Iluze

Když procházel Jaxon Faraday chodbou směrem ke skříňkám, cítil na sobě pohledy všech přítomných.  Někteří se prostě zastavili a zůstali zírat bez ohledu na to, zda si jich všimne. Nevšímal. Na tváři masku totální lhostejnosti, sem tam si povytáhl batoh, který mu ustavičně sklouzával z ramene. Byl na takovéhle pohledy zvyklý. Upoutával pozornost a bylo mu to fuk. Bylo by zvláštní, kdyby neupoutával.

Krátké modré číro, už samo o sobě vyvolávalo udivené či znechucené pohledy. On to však doplnil černými okovanými botami do půlky lýtek, černé kalhoty ověšené řetězy a triko s nápisem Normal people scare me, což bylo sice ze seriálu, který nikdy neviděl, ale skrývalo to v sobě hlubokou pravdu. Vzhledem k tomu, že dneska bylo vedro k padnutí, tak koženou bundu, kterou obvykle nosil nechal doma.

U skříněk hodil batoh na zem a podíval se na papírek, který měl v ruce. 1056. Přejížděl očima po číslech před sebou. Koutkem oka zahlédl pohyb a natočil hlavu tím směrem. Vedle něj stál nějaký kluk. Byl asi o půl hlavy menší než on, hnědé neposlušné vlasy mu spadaly do očí. To ho však nezaujalo. Kdepak. Tenhle jediný kluk na něj totiž nezíral. Mechanicky otevřel skříňku a vyndal si z ní několik učebnic.

Punkáč od něj odvrátil hlavu a dál hledal svou novou skříňku. Tohle byl jeho první den školy, takže si nejdřív musel mít kam dát věci. V kanceláři, kde se setkal se znuděnou personální pracovnicí, dostal tohle číslo. Konečně ho našel. Vůbec ho nepřekvapilo, že to bylo hned vedle toho, jež ho ostentativně ignoroval.

Ignoroval ho taky. Prostě ho obešel a zvedl ruku k zámku, který byl zhruba ve výšce klukovy hlavy. Ten sebou okamžitě trhnul a teprve nyní ho vzal na vědomí. Zvedl k němu oči. Byly bystré, což ho poněkud vyvedlo z míry, vzhledem k ustrašenosti, kterou projevoval celým tělem. A navíc byly neuvěřitelně zelené. A taky nesmírně unavené, vypadalo to, že se neznámý moc dobře nevyspal.

Kluk z něj nespouštěl oči. Nezačal si ho prohlížet, neobjevilo se mu ve tváři zděšení či znechucení. Jen mu mlčky hleděl do očí. Jaxon byl v pokušení se mu představit, ale nakonec se prostě odvrátil a začal si házet věci do skříňky. Ten kluk tam dál stál, ačkoliv už ho nepozoroval. Zazvonilo na hodinu. Jaxon sklouzl pohledem na rozvrh ve své ruce a přemýšlel, kde sakra najde učebnu chemie, když ten kluk ukázal na okýnko v jeho rozvrhu, a pak na sebe.

"Co?" nechápal v první chvíli Jaxon. Kluk to zopakoval a vykročil. Pak se otočil a mávnul na něj, ať ho následuje. "Jasně," ozval se, "máme stejnou hodinu."

Kluk zuřivě přikývl a přidal do kroku. Jaxon za ním vyrazil. Je němej nebo co? divil se v duchu, ale nebyl natolik neomalený, aby se ho na to ptal. "Jak se jmenuješ?" zeptal se, když ho po dvou krocích, které musel natáhnout, dohnal.

Zase ten zelený pohled. Kluk zavrtěl hlavou.

"Nemáš jméno?" svraštil obočí Jaxon.

Ozval se neuvěřitelný zvuk, který mu rozehrál všechny nervy v těle. Smích. Povytáhl na něj tázavě obočí a kluk jen zavrtěl znovu hlavou. Bezva, pomyslel si, dal jsem se dohromady se školním magorem.

Konečně dorazili do učebny, kde se měla konat jeho první oficiální hodina. Vnitřně se obrnil proti představování celé třídě, které určitě přijde. Samozřejmě se nemýlil, ve chvíli, kdy se objevila mírně kulaťoučká učitelka, si ho zavolala k sobě.

Poslušně se postavil vedle ní a ostentativně ignoroval zvědavé či výsměšné pohledy, které ho probodávaly. Obvykle se zaměřil na nějaký bod nad stěně za jejich hlavami, ale tentokrát ne. Tentokrát vyhledal zelené oči, které se na něj mírně usmívaly.

"Tohle je Jaxon Faraday, náš nový student. Nechtěl byste nám něco říct, pane Fradayi?" zeptala se učitelka.

"Ne," odpověděl Jaxon. Neměl zapotřebí jim tady cokoliv sdělovat. Stejně tady bude už jen rok, protože ho tenhle čeká maturita.

Učitelka lehce zmateně zamrkala, ale nenechala se vyvést z konceptu. "Takže se mu prosím představte," vyzvala třídu. Ze všech stran na něj začala lítat jména, která samozřejmě neměl nejmenší šanci si zapamatovat. Krom toho chtěl znát jen jediné. Teď by mu ho snad mohl říct, ne?

"A tohle," ukázala učitelka na toho zelenookého kluka, "to je pan Cal Darwin."

Cal zvedl ruku na pozdrav a usmál se na něj. Učitelka neměla dál potřebu mu vysvětlovat proč nemluví a on se rozhodně nehodlal ptát. Vypadalo by to, že ho ten kluk něčím zaujal. Což sice byla pravda, ačkoliv neměl nejmenší tušení čím sakra, ale rozhodně to nehodlal říkat před celou třídou.

"Tak se běžte posadit pane Faraday, ať můžeme začít," vyzvala ho učitelka po chvíli ticha. Pokrčil rameny a rozhlédl se po třídě. Moc místa už tam nebylo, ale překvapilo ho, že kolem Cala byla čtyři volná místa.

Zarazilo ho to jen na okamžik, a pak se prostě vydal k němu. Sedl si vedle něj a zaslechl, jak překvapeně lapnul po dechu. Otočil k němu hlavu a čekal nějaké vysvětlení takového chování, ale Cal na něj jen upíral pohled, ve kterém tentokrát bylo trochu strachu.

Jaxon povytáhl obočí. Cal se od něj odvrátil a začal se soustředit na hodinu. Jaxon tedy udělal to samé. Po několika minutách výkladu, se jejich směrem otočil jeden ze spolužáků a zasyčel: "Našel sis nového kamaráda, Darwine?" z hlasu mu odkapával výsměch a oči se mu zlomyslně leskly. Cal mlčel, jen mu pohled oplácel.

"Máš s tím snad nějaký problém?" ozval se Jaxon, místo něj, protože ho rozčilovalo, že na to nereaguje. Pozornost Cala se opět přesunula na něj. Jaxon vůbec nevěděl proč ho to jeho mlčení tak strašně vytáčí.

"Pane Emersone, věnujte se laskavě látce!" ozvalo se od katedry, takže na Jaxonovu otázku už nereagoval. Jen vrhl po Calovi smrtící pohled a ten se přikrčil. Do konce hodiny se už nic mimořádného neudálo.

Když konečně zazvonilo, Cal si balil věci až příliš pomalu, ale Jaxon rozhodně nikam nespěchal. Až když byla učebna prázdná, vypadal hnědovlasý mladík uvolněněji.

"Proč nemluvíš?" vypálil na něj Jaxon.

Cal na něj mlčky zíral. Z těch pronikavých zelených očí se mu ježily chloupky vzadu na krku. Nicméně neuhnul pohledem. Cal vypadal, jako když svádí nějakou obrovskou bitvu sám se sebou. Zhluboka se nadechl a konečně promluvil: "Pro-pro-pro-proto!"

Jaxon nejprve vnímal, jak nádherný má hlas. Jako by ho jím pohladil po duši. Až pak mu došlo, že koktá. Dost výrazně.

Cal ho dál pozoroval, čekal kdy se mu v obličeji objeví opovržení či výsměch. Nebo až se začne smát. Nic takového se ale nestalo. Místo toho tenhle zvláštní kluk s modrým čírem, přešel o pár kroků blíž a vzal ho kolem ramen.

Pak mu strčil před oči rozvrh. "Máme další hodinu spolu?" zeptal se konverzačně.

Cal zavrtěl hlavou.

"Cože?" zeptal se Jaxon. "Nějak jsem tě neslyšel." Nevšímal si vyděšeného pohledu laně lapené do pasti. Prostě se rozhodl počkat, až mu to řekne.

Je to jen jedna slabika, přesvědčoval se Cal v duchu. To zvládneš! Opět se zhluboka nadechl. "Ne!"

Jaxon se na něj zazubil. "A kterou máme spolu?" ptal se dál nevinně a Cal ho probodl nevraživým pohledem. Nicméně se zahleděl na rozvrh a našel angličtinu, kterou mu chtěl ukázat na papíře, jako předtím u skříněk. On mu však papír zvedl z dosahu. "Ano?" povytáhl obočí a zadržoval smích. Chtěl ten hlas slyšet znovu, a bylo mu úplně jedno, že koktá.

"An-an-an-angli-angličtinu," vysoukal ze sebe pracně Cal a ponížením mu zrudly až uši. Ačkoliv vycítil, že to nedělá kvůli tomu, aby se mu vysmíval, protože jeho oči byly naprosto vážné.

"Děkuji. Takže se uvidíme tam," usmál se na něj, což Calovi proti jeho vůli totálně vyrazilo dech, a vykročil směrem, kde tušil svou další hodinu. Pak se ale bezradně zastavil a otočil se zpátky ke Calovi. "Učebna češtiny?" zeptal se kajícně.

Cal pobaveně zavrtěl hlavou a drapnul ho za předloktí. Dovedl ho přesně přede dveře, a pak ho spěšně pustil. Jaxon na něj upíral nevyzpytatelný pohled. Pak se mírně uklonil. "Děkuji uctivě," zapěl komicky a Cal se rozesmál. Pak na něj mávl a vydal se na další hodinu. Jaxon ho pozoroval, jak odchází, a proto taky mohl vidět toho blbečka Emersona, jak do něj narazil. Nebylo to omylem. Zamračil se. Cal však jen sklopil hlavu a pokračoval v cestě, zatímco Emerson mu něco říkal. Jaxon slovům nerozuměl, ale podle toho jak se druhý mladík přikrčil, to rozhodně nebyla omluva.

Zaťal zuby a vešel do učebny.

První den mu utekl celkem rychle. Postával u skříňky už dobrých deset minut, protože měl s Calem společnou už jen angličtinu, na které se však mladík opět stáhl do sebe. Jaxon se na něj rozhodl počkat po škole. Jenže on se pořád neobjevoval. Zamračil se. Že by se snad něco stalo? Možná rozpoutal svou pozorností něco, co nechtěl. Netrpělivě zabubnoval na dveře skříňky a konečně ho zahlédl. Úlevně vydechl.

"Ahoj," pozdravil ho, když se u něj Cal zastavil.

Upřel na něj zelený pohled a tázavě povytáhl obočí. Jaxon pokrčil rameny. "Nijak zvlášť domů nepospíchám," vysvětlil, ačkoliv to bylo nic neříkající vysvětlení. "Bydlíš na intru?" zeptal se. Cal zavrtěl hlavou.  To už vyšli před školu. "A kde teda bydlíš?" nepřestával se vyptávat Jaxon.

Druhý mladík jen mávl rukou směrem, kterým čirou náhodou šel i Jaxon. Nic neřekl a vykročil s ním. Cal po něm střelil pohledem a zamračil se.

"Kliiiid, bydlím stejným směrem," bránil se Jaxon a Cal se uvolnil. Kráčeli vedle sebe mlčky, ale překvapivě mu to vůbec nevadilo. V tom klukovi bylo něco zvláštního, co ho nutilo vyhledávat jeho společnost. Což bylo dost děsivý, když si uvědomil, že ho poznal teprve dnes. Zastavili se na semaforech a Cal si Jaxona po očku prohlížel.

Nešlo mu do hlavy, proč se na něj tak upnul. Jasně, pomohl mu najít třídu, ale to přece nic extra neznamenalo. Zvykl si, že je pro ostatní neviditelný. Jenže on se ho držel jako pijavice. Proč?

Náhle Jaxon otočil hlavu a jejich oči se střetly. Cal chtěl rychle uhnout pohledem, ale zjistil, že nemůže. Jako by ho ty hnědé oči uhranuly. Zářilo v nich cosi, co nedokázal úplně identifikovat. Pak naskočila zelená a oba se spěšně vydali na druhou stranu silnice. Cal automaticky zahnul doprava, kde měl byt, a smutně si uvědomil, že Jaxon jde na druhou stranu. "Tak teda zítra," mávnul mu ještě punkáč na rozloučenou, a pak už mohl sledovat jeho záda, jak se ostrým tempem vzdalují.

Cal ovládl povzdech, který se mu už už dral na rty a rázně vykročil. Byt patřil jeho tetě Joy, která ho normálně pronajímala, ale dovolila mu v něm bydlet, aby nemusel být na intru. Platil jí symbolickou částku, kterou si mohl dovolit ze své brigády. Trvala na tom, že nic nechce, ale i Cal uměl být tvrdohlavý, takže jí stejně každý měsíc na účet poslal peníze.

Zavřel za sebou dveře malého bytečku, který mu však úplně stačil a unaveně si povzdechl. Dneska do něj Emerson ryl víc než obvykle. Bylo mu jasné, že to bylo kvůli Jaxonovi a tomu, jak se ke Calovi choval. Přesto si dnešek docela užil  a mohl za to právě Jaxon. Musel přiznat aspoň sám sobě, že se mu líbilo, že toho šílence jeho koktání neodradilo. Už to bylo dlouho, kdy naposledy promluvil s někým jiným než se svou terapeutkou. A i s ní se většinou dorozumíval pomocí znakové řeči, kterou se naučil, aby mohl komunikovat s tetou.

Zavrtěl hlavou, shodil ze sebe věci a zalezl pod sprchu. Horká voda uvolnila napětí v jeho ramenou a myšlenky se mu rozutekly. Ani se příliš nepodivil nad tím, že zase zabloudily k Jaxonovi. Punkáč se ráno mýlil, když si myslel, že Cal ho nepozoroval. Právě naopak. Mohl na něm oči nechat. Procházel kolem Cala ve chvíli, kdy zrovna vyšel z toalet, takže si ho nemohl všimnout. Líbilo se mu, jak byl Jaxon lhostejný ke všem těm udiveným pohledům.

Ovšem Calův pohled rozhodně udivený nebyl. V tom klukovi bylo něco, co ho okamžitě připravilo o dech. Což by samozřejmě nepřiznal nikomu, ani kdyby ho mučili. Rozhodně ne samotnému Jaxonovi. Opět si povzdechl a přinutil se vylézt ze sprchy, než si vyplácá všechnu teplou vodu.

Mechanicky se osušil a oblékl, sedl si ke stolu a začal se učit.

Jaxon se rozhlédl po obrovském bytě, sundal si vysoké boty a cestou do koupelny ze sebe shazoval oblečení. Bylo mu jedno, kde ho nechá, uklidí to později. Nakonec do koupelny nedorazil, protože si uvědomil, že si půjde ještě zacvičit. Zavrtěl nad sebou hlavou. Byl nějaký roztěkaný. Myšlenky mu zabloudily ke Callovi. To on byl ten důvod.

Oblékl se do sportovního a vyrazil do suterénu, kde měl tělocvičnu. Věděl, že byt, ve kterém žije je pro jednoho příliš velký, ale bylo mu to fuk. Měl si vybrat, cokoliv co mu bude vyhovovat.  A když to koneckonců cáluje fotr, tak ať.

Rozcvičil se a pak přešel k boxovacímu pytli zavěšenému uprostřed místnosti. Obvykle si na jeho místě představoval právě fotříka, ale dnes to bylo jiné. Měl před sebou toho chcípáčka Emersona a bušil do něj, jako by z něj chtěl vymlátit duši. Několikrát se zhluboka nadechl a ovládl svůj hněv. Systematicky se věnoval tréninku, a jako vždy mu to z hlavy vyhnalo veškeré myšlenky.

Když se pak celý zpocený postavil pod sprchu, vydechl úlevou. Rychle se osušil, ani se neobtěžoval s oblékáním a kolem stolu, na kterém se mu vršila hromada učení, jen lhostejně přešel. Udělal si vydatnou večeři a sedl si k televizi.

Zapnul ji spíš jen jako zvukový doplněk, protože se mu myšlenky vracely k dnešnímu dni. Pořád se snažil pochopit, čím ho sakra Cal tak zaujal. Ano byl hezký, to nemohl popírat, ale byl šedá myš. Naproti tomu Jaxon rád šokoval. Byl to jistý druh obrany proti otci, který byl v armádě a choval se k synovi jako k vojákovi. Vždycky stálo za to vidět ten otřesený výraz v jeho očích.

Sám pro sebe se uchechtl. Tohle byla za poslední rok třetí škola, na které začínal. Ze dvou ho vyrazili, ale nijak zvlášť ho to netrápilo. Byli tam idioti, tak co by tam dělal. Tady to sice taky nevypadá na extra chytráky, ale je tu jedna osoba, která ho zaujala a kvůli které by na téhle škole rozhodně rád zůstal.

Ruka se mu zastavila napůl cesty se soustem k ústům. Uvědomil si, že se právě rozhodl tuhle školu opravdu dodělat a konečně odmaturovat. Pokrčil rameny a rychle dovečeřel. Pak se přesunul do ložnice, kde sebou plácl do postele.

Několik minut zíral do tmy a vychutnával si vzpomínku na Calův smích, který ho dneska totálně odrovnal. Překvapeně si uvědomil, že se do školy těší. To se mu už hodně dlouho nestalo. S touhle poslední myšlenkou usnul.

Ani se nenadál a uběhl první měsíc a půl v nové škole. Vypadalo to, že se Cal v jeho přítomnosti více uvolnil. Ačkoliv, jak si všiml, býval často z nějakého důvodu unavený.

Strašně rád ho slyšel mluvit, ale většinou se mu nepodařilo z něj toho moc dostat.

"Nazdááááár," zahlaholil vesele, když se potkali u skříněk a Cal se na něj zakřenil. Jaxon se mu naklonil přes rameno a zašilhal na jeho dveře od skříňky, kde měl jeho svědomitý přítel vyvěšený rozvrh. Ne že by si nepamatoval, co mají za hodiny, ale neodolal a zhluboka se nadechl Calovy vůně. Ten se k němu pootočil a povytáhl obočí.

"No co, chci jen vědět, kolik máme společných hodin," zamumlal jako by na omluvu, ale usmíval se u toho jako idiot, což u Cala také vyvolalo úsměv. "Takže anglina, jdeme!" zavelel a drapl ho kolem ramen. Mladík jen zavrtěl hlavou a společně vykročili k učebně.

"Dneska jsi mě ani nepozdravil," zamračil se na něj Jaxon.

Cal se zhluboka nadechl. Byl to jejich rituál, protože Jaxon byl ochotný škemrat na kolenou, aby aspoň jednou za den slyšel jeho hlas. "A-ah-ah-ahoj," vykoktal nakonec a celý se napjal. Jaxon mu povzbudivě stiskl rameno a on se lehce uvolnil.

"Na-na-naz-nazdáááár," ozval se za nimi výsměšný hlas toho debila Emersona. Cal od Jaxona pomalu ustoupil a ten se znovu zamračil. "Tak jak se máš Calíčku?" zeptal se a Cal ho jen probodával očima. Věděl, že je zřejmě rudý až za ušima a rozhodně mu to nebylo příjemné. Nelíbilo se mu, že ho slyšel mluvit.

Jaxon viděl, jak je přítel napjatý, a měl chuť tomu idiotovi jednu vrazit, ale ovládal se. Zatím se stále ještě ovládal, ačkoliv neminul den, kdy by toho debila nejradši narval do skříňky. "Chceš něco, Emersone?" vyštěkl.

"S tebou se nikdo nebaví," štěkl po něm zpátky. Už se chtěl začít hádat, ale Cal ho drapl za rukáv a odtáhl do třídy. Jaxon skřípal zuby, když zaslechl výsměšný smích.

Vztekle se otočil ke Calovi, ale nakonec mlčel. Cal se na něj rezignovaně usmál a stočil pozornost k profesorovi, který začal vykládat látku.

Jaxonem zmítal hněv celou hodinu a připadal si jako natlakovaný hrnec, jen vybuchnout. Probodával Emersonova záda, jako by snad doufal, že mu při dostatečně intenzivním zírání, pukne hlava. V duchu skoro celou dobu počítal do sta a zase zpět, aby se nakonec uklidnil. Z celé hodiny nevěděl vůbec nic.

"Budu potřebovat tvoje poznámky," zabručel na Cala, když byla učebna opět prázdná až na ně dva.

"D-dob-dobře," zamumlal mladík a Jaxonova špatná nálada byla náhle pryč. Bál se že po tom výstupu na chodbě na něj zase nebude mluvit, ani když budou sami, ale naštěstí se nestalo. Zářivě se na Cala usmál.

"Co?" zeptal se ten, když uviděl, jak se rozzářil.

"Nic," odvětil a rozcuchal mu vlasy. Dneska měli společnou jen angličtinu. Nesnášel pátky. Cal měl učebnu na další hodinu jen o jednu třídu vedle, takže šli mlčky vedle sebe.

"Tak odpoledne," zamumlal ještě Jaxon, než se rozloučili. Oba si zvykli, že spolu chodili domů a vzájemně na sebe vždy po škole čekali.

Jaxonovi se celý den neskutečně vlekl, takže když se konečně na konci opřel o skříňku, aby na Cala počkal, úlevně si povzdechl. Promasíroval si zátylek. Byl napjatý jako struna a netušil proč. Podíval se na hodinky.

Zamračil se.

Dneska měl Cal o hodinu méně, takže na něj obvykle v pátek už čekával. Jenže dnes ne. Snažil si namluvit, že se nic nestalo. Zřejmě se prostě jen někde zdržel. Opět si promnul zátylek, ale napětí to neuvolnilo. Ve škole už v podstatě byli jen opozdilci a Jaxon začal být opravdu nervózní. Kdesi práskly dveře a hned poté jako by někdo do něčeho narazil. Chvíli určoval směr a pak se vydal za oním zvukem. Chloupky na zápěstí se mu postavily do pozoru.

Nakoukl do třídy, kde zaslechl nějaké hlasy a na místě ztuhl. V první chvíli chtěl vlítnout dovnitř a všechny je pobít na jednu hromadu. Na zemi seděl Cal, kolem něj Emerson a nějaká dvě paka. Zaťal čelist, když si všiml, že má Cal roztržený ret.

Vrazil dovnitř, dveře třískly o zeď, jak zprudka je otevřel. "Co se tady doprdele děje?!" zasyčel. Emerson leknutím nadskočil, a pak se k němu otočil a zašklebil se. Zřejmě si myslel, že si Jaxon nedovolí na přesilu. Jak bláhově se mýlil, zjistil o pár minut později.

"Jen tady Calovi vysvětlujeme pár drobností, neměl by ses do toho radši plést. Ve vlastním zájmu samozřejmě," pronesl blahosklonně.  

"Myslím, že je dost ubohé dovolovat si na někoho, kdo je očividně slabší a ještě k tomu být v přesile," pronesl Jaxon, který se dokázal překvapivě uklidnit. "Takže si myslím, že by ses měl hodně rychle i s těmi svými přisluhovači sebrat a vypadnout odsud, než se skutečně dost naseru." Nezměnil tón, který byl stále mírný, ale z jeho těla vyzařovalo napětí.

"Co si o sobě sakra myslíš?!" zasyčel Emerson, stále bláhově přesvědčený, že ho odradí přesila, a vykročil k němu. Chtěl mu dát pěstí, ale Jaxon to bez problému vykryl a vzápětí Emerson klečel na zemi s rukou zkroucenou za zády ve velice bolestivé poloze.

"Chceš k tomu snad ještě něco dodat?" zeptal se Jaxon. Emerson vrtěl hlavou. "Tak si seber ty svoje pohůnky a vypadněte."

Pustil ho a štítivě od něj odstoupil. Okamžitě o překot vyrazili ke dveřím, ale Emerson se ještě otočil. "Seš teplej, že ses na něj tak nalepil, nebo co?!"

Jaxon z něj nespouštěl klidné oči. Chvíli nad tou otázkou přemýšlel, a pak pokrčil rameny. "Jo," pronesl prostě a už neviděl, jak se Emersonovy oči rozšířily údivem. Hleděl totiž na Cala, aby zahlédl jeho reakci. Ten ho klidně pozoroval, ačkoliv v jeho očích zahlédl cosi, co ho zahřálo. Že by to byl zájem? Nevnímal, jak se za těmi třemi zabouchly dveře.

Přešel kousek blíž, natáhl ruku aby mu pomohl vstát. Cal chvíli váhal, zřejmě zahanbený, ale nakonec se nabízené dlaně chytil a nechal se vytáhnout na nohy. Jaxon si ho na chvíli přitáhl blíže než by měl, ale Cal se neodtáhl, jak očekával.

"Myslím, že je načase," pronesl ochraptěle Jaxon, "abych tě naučil se bránit."

"Do-dob-dobře."

Jaxon zamrkal. Nečekal, že bude souhlasit tak snadno. Usmál se na něj. "Tak zítra začneme. Teď ti ošetříme tu ránu," zamumlal a setřel mu palcem krev z koutku. Cal se lehce zachvěl a Jaxon od něj rychle ustoupil. Mlčky došli ke skříňkám, kde si vzali věci a vypadli ze školy.

O patnáct minut později seděl udivený Cal v Jaxonově obýváku a nevěřícně se rozhlížel. "To-toh-tohle je neu-neuv-neuvěřitelný," vydechl.

Jaxon se na něj zářivě usmál, rozhodně neměl v plánu mu tady vysvětlovat, jak si tohle může dovolit, a sedl si vedle něj s mokrým hadříkem. "Tak ukaž," vybídl ho a opatrně začal čistit natržený ret. Cítil na sobě Calův soustředěný pohled, a proto se raději usilovně věnoval práci. Tušil totiž, že kdyby k němu vzhlédl neovládl by touhu ho políbit.

Dokončil čištění a zvedl k němu oči. "Hotovo," usmál se a mimoděk přejel palcem po jeho spodním rtu. Zamrzelo ho, když se Cal stáhl na druhou stranu pohovky, ale nic nenamítal. Jen se usmál a odnesl hadřík zpět do koupelny. Když se vrátil, Cal seděl úplně v rohu a hlavou se opíral o kolena.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Jaxon.

Vzhlédl k němu a usmál se. "Ano."

"Jak dlouho už to trvá?"

Cal na něj mlčky upíral oči. Jaxon klidně oplácel jeho pohled. Nehodlal na něj tlačit, pokud nechce říkat mu to nemusí. "R-ro-rok," dostal ze sebe nakonec.

"Už tě někdy fyzicky napadli?"

Tentokrát odpověď ani znát nepotřeboval. Poznal jí podle toho, jak Cal uhnul pohledem. Zaťal čelist. "Mohl jsem je tam všechny tři na místě zmlátit do bezvědomí," pronesl tiše Jaxon. "Ale tentokrát nechci, aby mě z téhle školy vyhodili, chápeš?"

"Mysl-myslí-myslím že a-ano."

"To jsem rád," usmál se na něj. "Budeš chtít doprovodit domů, nebo tady zůstaneš?" Byl pátek, takže zítra nemuseli do školy a ještě by mohli rovnou začít s tréninkem.

"P-pr-proč?"

"Protože chci? Nemám žádné postranní úmysly, jestli ti jde o to. To že jsem gay neznamená, že se na tebe při každé příležitosti pokusím vrhnout, pokud si myslíš tohle," pronesl trochu ostřeji než měl v úmyslu. Cal ho však drapnul za předloktí a zavrtěl hlavou.

"Ta-tak js-js-jsem to ne-ne-nemyslel," bránil se.

"Jak tedy?" povytáhl obočí.

Cal svraštil čelo. Jak mu to vysvětlit aniž by to trvalo půl hodiny? myslel si zoufale.

"Mám času dost," ozval se Jaxon, jako by mu snad četl myšlenky. "V klidu se nadechni a pak spusť."

Cal se tedy několikrát zhluboka nadechl. "Dl-dlo-dlouho js-jse-jsem ne-ne-neměl kam-kamará-kamaráda," vysoukal ze sebe a znovu se zhluboka nadechl, "kte-který se ke mě cho-chov-choval normá-normálně."

"Tak si na to zase zvykni!" zazubil se na něj Jaxon, ačkoliv uvnitř něj všechno vřelo. Svět je plný zasraných ignorantů. "Půjdu si zacvičit, jestli ti to nevadí. Klidně si zajdi sprchu. Čisté ručníky jsou ve skříňce pod umyvadlem a klidně si vezmi nějaké moje oblečení. Kalhoty ti sice asi budou dlouhé, ale tričko by mělo být fajn."

Cal přikývl. "Najdeš mě pak v suterénu, dobře?" Opět jen přikývnutí. Usmál se a vyrazil se převléct do sportovního.

Zrovna mlátil do boxovacího pytle, jako by to byl jen hadrový panák, když koutkem oka zahlédl pohyb. Dokončil sérii cviků a otočil se ke Calovi. Zároveň ztuhl a ucítil napětí v poměrně nevhodných místech. Netušil, že Cal v jeho vlastním tričku ho tak rozpálí. Hodil po něm rychlým úsměvem a vrátil se k boxování.

Cal si sedl na lavičku, která stála poblíž a užasle ho pozoroval. Poprvé ho viděl bez trička a nedokázal od něj odtrhnout oči. Fascinovaně přejížděl vypracované svaly na zádech, které se při sérii ran napínaly. Náhle měl sucho v ústech.

"Co mě bu-bud-budeš učit?" zeptal se, aby odvedl svou vlastní pozornost od jeho úchvatného těla.

Jaxon dokončil sérii a otřel se do ručníku. Teprve potom se k němu otočil. "Říká ti něco krav maga?"

"Znám ten pojem," odvětil Cal a překvapeně se odmlčel, páč si uvědomil, že se ani jednou nezakoktal. Vytřeštěně na Jaxona zíral. Ten se zubil od ucha k uchu.

"Překládá se to jako boj zblízka a je to velice účinný obraný systém." To že se nezakoktal přešel bez poznámky. Nechtěl ho rozrušit.

"Do-dobře," usmál se.

"Udělám večeři. Koukneme se na nějaký film?"

Cal přikývl. "Tak něco vyber, já se skočím vysprchovat," vybídl ho Jaxon a vrátil se nahoru. Cal ještě chvíli seděl na lavičce a spokojeně se usmíval. Zatímco Jaxon připravoval večeři, vybral několik filmů, které ještě neviděl a soudil, že by se mohli líbit oběma.

Nakonec vybrali nějaký akčňák, který vypadal zajímavě a s večeří se usadili na pohovce. Cal stále nevycházel z údivu, že Jaxon bydlí v tak obrovském bytě. Jeho vlastní by se vešel jen do obýváku. Nechtěl ale vyzvídat, tak raději mlčel.

Mlčky se dívali na televizi před sebou, ačkoliv ani jeden z nich neviděl, co se tam děje. Až příliš ostře si uvědomovali jeden druhého i to napětí, které mezi nimi vzniklo. Ne že by tam nebylo od začátku, jen se teď jaksi zintenzivnilo.

Jaxon se během filmu přisouval stále blíž až seděli těsně vedle sebe. Ačkoliv tvrdil, že nemá žádné vedlejší úmysly, což v tu chvíli byla pravda, tak teď jich měl až příliš. Věděl, že by neměl riskovat, že rozbije jejich křehké přátelství, ale nedokázal odolat. Seděl natolik blízko, že stačilo aby se Cal jen lehce zavrtěl a otřel se o něj bokem.

Po chvíli, kdy si užíval jeho blízkost, se Cal odsunul k okraji pohovky a Jaxon jen stiskl čelist. "Půjdu ti připravit věci na přespání," pronesl po konci filmu a spěšně vstal. Cal za ním mlčky hleděl. Věděl, že se chová odtažitě, ale měl potíže se srovnat s tím vším, co se náhle dělo. Nebyl zvyklý na to být s někým v tak těsném kontaktu.

"Hotovo," usmál se Jaxon, který se při rozestýlání postele v hostinském pokoji trochu uklidnil. "Budeš spát v pokoji pro hosty, který je hned vedle mého, takže kdybys něco potřeboval," pobídl ho a Cal za ním vykročil do zmíněného pokoje.

"Tak dobrou noc, Cale."

"Dobrou," zašeptal.

Jaxon si pro tentokrát na spaní ponechal boxerky, protože nechtěl Cala vyděsit, kdyby náhodou ráno byl vzhůru dřív než on. Věděl ale že asi jen tak neusne.

Trhnutím se probudil a zmateně mrkal. Přemýšlel, co ho to probudilo. Žádný sen se mu nezdál, nebo si ho aspoň nepamatoval. A pak se ten zvuk ozval znovu. Překvapeně si uvědomil, že je to hudba. Zavrčel. Plácl sebou zpátky do postele a přetáhl si polštář přes hlavu. Jenže věděl, že už neusne.

Jak mohl zapomenout vypnout rádio? A pak si vzpomněl. Na Cala. Na svou nabídku, aby zůstal přes noc. Sáhl po mobilu, který měl odložený na nočním stolku vedle postele. Displej vesele oznamoval, že je 7:00 sobota.

Znovu podrážděně zavrčel. Není radno ho probouzet v sedm ráno a ještě k tomu v SOBOTU proboha!

Neochotně se vyhrabal z postele a přemlouval sám sebe, že není důvod k vraždě. Že nemohl vědět, že si Jaxon rád přispí. Stejně jako on nemohl vědět, že je Cal ranní ptáče.

Vešel do kuchyně, která díky bohu voněla kávou, protože jinak by ho asi vážně zabil.

Sotva se k němu, ale Cal otočil a on uviděl unavené oči a kruhy pod nimi, uvědomil si, že není žádné ranní ptáče. Hudba hrála tiše, z repráků duněla jeho oblíbená skupina. A on nedokázal odtrhnout pohled od Cala, který držel hrnek kouřící  kávy a vypadal, že padne únavou.

Rychle k němu přešel a vzal mu hrnek z rukou. Mladík si ho teprve v tu chvíli pořádně všiml a zatvářil se provinile. "Pro-probu-di-dil jsem tě?" zeptal se tiše.

Jaxon se na něj zašklebil a usrknul kávy, kterou mu vzal. "Tak nádherně černá," zamumlal si pro sebe. Cal na něj zmateně hleděl. "Kdybys tady neměl to kafe, nejspíš bych tě zabil," ujistil ho vesele a znovu se napil.

Calovi chvíli trvalo než mu došlo, že je to vtip. V noci špatně spal a ačkoliv byl v kuchyni už přes hodinu vůbec se nemohl probrat. Proto zapnul hudbu. Nenáviděl ticho. Zachvěl se, když mu Jaxon odhrnul vlasy z čela a zadíval se na něj. Kdy se sakra ocitl tak blízko? "Nemohl jsi v noci spát?" zeptal se téměř něžně.

Přikývl. Nevěřil, že by dokázal cokoliv říct. Hrdlo se mu nad Jaxonovou něžností sevřelo, tak že nedokázal ani pořádně myslet, natož aby se pokoušel mluvit. Pokusil se o kousek ustoupit, ale za ním už byla linka, takže neměl kam. Jaxon si toho všiml a sám odstoupil dostatečně daleko. Smutně si uvědomil, že mu ta blízkost chybí.

Viděl jak se Cal několikrát nadechl a čekal, až mu poví, co má na srdci. Vždycky to dělal, aby tolik nezadrhával, když se rozhodl říct víc než jednu větu či slovo. "Nemám rád ti-ticho," pronesl tiše.

Jaxon se zasmál. "Ani já ne. Aspoň, žes vybral mou oblíbenou kapelu," zašklebil se na něj. Pak se od něj odvrátil definitivně, aby mohl udělat snídani, a Cal se snažil potlačit ten pocit prázdnoty, který to v něm vyvolalo. Jako by se tím, že tady přespal něco změnilo. Pro něj, pro Jaxona, pro oba. Jen nevěděl, jestli je to dobře.

Zamrkal, když před něj Jaxon postavil nový hrnek s kafem. "Měl bys ho tentokrát vypít a ne jen žmoulat v ruce," zazubil se na něj a dal se do práce na snídani.

Cal tentokrát opravdu pomalu upíjel hořký nápoj a cítil, jak ho otupělost poté, co se probudil, pomalu opouští. Když před něj Jaxon položil náklad smažených vajec, byl už celkem schopný i samostatně přemýšlet. Ale jeho myšlenky se rozhodně neubíraly tím správným směrem, protože s pohledem upřeným na jeho rty, uvažoval co by dělal, kdyby ho políbil.

Než stihl ten šílený nápad zrealizovat, nacpal si Jaxon do pusy plnou lžíci pokrmu a Cal se mimoděk ušklíbl.

"Co?" zeptal se, když polkl sousto a Cal jen mávl rukou a vrhl se na svou porci. Jedli mlčky, jen občas na sobě cítil zkoumavý pohled hnědých očí.

Po snídani se Jaxon, teď už očividně dokonale probuzený, vydal do suterénu zacvičit si. Cal ho automaticky následoval. Nevěděl, co jiného by měl dělat. Překvapilo ho, když mu Jaxon navrhl, aby si zacvičil s ním.

Pokusil se protestovat, ale Jaxon mu nedal pokoj. "Musíme tě dostat do kondice. Vsadím se, že se zadýcháš po pár schodech, co?" provokoval ho, jako by přesně věděl, že to na něj zapůsobí jako píchnutí včelou. Co na tom, že měl pravdu. Jeho fyzička byla skutečně žalostná.

Po krátkém strečinku přešli k boxovacímu pytli a Jaxon mu ukazoval, co má dělat, jak správně udeřit. Překvapeně si uvědomil, že ho to baví. Věděl, že jeho pokusy musí být žalostné, ale Jaxon ho nepřestával povzbuzovat a chválit.

Po hodinovém cvičení se vyčerpaně svalil na jednu z žíněnek. Jaxon za chvíli padnul vedle něj. Uvědomil si, že ačkoliv cítí každý sval na svém těle, zároveň se cítí i nabitý energií. Otočil se, aby to řekl Jaxonovi a překvapeně zjistil, že ho upřeně pozoruje.

Uvolněně se na něj usmíval a Calovo srdce prudce zabušilo o hrudník. "Tak co?" popíchl ho Jaxon, "Bylo to tak hrozný?"

Cal jen zavrtěl hlavou a dál na něj upíral oči. Pomalu sklouzl očima na Jaxonovy rty, přesně si všiml, kdy si to druhý mladík uvědomil, protože přestal mluvit. Jeho rty zůstaly pootevřené. Cal se vrátil k jeho očím, které jako by žhnuly.

A pak se prostě jen kousek natáhl a přitiskl své rty na ty jeho.

Jaxon byl tak překvapený, že okamžik nereagoval, až se Cal začal pomalu odtahovat. V tom ho popadl zezadu za krk a přitáhl si ho blíž. Zároveň s tím polibek prohloubil a jejich jazyky se střetly. Ani jeden netušil, kdo z nich zasténal, když se tak stalo, ale v obou to zažehlo požár.

Cal překvapeně zjistil, že leží na zádech, Jaxon nakloněný nad ním. Zvedl ruce, aby ho objal kolem krku, ale Jaxon mu je uvěznil nad hlavou a dál vášnivě dobýval jeho ústa. Cal se k němu vzpínal jako květina za sluncem a nezůstával mu nic dlužný.

Když se od sebe konečně odtrhli, oba lapali po dechu, ale ani jeden se nepohnul. Upřeně jeden druhému hleděli do očí, stále ve stejné pozici. Jaxon pomalu pustil jeho uvězněné ruce, jako by si až teď uvědomil, že ho vůbec takhle držel.

"Jaxi," zašeptal Cal a zvedl hlavu, aby ho mohl ještě jednou něžně políbit. Byl to jen lehoučký dotek, ale v Jaxonových očích zažehl nový požár. Cal sledoval, jak se zhluboka nadechl, aby se ovládl. Pak se mladík zvedl a posadil se zády k němu. Cal ztuhl. Přehnal to?

Už se chtěl začít překotně omlouvat, když Jaxon poslepu hmátl dozadu a položil mu ruku na koleno. "Ať tě to ani nenapadne," zamumlal a Cal vyčkával. "Jen mi dej chvilku, než se trochu uklidním. Nemám v plánu se tady na tebe vrhnout na žíněnce, ačkoliv je to jediné, na co teď dokážu myslet."

Cal ulehčením vydechl, a pak si představil, jak mu Jaxon svléká tričko a všechno ostatní a bere si ho přímo tady, a dech se mu povážlivě zrychlil.

Jaxon se roztřeseně zasmál. "Tohle mi moc nepomáhá, víš?"

Cal nikdy víc nenáviděl své koktání jako v tuhle chvíli. Tak rád by mu řekl, že myslí na to samé. Zhluboka se nadechl, aby se to aspoň pokusil vyjádřit, ale Jaxon se k němu otočil a položil mu prst na rty.

"Já vím, Cale," zašeptal a oči mu zvlídněly. "Poznal jsem to podle tvého dechu. Docela dobře si umím představit, co ti teď běží hlavou. Obzvlášť, když se na mě díváš tak strašně nenasytně. Ale slíbil jsem ti, že se na tebe nevrhnu a momentálně mě to stojí opravdu hodně sebeovládání."

Pak se předklonil, ještě jednou ho sladce políbil a pak vyskočil na nohy. Cal na něj omámeně hleděl, než si uvědomil, že mu podává ruku, aby mu pomohl vstát. Bez váhání se nechal vytáhnout na nohy a když si ho k sobě na chviličku přitiskl, ucítil důkaz toho, jak moc rád by se na něj vrhl.

"Teď si musíme dát studenou sprchu, a pak začneme se slibovaným tréninkem," zamumlal Jaxon a rychle od něj odstoupil. Jeho sebeovládání rozhodně není bezedné.

Cal se potutelně usmál. "Spolu?" zeptal se a Jaxonovi chvíli trvalo než mu došlo, co řekl.

"Ne," zavrtěl prudce hlavou. "Každý zvlášť," zavrčel a v podstatě utekl do koupelny. Za sebou však mohl slyšet Calův smích.

Když si oba byli jistí, že se dokážou ovládat natolik, aby se na sebe nevrhli, sešli se v kuchyni. Měli ještě mokré vlasy a opatrně se zkoumali pohledem. Jako by se snažili odhadnout, co si ten druhý myslí. O což se ostatně skutečně pokoušeli.

Pak Jaxon zhluboka vydechl a zapnul hudbu. Nechtěl, aby to mezi nimi bylo takovéhle. Rozpačité. Několika kroky přešel ke Calovi, rychle ho políbil, a pak se usmál. "Tak, teď si dáme oběd a pak začneme s tréninkem," pronesl rozhodně a všiml si, jak druhý mladík vydechl, jako by snad zadržoval dech.

"Dobře," souhlasil taky s úsměvem. "Co si dám-dáme?" Jaxon mu zadumaně přejel prstem po čelisti, jako by zvažoval možnosti. Překvapeně si uvědomil, jak moc je to příjemné.

"Sice by to mělo být něco zdravého, ale asi se mi tentokrát nechce vařit, takže... Pizza?"

Cal se rozesmál a horlivě přikývl. O půl hodiny později seděli na pohovce, na stole před nimi otevřené tři krabice z místní pizzerie a cpali se jako nezavření. Cal si přehodil jednu nohu přes tu Jaxonovu a ani příliš nezaváhal. Jaxon k tomu nic neřekl, jen na něj mrkl. Jako by to bylo naprosto přirozené. Jako by to napětí, které se v nich hromadilo, se tím polibkem uvolnilo a zbořilo poslední překážky, které mezi nimi snad byly.

Po jídle jen tak odpočívali, Cal natažený na pohovce s jednou nohou stále přes tu Jaxonovu, který seděl a mimoděk ho hladil po lýtku. Ještě chvíli tak relaxovali, když ho Jaxon poplácal po noze. "Jdeme si zaběhat, ty lenochu," zasmál se a vyskočil z pohovky, najednou plný energie. Cal na něj vytřeštil oči a on se jen ještě více rozesmál.

"Neboj se, budu hodnej a budu tě šetřit," ujistil ho se smíchem.

A tak se vydali do nedalekého parku, kde měl o půl hodiny později pocit, že bude muset Jaxonovi důrazně vysvětlit, co to sakra znamená být hodnej a někoho šetřit.

Když se vrátili, plácnul sebou na pohovku a s přimhouřenýma očima pozoroval jeho nepřetržité přecházení kolem. "Tob-tobě nedo-nedochází energie?" vyprskl na něj a Jaxon se opět zasmál.

"To je jen otázka cviku. Neboj," přešel k němu a sklonil se těsně nad něj až musel zatajit dech, "taky tě dostanu do formy," zašeptal, než uzamkl jeho ústa. Pozvedl ruce a stáhl si ho na sebe. Uvědomoval si, že na něm nespočívá celou vahou, protože mu nechtěl ublížit, ale tahle blízkost se mu moc zamlouvala.

Osmělil se a začal ho hladit po zádech. Horečnaté zkoumání těla, které ho tolik vzrušovalo. Vychutnával si ostré nadechnutí, když rukama vklouzl pod tričko a dotkl se horké kůže pod ním.

"Začínám mít pocit, že budu mít hodně velkou spotřebu studené vody," vydechl po chvíli Jaxon a opřel se o něj čelem. Cal se zasmál a prohrábl mu vlasy. Dneska si je neupravil do číra a on překvapeně zjistil, že mu to sluší i tak.

Jaxon se zvedl a zatleskal. "Tak teď trénink, a pak ta sprcha," zamumlal.

Opět sešli do tělocvičny, kde mu začal ukazovat základy krav maga přesně jak mu slíbil. Jen zvolna, protože ho nechtěl příliš zničit. Už tak ho dost překvapilo, že byl schopný s ním ráno cvičit, a pak ještě běhat. Calova fyzička zřejmě nebyla až tak špatná, jak se původně domníval.

Večer seděli na pohovce a tupě zírali na film, co běžel v televizi. Oba byli unavení, ale usmívali se jako pitomci. "Zdá se, že jsi přirozený talent," usmál se na něj Jaxon, ačkoliv neměl sílu se ani natáhnout pro vodu, kterou měli na stole.

"Al-ale mr-mrtvej," smál se Cal.

"To vypilujeme," ujišťoval ho Jaxon. Přemýšlel, jestli Cala tak vyřídil jen proto, aby nemohl jít domů. Byl rád, že je tady. Líbila se mu jeho přítomnost, ale taky si uvědomoval, že se Cal vůbec nevyspal. "Jestli chceš můžu tě doprovodit domů," vypravil ze sebe ztěžka a otočil se na Cala. Překvapeně pootevřel pusu, když si všiml, že mladík na pohovce usnul. Opět měl své nohy v Jaxonově klíně a poklidně oddechoval.

Jaxon přemohl únavu, natáhl se pro ovladač a vypnul film. Nebyl si tak úplně jistý, co má dělat. Nechtěl ho tady nechávat, ale zároveň věděl, že ho do ložnice asi nepřenese, aniž by ho nevzbudil. Nakonec se opatrně postavil, zadržel dech, když Cal cosi zabrblal ze spánku, a donesl  z pokoje deku. Přehodil ji přes něj a sám odešel do ložnice. Tiše odsunul stůl, poskládal na zem několik přikrývek a natáhl se na ni.

Probouzel se jen těžko. Jako by vystupoval z husté mlhy. První, co si uvědomil, když začal vnímat okolí bylo to, že se mu nezdály žádné špatné sny. Což bylo poměrně překvapivé, obvykle ho obtěžovaly obden. Hned vzápětí mu došlo proč tomu tak bylo. Jeho ruka visela dolů přes pohovku a jeho prsty byly propleteny s těmi Jaxonovými. Opatrně se přetočil, aby se mohl na druhého mladíka zadívat.

Rysy v obličeji měl uvolněné spánkem a Cal si ho nenasytně prohlížel. Líbilo se mu co vidí. Rozhodně moc. Všiml si, že Jaxonovy zacukaly rty a plácl ho do ramene. "Neměl by-bys před-před- předstírat, že spíš," zlobil se na oko. To už Jaxon otevřel oči a zubil se na něj.

"A ty bys mě zase neměl ve spánku pozorovat," odvětil a přitáhl si jeho ruku ke rtům, aby ho mohl políbit na hřbet. "Vyspal ses dneska lépe?" zašeptal s pohledem upřeným do jeho očí.

"Mnohem," přikývl. Byl nesmírně vděčný, že na něj Jaxon netlačil se zjišťováním, proč se Cal vlastně nevyspal. Ačkoliv tušil, že ho to nejspíš hryže. Teď se zvedl na lokti a lehce ho políbil.

"Hm," zamručel spokojeně, když se od Cala odtrhl, "hned je to ráno lepší," usmál se. Cal mu úsměv oplatil a snažil se příliš nevzrušovat třepotáním v hrudi, který ten polibek vyvolal. Jaxon se mezitím zvedl a vyrazil do kuchyně. Cal se ještě pohodlně natáhl na pohovce a cítil, jak se mu na rtech rozehrává úsměv.

Ani si nevšiml, že Jaxon stojí opřený o veřeje dveří v kuchyni a pozoruje ho. Byl rád, že se tváří tak spokojeně, protože i on se cítil podobně. "Snídaně," zavolal na něj a Cal se konečně lenivě zvedl. Rychle si dali jídlo, a pak přišel na řadu opět trénink. Jaxon si předtím ještě zacvičil, ale Cal se tentokrát nepřidal, protože ho příliš rozptyloval pohled na Jaxonův obnažený hrudník. A krom toho se mu ozývaly svaly, o kterých do včerejška vůbec netušil, že je má. Nejraději by se celý den válel, ale Jaxon trval na tom, že musí alespoň chvilku trénovat, dokud má svaly rozehřáté.

"Co kdybychom si šli zaplavat?" navrhl o několik hodin později Jaxon. Překvapeně sledoval, jak sebou Cal prudce trhl. Položil mu ruku na koleno, aby ho ukonejšil. "Stalo se něco?"

"Ne-ne-nemám mo-moc rád vo-vod-vodu," vypravil ze sebe ztěžka. Druhý mladík ho mlčky pozoroval, ale nic nenamítal. Chtěl by se zeptat, proč tomu tak je, ale nakonec svou zvědavost ovládl. Na to bude času dost.

Venku už se smrákalo a Cal vyslal směrem k oknu posmutnělý pohled. Jaxon pochopil, co to znamená. "Doprovodím tě domů," navrhl.

"Díky," vydechl Cal a vstal z pohovky, na které si doteď celkem příjemně hověli. Jen neochotně se oblékal, aby mohli vyrazit.

Šli vedle sebe opět mlčky po chodníku, stejně jako tomu bylo už tolikrát cestou ze školy a přesto se toho tolik změnilo. Nemohl uvěřit tomu, že se to stalo jen za jeden víkend. Chtěl se natáhnout a vzít Jaxona, který kráčel uvolněně vedle něj, za ruku, ale strach mu to nakonec nedovolil. Místo toho po něm kradmo pokukoval, čehož si druhý z nich všiml.

Sem tam se na něj usmál, když se jejich pohledy setkaly, a Cal jeho úsměv opětoval. Konečně zastavili před domem, kde měl byt.

Několikrát se zhluboka nadechl, v duchu vděčný za Jaxonovu bezbřehou trpělivost, než spustil. "Dě-děk-děkuji za úž-úž-úžasný vík-víkend, Ja-Jaxi." Mimoděk se při řeči lehce naklonil blíž k Jaxonovi a ten toho využil, aby se sklonil a políbil ho.

"Hmmm," zamumlal blaženě. "Nemusíš děkovat. I pro mě to bylo úžasné. A příští víkend pokračujeme, žádné výmluvy. Ale musíš mi slíbit, že budeš každý den až do pátku dělat alespoň dřepy, abys nenechal vychladnout svaly, dobře?"

Cal byl v tu chvíli natolik omámen polibkem, že by mu pravděpodobně odkýval cokoliv. Což Jaxonovi neuniklo. "Ještě ti to připomenu," zasmál se. "Dobrou noc, Cale," popřál mu ještě, a pak sledoval, jak mizí ve vchodu. Se spokojeným pohvizdováním se vydal domů.

Podrážděně zabručel, když mu cinkl messenger. Už se chtěl otočit na druhý bok a pokračovat ve spánku, když mu došlo, kdo by mu asi tak mohl psát. Sáhl po mobilu, zasténal, když uviděl že jsou dvě ráno a otevřel zprávu od Cala.

C: Spíš?

J: Už ne, děje se něco?

C: Vzbudil jsem Tě? Promiň.

Jaxon se dovtípil poměrně rychle, proč by mu Cal asi tak mohl psát.

J: Nemůžeš spát, Cale?

C: Tak trochu. Promiň, neměl jsem Ti psát.

J: Ani to nezkoušej! Nemysli si, že jsi mě probudil a teď se pokusíš mě přesvědčit, že mám jít zase spát. Pomůže Ti, když mi napíšeš o tom, proč nemůžeš spát?

Napjatě čekal na odpověď. Dokázal si představit, jak teď Cal usilovně přemýšlí, jestli se mu má otevřít. Jaxon už si domyslel, že se mu muselo něco stát. Něco, co zapříčinilo chlapcovo koktání.

C: Ano

Jaxona odpověď natolik překvapila, až si na posteli sedl. Tušil, kolik sebezapření to muselo Cala stát. Pokusil se tedy situaci trochu odlehčit.

J: Jsem jedno oko. :-)

C: :-) :-) :-) Díky. Nevím, kde začít.

Jaxon si živě představil, jak se Cal zasmál a po zádech mu přeběhlo příjemné zachvění.

J: Zkus od začátku. :-)

C: Bude to asi na dlouho, je to pro mě opravdu dost těžké. Ale zase to bude rychlejší než, kdybych se Ti to pokusil vysvětlit osobně. :D

J: Cale, věř mi, že mě zajímá vše, co se týká Tvé osoby. Řekni mi to, co uznáš za vhodné. :-)

C: Zkráceně: když jsem byl malý rodiče mě týrali.

Jaxon v tu chvíli málem rozmačkal telefon.

J: Mám za Tebou přijít?

C: :-O To bys opravdu udělal?

J: Samozřejmě, bez zaváhání.

C: :-* Děkuji, ale není to nutné. Navíc Ti to chci konečně říct všechno.

J: Dobře, tak pokračuj prosím. Mám spoustu otázek, ale věřím, že mi je všechny zodpovíš během svého vyprávění. Nicméně na jednu mi odpověz rovnou. Kolik Ti bylo let, když to začalo?

C: Šest, bylo mi šest, když si rodiče uvědomili, že jsem jim na obtíž. Nemohli se kvůli mě chodit bavit, nemohli si zvát návštěvy, se kterými by pařili do rána. Měli mě velmi mladí a začalo se jim zdát, že jsem jim ukradl mládí. Začalo to nenápadně, ani mi nedocházelo, že se děje něco špatného. No vlastně, to mi nedocházelo ani potom. Nejdřív mě "jen" zavírali v pokoji, když si mysleli, že jsem něco provedl. Maloval jsem příliš barevnými pastelkami, mluvil moc nahlas. Pak mě začali zavírat do skříně. Cokoliv jsem udělal bylo špatně. Občas mě potrestali i bitím, ale jen tak aby to nebylo vidět. Nakonec to skončilo tak, že mě začali topit ve vaně.

J: Počkej, Cale, promiň. Nech mě to vstřebat.

Jaxon vyskočil z postele a začal se rychle oblékat. Nejradši by ty zkurvysyny našel a vymlátil z nich duši, ale věděl, že teď ho potřebuje převážně Cal. Ať si říká, co chce, nenechá ho samotného.

C: Můžu pokračovat? Musím to rychle ukončit, prosím.

J: Pokračuj.

Jaxon popadl klíče, oblékl si bundu a vyrazil ke Calovi.

C: Nejspíš někdy v tom období jsem začal koktat, zřejmě následkem traumatu. Ve škole si učitelka všimla, že není vše v pořádku, ale odmítal jsem jí cokoliv říct. Navíc jsem do školy chodil vždy čistý a perfektně připravený. Protože kdyby to tak nebylo, čekal by mě další trest. Nicméně jednou se otec neudržel a uhodil mě do obličeje, roztrhl mi ret a nateklo mi oko. Nešlo to zamaskovat, tak mě rodiče nechali doma. Každý den mě potom trestali, takže jsem nakonec chyběl ve škole celý měsíc. To bylo učitelce, která už měla podezření, dostatečným důvodem, aby k nám domů poslala sociálku. Ta zjistila, co se u nás dělo a okamžitě mě rodičům odebrali. Našli mou tetu, která se o mě od té doby stará. Zpočátku jsem s ní byl schopný komunikovat jen pomocí znakové řeči, kterou jsem se naučil, protože jsem se nedokázal přenést přes své koktání. Chodím i k terapeutce, se kterou také "mluvím" převážně znaky. Jsi první po opravdu dlouhé době s kým skutečně mluvím.

Cal přestal psát a napjatě čekal na Jaxonovu odpověď. Ulevilo se mu, že se konečně někomu svěřil, ale zároveň v něm narůstal strach. Obzvlášť, když viděl, že si mladík jeho zprávu přečetl, ale neodpověděl na ni. Bude se mu teď zdát méněcenný? Přestane s ním komunikovat? Cal si zděšeně uvědomil, že to by nezvládl. To už by bylo moc. Obzvlášť poté, co se o víkendu sblížili. Nervózně žmoulal v rukou přikrývku a hypnotizoval mobil. Začínal propadat beznaději, když mu konečně cinkla zpráva.

J: Pojď mi otevřít.

Vyskočil z postele a málem se přerazil, jak letěl ke dveřím. Rychle odemkl a otevřel. Nestačil se ani vzpamatovat z toho, že Jaxon stojí na prahu a ten už ho držel v objetí. Cítil, jak je napjatý a vděčně se k němu přitiskl.

"Nevíš, s jakou chutí, bych ty zkurvysyny zabil," syčel skrz zaťaté zuby Jaxon. "Byl jsi jen malý kluk, neměli vůbec žádné právo se k tobě takhle chovat. A ty jsi blázen, jestli si myslíš, že bych tě nechal samotného v tuhle chvíli," šeptal mu do ucha a Cal si zahanbeně uvědomil, že mu po tvářích stékají slzy.

Jaxon se od něj maličko odtáhl a otřel mu je palci. To ale byla v tu chvíli už marná snaha, protože stavidla, která v sobě tak dlouho držel, se protrhla a nešla zastavit. Hluboce se zastyděl, když z jeho úst vylétl první vzlyk. Jenže Jaxon mu nedovolil, aby se styděl příliš dlouho. Objal ho kolem zad a vmanévroval do ložnice. Tam ze sebe skopl boty (výjimečně si vzal tenisky, nechtěl se zdržovat) a sundal bundu. Pak si sedl, opřel se o pelest a přitáhl si vzlykajícího mladíka k sobě.

"Tak je to správně," šeptal mu do ucha a konejšivě ho hladil po zádech, "jen to ze sebe dostaň. Už to v sobě nedrž, bude to v pořádku. Nejsi sám. Už nikdy nebudeš sám, rozumíš?"

Cal cítil, jak ho něžně políbil do vlasů a vděčně se k němu přitiskl.

Když se nakonec uklidnil natolik, aby byl schopný promluvit, zvedl hlavu a jejich oči se střetly. "Děkuju," zašeptal.

Jaxon se sklonil a políbil ho na slané rty. "Za tohle už mi nikdy neděkuj."

Následující týden ve škole probíhal jako všechny předešlé. Nedali na sobě znát žádnou změnu, protože si chtěli uchovat své city, jako tajemství.  Nicméně už se nemohli dočkat víkendu, kdy budou opět spolu sami. Naštěstí pro ně oba, jim týden utekl rychle a v pátek se společně vydali k Jaxonovi. Nejprve, ale u Cala vyzvedli jeho věci na víkend.

"Líbil ses mi v mých trikách," postěžoval si Jaxon, když opět zmoženi po tréninku, ačkoliv už ne tolik jako poprvé, seděli u něj na sedačce. Cal se měkce zasmál a dloubl ho loktem. Jaxon se k němu sklonil a zašeptal: "Stejně tě v nějakém svém tričku zase uvidím." V tom zašeptání byl příslib, který přinutil Cala se zachvět očekáváním.

Otočil k němu hlavu a zazubil se. Jaxon neodolal a ukradl mu polibek. Vzal ho za ruku a propletli si prsty. "Byl jsi dnes u terapeutky, že?"

"An-ano."

"Odhodlal ses s ní mluvit? Nebo jsi jen znakoval?"

Mladík vedle něj se zhluboka nadechl a Jaxon k němu opět natočil hlavu, aby se mu mohl dívat do očí a dát mu tak najevo, že má jeho plnou pozornost. Cal mu vděčně stiskl prsty. "Kdy-kdy-kdybych s ní ch-ch-chtěl mlu-mlu-mluvit mu-musel by-bych tam být pů-půl dne," vysvětlil a zazubil se.

"Ale budeš to zkoušet, že? Je škoda, že ji připravuješ o tak nádherný hlas."

"Tru-tru-trubko," zasmál se Cal, ale Jaxon potěšeně sledoval, jak nad jeho lichotkou zčervenal.

"Udělám nám něco k jídlu," nabídl se Jaxon a neochotně se vyhrabal ze sedačky. Cal ho do kuchyně následoval.

"Přijede na vánoce tvoje teta?" ohlédl se od plotny na druhého mladíka.

Ten překvapeně mrkl. Ani si pořádně neuvědomil, že už budou vánoce. "Ne," odpověděl. Věděl, že teta Joy by nejspíš přijet chtěla, ale tušil, že by to bylo jen z povinnosti. Už byl dospělý, nemusela se o něj starat a měla svůj vlastní život. Krom toho nejspíš bude někde u moře, ostatně jako každý rok od té doby, co vyletěl z hnízda. Nějak zvlášť vánoce totiž neřešili.

"A t-tvo-tvoji ro-rodi-rodiče?"

Jaxon se zasmál. "Ani náhodou. A já za nimi taky nepojedu. Otec by o mě nestál a matka se přizpůsobí jemu. Krom toho to bude zase velká společenská akce, jako každý rok, a otce by trefil šlak, kdyby musel vysvětlovat, proč jsem zase na jiné škole."

Cal si ho mlčky prohlížel. Ačkoliv to říkal s ironií, ramena měl napjatá. Vstal, mlčky ho objal kolem pasu a políbil mezi lopatky. Jaxon se na něj překvapeně podíval. "Copak?" Cal však jen zavrtěl hlavou a usmál se na něj.

Mladík si dovolil na chvíli se odvrátit od vaření, aby mohl Cala lehounce políbit na rty. "Věř mi, bylo by to utrpení pro všechny zúčastněné," ujistil ho a opět obrátil pozornost k jídlu. Cal na to nic neřekl, jen ho dál objímal kolem pasu. Věděl, že mu překáží, ale bylo mu to jedno.

"Udě-udělá-uděláme si ván-vánoce spolu," vyhrkl. Nevěděl, jestli se moc neukvapil.

"Dobře," odvětil prostě Jaxon, ale v jeho hlase byla stopa radosti. Cal se ulehčeně usmál a odstoupil od něj, aby mohl dál vařit. Za chvíli už si pochutnávali na kuřecí kapse s brambory a rozpustile po sobě pomrkávali.

Jaxon si všiml, že s každým tréninkem se Calovo sebevědomí o kousek posouvá. Už se ustrašeně nekrčil, byl si stále jistější. Dokonce i Emerson si musel něčeho všimnout, protože kupodivu moc neotravoval. Jen po nich sem tam hodil posměšný pohled, jako by tušil, co se mezi nimi odehrává. Přestože se stále chovali stejně, okolí si všimlo, že se na sebe dívají přece jen trochu jinak než předtím. Ale nikdo to nijak nekomentoval. Jaxon nestál o to udělat si ve škole kamarády a na to aby si je dělal Cal bylo trochu pozdě. Nicméně se ovzduší ve škole změnilo. Nebo to možná jen Cal začal vnímat v důsledku svého zvýšeného sebevědomí.

Najednou ho zdravili spolužáci, pro které byl do té doby neviditelný. Nikdo se mu nepoškleboval, když rozpačitě vykoktal pozdrav. Věděl, že nebýt toho, že kolem něj byl většinou Jaxon zřejmě by odpovědět ani nedokázal. Ale v jeho přítomnosti se cítil uvolněně a sebejistě.

Konečně se dočkali posledního dne před vánočními prázdninami. Cal ten den u terapeutky dokázal víceméně popsat svůj týden. Uvědomil si, jaké udělal pokroky, protože se mu už několik dnů nezdály noční můry. I terapeutka si všimla, že se mladík více otevřel a je pro něj snazší mluvit o minulosti. A opravdu mluvil, neznakoval. Vyprávěl ji o Jaxonovi a jí bylo jasné, že ten mladík mu opravdu hodně pomohl. Byla za to ráda, protože měla Cala ráda, za ty roky, co k ní chodil, si ho oblíbila. Popřáli si hezké prožití vánoc a rozloučili se.

Cal se vydal ke skříňkám ve škole, kde jako každý pátek čekal na Jaxona. Na okamžik ustrnul, když uviděl, jak si to proti němu štráduje Emerson a tváří se jako bůh pomsty. Pak se ale zhluboka nadechl a znovu vykročil.

"Ale ale ale, Calíček," pronesl Emerson a zastavil se přímo proti němu. Příliš blízko, aby to mohlo být někomu příjemné, ale Cal neucouvnul ani se nepřihrbil, jak by to udělal ještě před několika měsíci. Místo toho se narovnal a podíval se Emersonovi přímo do očí. To druhého mladíka očividně znervóznilo, protože překvapeně zamrkal.

"Kam pak ses vydal, ty - ty -ty bláho?" provokoval dál Emerson, ale Cal se nenechal vyvést z míry.

Právě v tu chvíli zpoza rohu za ním vyšel Jaxon. Cal si ho nevšiml, nicméně Jaxon je viděl okamžitě. Chtěl se k nim rychle vydat, ale všiml si, že se Cal nijak nehrbí ani se nesnaží rychle zmizet a zastavil se.

"Co je ti po-po-potom, Eme-Eme-Emersone!" odsekl vzpurně a Jaxonova hruď se nadmula pýchou. Emerson otevíral pusu jako ryba na suchu. Poprvé za celou tu dobu se mu Cal postavil a on najednou netušil, jak na to zareagovat. Jaxon rychle natáhl krok a přehodil Calovi ruku přes rameno.

"Ahoj," pozdravil ho vesele a Cal k němu otočil usměvavý obličej. "Potřebuješ něco, Emersone?" zeptal se jako by nic.

"Buzíci," ucedil ještě a rychle se zdekoval. Ani jeden z nich se ale neurazil. Bylo jim fuk, co si ten blbeček myslí.

Když zmizel za rohem, Jaxon si k sobě přitáhl Cala a prudce ho objal. "Jsem na tebe tak strašně hrdý!"

Cal na okamžik ztuhl, ale pak se uvolnil a omotal mu ruce kolem pasu. "Za to mů-mů-můžeš t-ty," vydechl.

Jaxon se od něj odtáhl, aby se mu mohl podívat do očí. "To není pravda, Cale. Celou dobu jsi to v sobě měl. Já jsem ti jen pomohl to probudit," zubil se na něj. "Vypadneme?"

Cal přikývl, ale ještě než stihl druhý mladík vykročit, ukradl mu letmý polibek. Jaxonův úsměv se ještě více rozšířil.

"Nezajdeme do kina?" zeptal se, když se zastavili před školou.

"Ja-jasně," souhlasil. "Na co?"

"Bohemian Rhapsody," pronesl Jaxon vítězoslavně a Calovi se zaleskly oči nadšením. Viděli spolu trailer a oba se shodli, že to chtějí vidět. Jaxon vytáhl ze zadní kapsy lístky. ¨

"Kdy-kdys je sti-stihl kou-koupit?" podivil se Cal.

"Byl jsem pro ně včera, nechtěl jsem riskovat, že bude vyprodáno."

Cal jen přikývl a společně se vydali do místního kina. Jakmile se usadili, byli oba vděční, že Jaxon prozřetelně lístky koupil, protože bylo vyprodáno. Pohodlně se opřeli do sedaček a ve chvíli, kdy film spustil nedokázali se od něj odtrhnout. Po pár minutách se Jaxon opatrně natáhl a propletl si s Calem ruce. Doufal, že se mladík neodtáhne, protože věděl, že nemá rád tyhle veřejné projevy náklonnosti, ale k jeho úlevě se na něj Cal postranně usmál  a dál sledoval film. ¨

I'll top the bill 
I'll overkill 
I have to find the will to carry on 
On with the 
On with the show 

The show must go on ...

Dozněla závěrečná písnička filmu, plátno zahalila tma a oba mladíci seděli na místě jako přikovaní. Oba v tichosti vstřebávali, co právě viděli. Nenapadlo je, že by je film mohl tak zasáhnout. Po očku se na sebe podívali, a pak se usmáli, když si všimli že mají v očích oba slzy. Vzhledem k tomu, jak oba milovali hudbu je tenhle film opravdu dostal. Ani jeden z nich nijak zvlášť Queen neposlouchal, samozřejmě že znali jejich největší pecky, ale nebyli vyloženě skalní fanoušci. Přesto je osud Freddie Mercurycho silně zasáhl.

Oba tak nějak měli povědomí o tom, jak zemřel, ale ten film jim to o notný kus přiblížil. Kdyby se nad nimi neozvalo diskrétní zakašlání, zřejmě by tam seděli ještě dlouho.

"Promiňte, ale musíme připravit sál na další promítání," pronesl nad nimi nějaký mužský hlas a oba mladíci vzhlédli.

"Jistě, omlouváme se," odvětil Jaxon a společně se zvedli. Cal si všiml, jak ten pikolík vrhl pohled na jejich spojené ruce, a pak se zářivě usmál na Jaxona. Cal se naopak zamračil. Trhl jejich spojenými dlaněmi a táhl Jaxona ven.

Ten na něj překvapeně pohlédl. Všiml si, jak se mladík mračí a pousmál se. Zastavil se v tmavém koutě a otočil Cala k sobě. "Ty žárlíš," zazubil se na něj.

"N-ne!" pronesl umíněn mladík, ačkoliv si byl vědom, stejně jako Jaxon, té bezostyšné lži. Odvrátil se od něj, ale Jaxon ho přinutil se na něj opět podívat. Zářil přitom jako supernova.

"Tak zaprvé," začal vypočítávat, "nemám potřebu koukat po jiných, když mám vedle sebe tebe. Za druhé a to je nejdůležitější, takže bych ti radil si to pořádně zapamatovat, tě miluju a za třetí to byl jen zdvo...," překvapeně se odmlčel, protože se mu Cal vrhl kolem krku. Několik vteřin stál jako přimrazený, tak moc ho překvapil tak náhlý projev emocí na veřejnosti. Pak však jeho ruce samy převzaly kontrolu a objaly mladíka kolem pasu, aby ho přitiskly blíž.

"Cale?" zašeptal po chvíli.

"Hm hm?" zahuhlal dotazovaný.

"Znamená to, že mě taky miluješ?" zeptal se a nenáviděl se za tu stopu nejistoty, kterou slyšel ve vlastním hlase.

Cal se od něj odtáhl, aby se mu mohl dívat do očí. "Sam-samo-samozřejmě."

Jaxon si oddechl, a pak se sklonil, aby ho políbil.

V povídce je použit text písničky The show must go on od skupiny Queen.