil. Hladily ho po krku a Lionela svrběly prsty, jak ho chtěl pohladit na tom samém místě.

Rychle se ovládl a čelil jeho smaragdovému pohledu, který jako by zářil. Věděl, že je to vzrušení z nadcházejícího boje. Sám cítil adrenalin, který mu koloval v krvi. Musel ovládnout úsměv, který se mu dral na rty.

Konečně stanul před Radou. Poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu. Nejstarší z Rady obřadně povstal. „Nuže, začněme!“ vyzval.

Rhys to bral jako pokyn proto, aby zvedl hlavu. Zadíval se do Lionelových očí a na okamžik se mu celá Přísaha vypařila z mysli. Hned se mu však vrátilo sebeovládání. „Já Rhys Dalton, člen Strážců, přísahám věrnost Tobě Lioneli Ainsworthe. Budu Ti sloužit, chránit Tě svým vlastním životem jako První Strážce. Tak přísahám!“

Lionel dal kývnutím najevo, že je s tím srozuměn. Tvářil se vážně, přesně tak jak vyžadovala daná situace.

„Nyní vstaň, Rhysi!“ vyzval muže na kolenou Radní. Poslechl. Věděl, co bude následovat. Jejich spojení. Díval se na Aristokrata před sebou a pocítil zvláštní vzrušení, o kterém si byl jistý, že je naprosto špatné, když mu vyjely špičáky.

Bez jediného varování skočil a zakousl se do lákavého hrdla. Ovládlo ho téměř extatické vzrušení a on odolal primitivnímu nutkání zavýt jako zvíře na znamení majetnictví. Nyní Rhys patřil jemu.

Jejich mysli se na okamžik střetly. Pocítil Aristokratovo vzrušení, jež jen umocnilo jeho vlastní. Musel vynaložit veškeré sebeovládání, aby dokázal stát bez hnutí, jak se od něj očekávalo.

S vypětím všech sil se od něj odtrhl. Jejich spojení bylo dokončené. Slastně si olízl kapky Rhysovy krve ze rtů a byl si vědom pohledu, který na něj upínal jeho Strážce i Radní. Oni viděli vzrušení z nově získané moci, z nově získaného „otroka“, protože takhle vnímali Strážce oni. Lionel, ale věděl, že Rhys za jeho divokýma očima vidí mnohem víc.

 

Spokojeně se ušklíbl, když dopnul černou košili. Konečně byl zase ve své kůži. Očima zabloudil k zakrvácenému límci svého předchozího oděvu. Proti jeho vůli ho vzpomínka na intimní spojení s Lionelem vzrušila. Věděl, že Aristokrat poznal, co s ním udělalo jeho kousnutí.

Nyní byl rád za akci v Hawportu, protože mu umožní aspoň na okamžik zapomenout na vzrušení zcela jiného rázu. Rázně zavrtěl hlavou a schoval oděv z Přísahy na dno truhly. Z nějakého důvodu ho nedokázal vyhodit. Podrobněji se svoje pocity rozhodl nezkoumat.

Energicky vykročil k hale, kde se měl setkat s Lionelem a ostatními.

Vstoupil do malé místnosti a pokynul na pozdrav třem čekajícím. Zbytek jejich výpravy. U okna stál Rohan, vysoký a soustředěný, jako vždy když se chystal do akce. U krbu, jako by se snad zahříval, stál další muž. Mohutný, s vojensky krátkým sestřihem zrzavých vlasů. V očích mu svítila nedočkavost a krvežíznivost. Pozdravil Rhyse natěšeným úsměvem.

„Vidím, že jsi nadržený jako vždy, Valerie,“ pronesl lhostejně Strážce.

„Jako bys ty byl jiný, Rhysi!“ zasmál se oslovený. Na to neměl odpověď, protože to byla pravda. Proto jen pokrčil rameny a otočil se na poslední z jejich výpravy.

Seděla v křesle jako královna. Platinové vlasy měla vyčesané do drdolu, aby jí při boji snad nepřekážely. Prohlížela si je s chladem jí vlastním, ale nikdo se neurazil. Byla stejně smrtonosná jako kterýkoliv muž v místnosti, a proto měla jejich respekt. Nikdo by na první pohled nepoznal, že je Valeriovou sestrou.

„Vitaliyo,“ pozdravil úsečněji, než měl v úmyslu.

„Rhysi,“ kývla úsečně a nijak nekomentovala jeho tón.

Po několika minutách napjatého ticha, nikdo neměl potřebu mluvit, se konečně otevřely dveře a vstoupil Lionel.

„Připraveni?“ usmál se na své „ochránce“. Svůj tým si Lionel už před několika lety vybral pečlivě a od té doby na něm nic neměnil.

„Můžeme vyrazit!“ ujistil ho nadšeně Valerius a vykročil ke dveřím. Náhle se prudce zastavil a zasyčel, protože si všiml muže stojícího za Aristokratem. „Na co potřebujeme Lovce?“ prskl. Nikdy neměl ty tajemné chlapíky příliš v lásce.

„Raijine!“ vyhrkl Rhys nadšeně, když Lovec obešel Lionela a stanul jim tváří v tvář. Neviděl ho už několik let, ale nezměnil se. Stále z něj sálala ta neproniknutelná tajemnost, která ostatní nutila chtít o něm vědět všechno. Což se samozřejmě nikomu nesplnilo.

„Ahoj, Rhysi,“ pozdravil ho s lehce ironickým úsměvem, dalším poznávacím znamením jeho osoby. Na ostatní pokývl, neměl potřebu zdravit je osobnějším způsobem.

Lovci byli ještě nevyzpytatelnější než Aristokraté. I oni byli cvičeni jako Strážci. Čas od času některý z nich projevil mimořádné schopnosti v hledání ztracených lidí. Vlastně by se hodilo říci spíše zatracených lidí. Těch, jež se nějakým způsobem protivili Radě, a pak se rozhodli zmizet. Lovci měli za úkol tyto osoby najít.

„Na co potřebujeme Lovce?“ zopakoval svou otázku Valerius, protože se mu nelíbilo, že ho pouhá síla Raijinovy osobnosti strčila do pozadí.

„Možná proto, že mám někoho najít?“

Rhys potlačil úsměšek, ironie v Lovcově hlase byl nepřeslechnutelná. Mlčky sledoval, jak mohutný upír zbrunátněl. Než se stihla strhnout mela, vložil se do toho Lionel.

„Protože to tak Rada chce. Má za úkol někoho najít v oblasti, kam nás poslali, tak nás doprovodí. Bude se hodit,“ dodal rychle, když viděl, že Valerius se chystá něco namítat. Obr tak jen naprázdno klapnul čelistmi a dál se Lovcem odmítal zabývat.

„Poslali předvoj?“ ozval se Rhys, když se vydali do garáží. Předvoj byli zjednodušeně obětní beránci. Prostě poslali skupinu upírů, obvykle odsouzených za nějaký zločin, do ohrožené oblasti. Ti vybili největší množství protivníků, co dokázali, než sami padli. Jejich skupina pak měla za úkol vyčistit zbytek těch nejodolnějších.

Lionel k němu otočil hlavu. „Ne.“

Strážce na okamžik zastavil. „NE? Posílají nás na smrt?“

„Samozřejmě, že neposílají,“ ujišťoval ho Aristokrat. „Domníváš se, že kdyby tomu tak bylo, šel bych s vámi?“

Musel uznat, že na tom něco je. Nikdo z Rady by si nedovolil ohrozit Aristokrata. Rozhodně ne někoho se schopnostmi Lionela. Přesto podezřívavě přimhouřil oči. „Něco mi tajíte?“ zeptal se obezřetně.

„Myslím, že bys to poznal,“ upozornil jemně na jejich nově nabité spojení. Dokázali vzájemně číst své emoce. Ale pouze emoce, nikoliv myšlenky. Strážce trhl rameny a dál téma nerozebíral.

„Čím pojedeme?“ zahulákal z přední části garáže, do které mezitím dorazili, Valerius. Všechny páry očí se na něj upřely s lehce nevěřícnými výrazy, ale on se jen spokojeně zubil. „Já bych doporučoval rozdělit se minimálně na dva týmy,“ pokračoval. Všichni pochopili kam tím míři.

Valerius miloval rychlou jízdu, proto se také zastavil před černým Aston Martinem Vantage. Téměř mazlivě ho pohladil po kapotě a upřel na Lionela tak štěněcí pohled, až ten vyprskl smíchy.

„Pojedeš s Vitaliyou, Rohan s Raijinem a já s Rhysem,“ rozdělil je nakonec.

Nikdo nic nenamítal, i když v Lovcově tváři se mihlo podráždění. Lionel si pozdě všiml jeho černé Kawasaki Ninja ZX10R.

„Můžu jet sám,“ navrhl Rohan a očima zabloudil k druhé krásce v garáži. Stříbrná Suzuki GSX-R 1000.

Aristokrat jen protočil panenky. Tak to dopadá, když se vám v jedné bandě sejdou dva magoři do motorek. „Dělejte, jak myslíte. Rhysi,“ kývl na Strážce a vykročil k černému Maserati GranTurismo.

O dvě minuty později se vyřítili z garáže směr Hawport.

 

Zastavili několik kilometrů před cílovým městem. Vřava nepokojů doléhala až k nim. Viděli ohně, které plály na mnoha místech, slyšeli křik obětí.

„Rozptýlíme se,“ začal Lionel, ačkoliv všichni věděli, co mají dělat a kde je jejich místo. „Pravidelně se hlaste!“ dodal ještě a nechal je rozptýlit se do tmy. Po jeho boku zůstal jen Rhys a Raijin, jak První Strážce překvapeně zjistil.

„Máme snad jiný úkol?“ otázal se.

„Jistě,“ usmál se Aristokrat. „Přeci sis nemyslel, že mě poslali vyčistit město.“

„Bod pro vás,“ souhlasil. „Takže jaký je náš pravý cíl?“ V žilách mu začal proudit adrenalin. Olízl si náhle okoralé rty a vyčkával na další pokyny. Lionel si jeho mimovolného počinu všiml a náhle i on měl sucho v ústech.

Přinutil se soustředit pozornost na Raijina, který je klidně pozoroval. V jeho tváři nebyl ani náznak toho, že by si všiml náhlé změny atmosféry. Věděl to, ale neměl potřebu dávat nic na odiv. Byl tu kvůli jiné práci.

„Laila Farai,“ pronesl tiše Lionel a Rhys musel párkrát mrknout, aby si byl jistý, že se nepřeslechl. Tenhle masakr vyvolala Radní?

„Zradila?“

„Víceméně. Pokusila se opustit Radu. Víš, že tohle se neodpouští.“

„Máš ji zabít?“ otočil se na Raijina.

Lovec mu věnoval chladný úsměv. „Kdybych ji měl zabít, nepotřeboval bych k tomu vás,“ pronesl. Nechvástal se. Pouze znal svou cenu.

Rhys kývl. Jednotlivé dílky začínaly zapadat do celku. Laila se pokusila odejít z Rady, ať už z jakéhokoliv důvodu. Jenže Aristokratů bylo tak málo, že si jen těžko mohli dovolit být oslabeni jejím odchodem. Nepřišli ji však požádat o pokorný návrat, nýbrž ji odvést na vlastní popravu. Měla být odstrašujícím příkladem.

Pečlivě skryl odpor, který to v něm vyvolalo.

Na rameni ucítil Lionelovu ruku. Pootočil hlavu a viděl v jeho šedých očích pochopení jeho pocitů. „Vystavila kolem sebe určité mentální štíty,“ pokusil se mu ozřejmit situaci.

„Vaším úkolem je jejich zboření, aby si plně uvědomovala důsledky svého činu,“ došlo mu, konečně, proč poslali Lionela. Jeho unikátní psychická síla, která dokázala zničit jakoukoli obranu protivníkovy mysli. Jeho unikátní síla, která dokázala cíl právě díky štítům v jeho mysli najít.

Pochmurně přikývl. Proto neposlali jen Raijina, který by ji prostě zabil. Bylo by to příliš milosrdné.

„Musím se dát do hledání,“ pronesl Aristokrat tiše a posadil se na zem. 

Rhysovy svaly se napjaly. Věděl, co to znamená. Stane se zranitelným. Velmi zranitelným. Ve válečné oblasti. Aristokraté nebyli jedinými upíry, kteří ovládali mentální sílu. Pokud Lionel začne hledat Lailu, vypne své štíty a bude snadným cílem.

Proto trvali na tom, aby mise proběhla až po Přísaze. Jako První Strážce je s ním spojený. Pokud se ho někdo pokusí napadnout na mentální rovině, on to vycítí. A dokáže tomu zabránit.

Postavil se za sedícího Lionela a položil mu ruce na ramena, aby se tak dostal ještě o něco blíže k jeho mysli, která byla nyní naprosto odhalena. Pak kývl na Raijina, který víc pobízet nepotřeboval. Vyrazil do města. Za chvíli se stal neviditelným i pro Rhysovy zkušené oči.

„Raijine?“ vyzkoušel spojení vysílačkou.

Chvíli se neozývalo nic než praskot. „Hm?“ zabručel Lovec. Víc nepotřeboval.

Netrvalo dlouho a Lionel zrádkyni našel. Navedl Raijina na dané místo.

Přes vysílačku mohli slyšet zvuky boje. Zřejmě se právě setkal s ženinou osobní ochrankou. Jenže pro Raijina nepředstavovala žádný problém.

„Můžeme?“ ozval se Lovec, který zřejmě čekal, až mu dají znamení, že je ženina mysl zcela obnažena.

Lionel trhaně kývl, když poslední štít Lailiny mysli praskl pod jeho tíživým náporem.

„Teď!“ 

„Raijine!“ zaslechli ženský výkřik. Aristokrat prudce oddechoval a nevědomky tiskl Strážcovu ruku v drtivém sevření.

Rhys odvrátil pozornost od dění v Lovcově okolí, protože ucítil závan cizí mysli. Někdo se pokusil zaútočit na Lionela. Prudce útočníka odrazil. Neznal ho. Nebyl s nimi nijak spojený, dokonce ani s Lailou. Zřejmě jen poznal odkrytou mysl Aristokrata a chtěl to využít ve svůj prospěch.

„Lioneli?“ ozval se Rhys po chvíli mentálního boje. Potřeboval, aby vztyčil své obranné štíty. Dokud to neudělal, nemohl protivníka zneškodnit, aniž by tak neublížil Lionelovi.  „Lioneli!“ zatřásl s ním. Zvedni štíty!

Poslechl ho a postupně začal svou mysl opět zahalovat do neproniknutelné tmy. „Hotovo,“ vydechl Aristokrat a Rhys bez zaváhání cizí mysl zabil.

Blonďák se o něj vyčerpaně opřel zády. „Zpátky řídím já,“ zašeptal mu Strážce do ucha a ovanul ho horkým dechem. Cítil, jak se lehce otřásl a byl si plně vědom toho, že to nepramenilo z vyčerpání. Rychle se odtáhl.

„Stáhněte se, mise ukončena,“ zachraptěl Lionel do vysílačky. Zaslechli protesty Valeria a peskování Vitaliyi. Rohan se ani nenamáhal odpovídat. Za chvíli před nimi prostě zastavil se svou motorkou.

„Jak to vypadá ve městě?“ ozval se Rhys a byl příteli vděčný, že se nevyptává na Lionelův očividně vyčerpaný stav.

„Čisto,“ ujistil je. Dal si dvě a dvě dohromady. Pochopil, že vyčištění města bylo jen záminkou. Věděl, že Aristokrat má dobrý důvod, proč mu podrobnosti neřekl. „Vyrazím napřed,“ pronesl, nakopl motorku, a aniž čekal na dovolení, vyrazil pryč.

„Valerie, Vitaliyo,“ pronesl Lionel.

„Už jsme dávno pryč, šéfe,“ zašveholil vesele obr, který byl očividně nadšený další jízdou milovaným sporťákem.

Připadalo jim jako by trvalo celou věčnost, než k nim dorazil Raijin. V náručí nesl nádhernou rusovlásku, nyní v bezvědomí. Položil ji na sedadlo spolujezdce a kývl na Rhyse. Tomu došlo, že zpátky musí řídit on. A že Lionel pojede v tomhle stavu na motorce.

Lovec nasedl a trpělivě vyčkal, až se Aristokrat usadí za něj. Strážce si odmítal přiznat, že to, co ho bodlo kdesi hluboko uvnitř, když ho objal Raijina kolem pasu, je žárlivost. „Dej na něj pozor,“ zavrčel ještě, než mu zmizeli z dohledu.

 

Celá cesta mu připadala neskutečně dlouhá. Minimálně dvakrát delší, než když s ním v autě jel Lionel. Sem tam po očku pohlédl na Lailu, ale nejevila známky vědomí. Zajímalo by ho, čím jí Raijin vlastně omámil. Nebo raději ne, když se nad tím tak zamyslel.

Konečně zastavil v garážích sídla Rady. Vzal upírku do náruče a najednou nevěděl, co s ní. Předpokládal, že si ji převezme Lovec, ale ten nebyl nikde v dohledu. Rozpačitě se díval na ženu ve své náruči.

Pokrčil rameny. Prostě ji předá nejbližšímu sluhovi a bude to. Otevřel dveře do haly a rozhlédl se. Nelíbilo se mu, že neví, co je s Lionelem. Nechápal proč na něj prostě s Raijinem nepočkali.

„Převezmu ji,“ ozval se náhle za ním Lovec.

„Kde je Lionel?“ vypálil bez okolků.

„Ve své ložnici odpočívá. Dneska to byla dobrá akce,“ poznamenal, když vzal Lailu do náruče.

„Hm,“ zamumlal Rhys neurčitě. Jistě, akce byla vydařena. Nicméně se mu nelíbil ten strach, který pociťoval, když se Lionel rozhodl úplně oprostit od svých mentálních štítů. Neměl na vybranou, věděl to. Jeho důvěra v Rhysovi schopnosti ho ochránit Strážce dojímala i rozčilovala zároveň. Mohlo za to snad jejich nově nabyté pouto? A proč z něho je Rhys najednou tak vyvedený z míry?

„Promiň, půjdu se podívat, jak je na tom Lionel,“ omluvil se Raijinovi. Téměř si ani nevšiml, že před ním Lovec stále stojí. Ten jen kývl a sám se vydal za svými povinnostmi.

Obezřetně kráčel chodbou, hlavu plnou šílených myšlenek. O schopnostech Aristokrata věděl, nebylo to poprvé, co používal svou mentální sílu v jeho přítomnosti. Jenže nikdy ho to vyloženě neohrožovalo na životě. Nikdy nemusel úplně vypínat štíty.

Zaklepal na dveře Lionelova pokoje a čekal, až ho vyzve, ať vstoupí. Unavené zvolání mu potvrdilo, jak nesmírně vyčerpávající dnešní akce byla. A nejen pro Lionela.

„Jak se cítíte?“ zeptal se měkce, když se posadil na židli vedle jeho postele.

Blonďák v posteli se usmál. „Už mi bylo lépe. Nicméně budu v pořádku. Jen musím nabrat síly,“ ujistil ho.

„Jak často budeme podobné akce dělat? Stali jsme se snad inkvizitory Rady? Myslel jsem, že takovouhle práci mají na práci Lovci!“ Rhys už nedokázal udržet to napětí, které mu v krvi bouřilo adrenalin.

„Nevím, Rhysi. O mém daru jsi věděl od začátku. Mohl jsi odmítnout stát se Prvním Strážcem. Jsi inteligentní, musel jsi vědět, co nás bude čekat po Přísaze.“

Mlčky si ho dlouho prohlížel. Nemohl tohle tvrzení nijak vyvrátit, ale zároveň mu nemohl říct úplnou pravdu. Jak by mu mohl vysvětlit, že k němu pociťoval pouto už před Přísahou, která ho jen umocnila? I slepý by si všiml, jak nesmírně sexy Lionel je. A Rhys rozhodně nebyl slepý…

„Opravdu si myslíte, že bych po všech letech strávených po vašem boku, dovolil jinému upírovi, aby s vámi sdílel intimní pouto Prvního Strážce?“ zeptal se tiše.

Lionelovy oči potemněly něčím, co se raději neodvážil pojmenovat. Pod jeho pohledem měl pocit, že se mu vzbouřila krev v žilách. Tohle bylo nebezpečné. Velice nebezpečné. Přesto neodolal a uchopil Aristokratovu dlaň do své. Ten sklonil pohled k jejich spojeným rukám. Pootočil dlaní, aby si propletl prsty s jeho.

Neřekli ani slovo, jen si vychutnávali tu náhlou sounáležitost.

„Měl byste si odpočinout. Klidně spěte, budu vás hlídat,“ ujistil ho Rhys a Lionel zavřel oči. Ve svého Prvního Strážce měl naprostou důvěru. Cítil, jak mu Rhysovo vědomí lehce škrtlo o obranné štíty a otevřel oči.

„Jen jsem chtěl zjistit, že štíty jsou v pořádku,“ pronesl s lehce omluvným úsměvem. „Nerad bych, aby vás někdo usmrtil ve spánku, jen proto, že jste nezavřel všechny přístupy.“

Lionel jen kývl a zase zavřel oči. Pomalu se propadal do tmy, když ucítil na čele studené rty. A bezesný spánek byl ten tam.

 

Probudil se o samotě. Nepřekvapilo ho to. Jakmile se Rhys ujistil o jeho bezpečí, musel si jít taky odpočinout. Byl rád, že u něj Strážce není. Potřeboval si utřídit myšlenky. Uvědomit si, co se vlastně stalo. Něco se mezi nimi změnilo. Ta přitažlivost, kterou si oba odmítali připustit, najednou vyplula na povrch a zřejmě se rozhodla prodrat ven.

Jenže to nebylo správné. Nesmělo to tak být.

Povzdechl si.

Rozčileně prohrábl spánkem rozcuchané vlasy.

Všechno je to špatně!

A pak se otevřely dveře a dovnitř nakoukl jeho Strážce. Nikdy ho ani nenapadlo, že přívlastek jeho dostane zcela jiný rozměr. Protože Rhys byl jeho! Náhlý útok majetnických pocitů vůči Strážci ho vyděsil. Věděl, že je v pořádným průseru. Ale v tuhle chvíli mu to bylo úplně jedno.

„Už jste se probudil,“ usmál se na něj Rhys a Lionelův žaludek provedl dokonalý kotrmelec. Nedokázal si představit, že by ovládl svůj hlas, a proto jen přikývl. Překvapeně postřehl, že Strážce drží podnos s několika pytlíky krve určených v nemocni pro transfúze.

Rhys si všiml jeho pohledu. „To je na posilnění, než budete mít dost sil vyrazit na lov,“ zazubil se a přešel k němu. Položil mu podnos na kolena.

Jenže to už Aristokrat nedokázal svoji touhu udržet pod kontrolou. Podnos třískl o zem, jak nadlidskou rychlostí drapl Strážce za triko a stáhl ho k sobě. Vrhl se na něj v drtivém polibku. Na okamžik ho vyděsilo, jak Rhys ztuhl a pevně stiskl rty. Dostal strach, že je to jen jednostranné, že tu spalující vášeň cítí jen on. Pak ale Strážce pootevřel rty a dovolil jeho chtivému jazyku se prodrat skrz hradbu zubů.

A pak jeho První Strážce polibek opětoval. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář