Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


With you

21. 3. 2015

with-you.jpg

Fascinovaně sledoval ten boj. Byla to nádherná přehlídka magických sil, které kdy mohl vidět. Stáli proti sobě dva nejmocnější mágové jejich světa. Cohen, který zastupoval čaroděje, a Cirian nástupce Nardeta jako zástupce černokněžníků. Oba nyní vypadali hrozivě, vzduchem létaly barevné záblesky. Pak však Cohen vzal svůj nádherný meč a vložil do něj svou sílu. Kolem ostří se začaly prohánět blesky a celé jako by zezlátlo. Bylo to nebezpečně, mohlo ho to zabít. Přesto to udělal.

Mladík, učenec, jménem Derien chtěl Cohenovi, svému mistrovi, pomoci. Avšak on mu to nedovolil. Nedovolil, aby tenhle nezkušený a nádherný chlapec, padl rukou někoho jako byl Cirian. Vrhl po Derienovi poslední pohled, a pak se vrátil do víru bitvy. Trvala několik hodin a Derien byl schopen ji sledovat téměř bez hnutí či mrknutí.

V jednu chvíli kolem něj prolétl rudý záblesk a zranil ho na tváři. Mladík ještě zaslechl zuřivý výkřik a pak vše kolem vybuchlo neuvěřitelnou silou. Jeho mistr zasadil svému nepříteli smrtelnou ránu celou svou silou. Derien cítil, jak se mu tělem rozlila obrovská úleva.

Avšak ta trvala jen do chvíle, kdy světla zhasla a on uviděl špičku meče, která se skvěla mezi lopatkami Cohena. V ten samý okamžik Cohen zavrávorá a on neváhá. S výkřikem „Mistře!“ se k němu vrhne a chytí ho do náruče než dopadne na zem.

„Mistře,“ šeptá prosebně a cítí jak mu do očí stoupají slzy. „Cohen,“ vydechne namáhavě. „Pro tebe Cohen,“ mírně se pousměje a natáhne ruku, aby ho pohladil. „Takhle to nemělo dopadnout. Já měl hrdinně vyhrát a vše mělo být v pořádku,“ vyráží se ze sebe těžce. „Jenže je to jinak. Teď mě dobře poslouchej, Deriene!“ jeho hlas trochu zesílí a v mladíkovi vzplane naděje.

„Přesně za sto let se narodí můj nástupce. Bude to můj přímý potomek a on jediný bude moci zastavit hrůzostrašnou bitvu. Přísahej mi na svůj život, že tvůj rod, tví potomci budou tuto rodinu chránit celých sto let,“ sípavě ze sebe vyrazí. „Nemluvte, Cohene!“ zaprosí mladík a vezme jeho ruku do své. „Musím. Přísahej, že budete hlídat je i toho chlapce vlastním životem.“

Mladík na něj hledí uslzenýma očima. „Přísahej!“ sykne Cohen. „Přísahám na svůj rod i život.“ Muž se pousměje a znovu ho pohladí. Derien ho políbí do dlaně. „Jak poznám tu rodinu?“ zeptá se. „Poznáš, neboj. Až přijde čas,“ zašeptá slabě. Do jeho očí se pomalu vkrádá chlad v patách se Smrtí. „Ne! Mistře!“

„Mi…,“ nedořekne a hlava mu padne k rameni. Cohen byl mrtvý. Zemřel v náruči toho, jehož tolik miloval, ačkoliv mu to nestihl říct. Mladíkovi se ze rtů vydral nelidský výkřik a naivní chlapec navždy zmizel. Z naivního mladíka se stal krutý bojovník s Temnotou. Tento mladík měl jediného potomka. Syna Danise.

A tento mladík po padesáti letech, kdy strážil rodinu toho, jenž měl zaujmout místo, toho koho on miloval, zemřel v kruté bitvě. Avšak ta nejkrutější kouzelnický svět teprve čeká.

 

Ten mladík byl můj děd. Jmenuji se Zachary a budu vám vyprávět příběh, který se neodehrává ani v pohádkách.

 

Procházel se Zapovězeným lesem a poslouchal ševelení stromů a zpěv ptáků v jejich korunách. Nechtělo se mu domů. Věděl, že dnes mu otec předá „hlídání“ toho kluka. Padesát let střežil jeho i jeho rodinu. A teď to měl být on, kdo na něj bude dávat pozor. Jenže on nechtěl. Ani nevěděl proč. Možná proto, že tím ztratí svobodu. Bude muset být stále s ním avšak nepoznán.

Ovšem nemohl se procházet donekonečna. A tak stanul před jejich domem a rozhlédl se kolem. Nechtělo se mu odtud, ale věděl, že nemá na vybranou. Jeho děd přísahal a přísaha váže celý jeho rod. Dokud nebude úkol splněn. Dokud se ten kluk nenaučí ovládat své síly a dokud… Dokud co? Nevypukne nejhroznější válka? Ta už přeci dávno zuří tady kolem.

Kouzelní tvorové umírají, kouzelníci se věnují spíše boji než zaklínadlům a čárům. Copak tohle není válka? Avšak je možné, že bude ještě hůř. I když si to neuměl představit. „Zachary! Kde jsi se celou dobu toulal?“ vyruší ho z rozjímání otcův hlas.

Zadíval se na vysokého šedovlasého muže. Pokrčí rameny. „Jen tak kolem. Chtěl jsem navštívit elfy.“

Danis se nesouhlasně zamračí. „Víš, že to se nesmí. Mohl bys k nim přivést nepřátelé. Už dávno s kouzelníky nespolupracují.“

„A co když to není pravda? Co když jen vyčkávají? Mohli by nám přeci pomoci. A nepotřebovali bychom Jeho!“ vysype ze sebe. Otec ho probodne pohledem. „Tvůj děd za Něj položil život. A my bychom měli taky.“

„Ale proč? Copak takový usmrkanec může být potomkem Cohena?“ nedá se odradit od své myšlenky. Už tolikrát se o tom s otcem hádali. Danis si unaveně povzdechne. „Už to není usmrkanec, drahý synu. Za čtyři měsíce se stane dospělým. A v ten den vypukne strašná bitva. Prosím, musíme ho připravit nebo to bude konec celého našeho světa. Vím to, věř mi prosím.“

„Jak to můžeš vědět? Nemáš Vidění, ne? Nemůžeš vidět budoucnost. Nebo snad ano?“ nadzvedl tázavě obočí. „Ne, to opravdu nemám.“

„Takže?“

„Někdo mi to řekl.“

„Bože, tati, mohl bys to říct souvisle ať to tady z tebe nemámím?!“

„Mluvil jsem s elfským čarodějem.“

Mladíkovi málem spadla čelist. „COŽE?!“ téměř zařve. „A mě něco říkáš!“

„Ten čaroděj mě osobně navštívil, nevyhledal jsem ho. Pokud mladý pán neovládne své schopnosti do svých jedenadvaceti let, náš rod skončí. A má to ještě jednu podmínku.“

„Jakou?“ optal se s neblahou předtuchou. „Musíš ho to naučit ty.“

„Já? A proč proboha?“ nechápe. „To mi neřekl.“

Mladík nad tím chvilku zauvažuje a nakonec pokrčí rameny. „Stejně jsi mi chtěl dnes předat svou ehm… vládu, ne?“

Muž zavrtí hlavou. „Nechtěl. Avšak potom co mi řekl čaroděj musím. Ještě dnes se se mnou vypravíš do Jeho světa a převezmeš můj úkol.“

Zachary na to nic neřekne a proklouzne kolem něj do domu. Je zmatený. Vůbec to nechápe. Myslel si, že mu otec dnes chce předat stráž u toho kluka, ale on to vůbec neměl v plánu. Ten elf musel něco vědět, něco co souviselo s ním.

 

Světlovlasý mladík na posteli se slastně protáhl. Probudil ho první sluneční paprsek, který ho pohladil po tváři. Otevřel oči a usmál se. Dnes bude nádherně, pomyslel si spokojeně. Na okamžik mu to nechalo zapomenout na ty podivné věci. Na ty pocity, které cítil. Na to, že si připadal jiný. Jako by v něm něco dřímalo.

Rodiče z toho byli pěkně vyděšení. A on ostatně taky. Navíc pořád jako by cítil něčí přítomnost. Avšak nikdy nikoho nespatřil. Přesto tušil, že s ním někdo je. Stále. Dnem i nocí. Jako by ho hlídal.

Rozhlédne se kolem a okamžik spočine pohledem na stěně vedle dveří. Jako by tam někoho viděl. Když se však podíval pořádně, byla tam jen prázdná zeď.

 

Zachary ztuhl. Je možné, že ho viděl? Ne, zavrtí hlavou. To není možné. Vidí v jeho tváři zmatek, ale ne poznání. Oddechne si. Už je tady týden a pořád neví, jak by mu mohl pomoci probudit jeho síly.

On o nich jistě ví a děsí ho to. Jenže on mu nemůže pomoci, ne když ho nesmí vidět. S povzdechem ho následuje do kuchyně, kde si jde dát něco k jídlu. Je rád, že jeho rodiče nejsou doma. Je zvláštní se tady pohybovat ještě před nimi. Sice ho nevidí, ale i tak to bylo divné.

Takhle si sedl na židli ke stolu a pozoroval ho. Ještě pořád se mu nelíbilo, že tu musí být. Ale byla to jeho povinnost. Věc, pro kterou jeho děd zemřel. Zatne zuby. Je to vina toho kluka, že jeho děda nemohl být s tím koho miloval. To je hloupost, nebyl ještě naživu! Zaslechne čísi hlas kdesi uvnitř sebe.

Nechce si přiznat, že je to pravda. Nakonec nad tím přestane dumat. Proč taky? Za pár měsíců je možné, že už nebude mít nad čím dumat. Jejich svět může zaniknout. A jeho povinností je, připravit toho kluka k pokusu o jeho záchranu. Ačkoliv netuší jak.

Ani nevěděl jak se jmenuje. Musí se na to dnes zeptat otce. Když už někoho hlídá, měl by znát aspoň jeho jméno, ne?

Stráví s ním celý den, ale stále nemůže přijít na to, jak mu pomoci. Nesmí ho vidět, nesmí ho slyšet. Nemá duševní sílu na to, aby ho učil myšlenkami. Jeho síla tkví v něčem jiném. Ovládá oheň, což také potvrzuje jeho oranžový plášť s ornamenty ohně, a ne sílu slova. Není sice mistrem svého řemesla, neboť v jeho černých vlasech se neskví oranžové prameny – znak všech mágů mistrů jsou totiž prameny vlasů souvisejících s živlem nebo uměním, které ovládají. Například jeho otec má pruhy bílé, což znamená, že je Duchovní mág mistr.

 

Když ten kluk usne, dovolí se objevit. Přejde k posteli a zadívá se na něj. Byl celkem hezký, ale to ho nezajímalo. Proč taky? Jeho poslání spočívalo v něčem úplně jiném. Přesto si ho tiše prohlížel. Světlé vlasy mu spadaly do čela, černé řasy klidně spočívaly na tvářích. Lehce vystouplé lícní kosti ho činily přitažlivým, možná až moc. To vše dovršovaly zelenomodré oči s hnědými tečkami, které byly nyní pokojně zavřené.

Zadívá se k oknu, kde spatří svého otce. Rychle se opět skryje před zraky ostatních a proklouzne ven. Až na druhé straně pozemku té rodiny si dovolí na sebe znovu vzít svou podobu. „Tati! Jak ho mám něco naučit? Vždyť to není možné. Copak ti ten elf neřekl, co mám udělat?“ vyhrkne místo uvítání. „Nesmím na něj mluvit, nesmím se ho dotknout, abych ho vedl. Co tedy mám udělat?“

„To je mi tedy přivítání, synu,“ zaškaredí se na něj vesele. „Smíš se ho dotknout a vést jeho činy. Ale nesmíš se mu zjevit. Smí tě slyšet, stejně o tobě podvědomě ví.“

„To už mi taky došlo,“ odsekne. „Proč to prostě nemůžeš být ty?“ zkusí to ještě naposledy. „Protože to musíš být ty. Tohle my neovlivníme, Zachary.“

„Jak se teda aspoň jmenuje? Měl bych to vědět, ne, když zítra začnu s jeho výcvikem.“

„Jmenuje se Elliot.“

Hezké jméno, pomyslí si mimoděk Zachary.  Co blbneš?!, vynadá si vzápětí. Nemáš ho přeci rád. „Měl by ses vrátit,“ vyzve ho otec. „Zlo může udeřit kdykoliv.“

„Já vím,“ zamumlá a vrátí se. Opět splyne s okolím a pozoruje toho kluka. Elliot. Je na něm něco zajímavého. Zítra mu začne pomáhat. Pokud ten kluk selže, bude to konec jejich životů. A to on nedopustí. Nesmí! Zradil by celý svůj rod, celý čarovný svět. A to on nedopustí.

 

Druhý den ráno ho probudil lehkým pohlazením po tváři. Byl víkend a jeho rodiče tady nebyli. Další dobrý důvod proč začít teď. Mladík se zavrtí a spí dál. Když se ho však dotkne podruhé je dokonale vzhůru. Snaží se očima proniknout to prázdno a uvidět toho, kdo ho střeží, protože už dávno poznal, že nikdy není sám.

Avšak nic takového se mu nepodaří a tak jen zklamaně vstane a jde se vysprchovat. Zajímalo by mě, zda mě následuje i do koupelny, pomyslí si Elliot pobaveně. Nemůže tušit, že Zachary stojí u dveří, připraven použít svou moc na jeho ochranu. Avšak na něj se nedívá.

Mladík konečně vyleze ze sprchy a projde těsně kolem Zacharyho. Ten se z nějakého důvodu zachvěje. Přikládá to však průvanu, kterou mladík způsobil. Elliot se zatím rychle oblékl a postavil se k oknu. Dnes je opět nádherně a on má pocit, že se dnešním dnem něco změní. Ale nedokáže určit co.

Vyjde na zahradu a zhluboka se nadechne. Cítí jak jeho tělem proudí neznámá síla, něco co touží se probudit. A on by tomu chtěl pomoci. Jenže neví jak. Postaví se doprostřed zahrady a rozhlíží se kolem. Pak zvedne ruce a zadívá se na ně. Zavře oči a snaží se soustředit tu neznámou sílu do nich.

Náhle má pocit, jako by za ním někdo stál. Kdosi ho uchopil za ruce a pomohl mu tu sílu koncentrovat. Nechal jí procházet celým svým tělem a uvědomoval si, že mu někdo pomáhá. Chtěl se podívat kdo to je, ale neodvážil se, protože se bál, že neznámý zmizí. A ten pocit byl tak příjemný.

Opatrně otevře oči, ale nikoho nevidí. Jen cítí tu tajemnou přítomnost. Natáhne před sebe ruku a pokusí se zaměřit sílu na nějaký cíl. Trhne sebou když mu z ruky vyšlehne zlatý pramen a zakousne se do nedalekého stromu. Přesně na opačné straně kam mířil. „Nesmíš být tak nedočkavý,“ zaslechne šepot těsně u svého ucha.

Trhne sebou a prudce se otočí. Nikoho však nevidí. „Nemůžeš mě vidět. Mám ti pomoci najít tvou sílu. Ale na takovéhle experimenty je ještě brzy. Ještě ani pořádně nevíš, co za sílu máš,“ slyší ten tichý hlas a chvěje se po celém těle. Nikoliv však strachy.

Ačkoliv Elliot nemá zdání, jakou silou disponuje, Zacharymu to došlo okamžitě, když se ho dotkl. Ovládá blesky. Nejnebezpečnější techniku ve světě čarodějů. Techniku Cohena. V tu chvíli přestal pochybovat. Věděl, že tohle je ten koho vyvolil Cohen. Ten kdo je může zachránit, nebo všechny zahubit.

A jemu připadl ten nejtěžší úkol. Připravit ho na tuhle zkoušku a nebýt poznán. „Řekneš mi jak se jmenuješ?“ dolehne k němu jeho tichý zvědavý hlas. „Nemohu, je mi líto,“ zašeptal. „Budeme muset najít místo, kde budeme moci nerušeně trénovat tvé síly. Víš o něčem takovém?“

Elliot pokrčí rameny. „O něčem bych věděl, ale nevím jak to budu vysvětlovat rodičům. Řekni, proč mám takovou sílu? A proč mě hlídáš?“

Neví co na to říct, pravdu mu říct zřejmě nemůže. Musí své síly získat, aniž by věděl, kdo je nebo kdo byl jeho předek. „Nemohu ti to říct.“

Mladík zesmutní. Vypadá to, že neznámý strážce bude opředen tajemství až do konce. Kdy vlastně bude konec? „Kdy to všechno skončí?“ odváží se ještě na jednu otázku, ačkoliv tuší, že odpověď zřejmě nedostane.

„Vlastně mi to ani neříkej. Nechci to vědět,“ vyhrkne vzápětí a opět zavře oči a snaží se soustředit na svou sílu. Po dvou hodinách však cítí jak se mu podlamují kolena.

Zachary poznal už před hodinou, že je unavený, ale on tvrdohlavě trval na svém. Ve chvíli kdy se mu podlomila kolena ho zachytil. Elliot se o něj opřel. Bylo to zvláštní opírat se jen tak o vzduch. Přesto věděl, že tam je. „Měl by sis odpočinout.“

„Víš,“ začal tiše Elliot, „mám takový neurčitý pocit, že na odpočinek nemám čas. Že toho času je málo,“ šeptal. Zacharyho udivilo, jak skvěle to odhadl. „To je hloupost. Pojď, pomůžu ti,“ prohodil a podepřel ho.

Mladík se narovnal a hrdě kráčel do domu. Ač netušil co se od něj očekává byl rozhodnut se k tomu postavit čelem. A to znamenalo neprojevit slabost. Avšak ve chvíli, kdy došel do svého pokoje, unaveně sebou plácl do postele, předsevzetí nepředsevzetí.

Mladý čaroděj ho s lehkým úsměvem pozoroval. Myslel si, že je to malý nafoukanec, ale zatím to vypadalo, že za ty roky, co ho viděl naposledy se hodně změnil. Vyrostl z něj sebevědomý a odpovědný mladý muž. Ten do jehož rukou je ochotný vložit svůj osud.

Za chvíli mohl slyšet jeho klidné oddechování, které dokazovalo, že usnul. Přešel k němu a přetáhl přes něj přikrývku. Na okamžik si dovolil se ukázat. Posadil se vedle něj na postel a mlčky ho pozoroval. Věděl, že to bude ještě těžké. Ale těšil se na to. Možná by mu mohl vyprávět něco z jejich světa. Jenže si nebyl jistý zda může. Ta nejistota ho užírala.

Natáhl se a jemně sevřel jeho dlaň do své. Nevěděl proč to udělal. Prostě to chtěl udělat. A tak tam jen seděl, bříšky palců hladil hřbet jeho ruky a tiše ho pozoroval.

Elliot dávno nespal. Ba naopak. Dokonale si uvědomoval jeho blízkost i to, že se zřejmě objevil a on by ho tak mohl spatřit. Přesto nechal oči zavřené. Z nějakého důvodu ho nesměl vidět. A on nehodlal riskovat jeho hněv. Něco mu totiž šeptalo, že by to bylo strašnější než si dokáže představit. A tak jen nehnutě ležel a vychutnával jeho blízkost, která ho opět ukolébala zpět do spánku.

Jejich první lekce na zahradě se ještě několikrát opakovala, aby se naučil lépe řídit svou sílu a byl připraven na těžší trénink. A Elliot si stále častěji uvědomoval, že ho jeho blízkost rozechvívá až do konečků prstů u nohou.

 

Zachary stál uprostřed zahrady a kochal se pohledem na měsíc. Jeho stříbřitá záře se odrážela v jeho uhelně černých vlasech a stříbrošedých očích. Vypadal jako z jiného světa. A on z něj vlastně byl. Moc dobře si uvědomoval, že on sem nepatří. Stejně jako Elliot nepatří do jeho světa.

Jeho jediným úkolem je pomoci mu dosáhnout nejvyšší úrovně jeho síly. Zítra budou pokračovat stejně jako dnes. Do jeho narozenin zbývá už málo času. Tím míň je ho pro ně a jeho přípravu na bitvu, která se má rozpoutat.

Náhle vycítil, že ho někdo pozoruje. Bylo pozdě na to pokusit se zmizet. Prostě mohl zůstat jen stát a doufat, že bude respektovat to co mu řekl. Mohlo to ohrozit celou jejich dlouholetou snahu. „Můžeš zmizet, pokud tě to uklidní,“ zaslechl jeho hlas. Splnil jeho žádost a zmizel. Věděl, že toho z něj stejně nemohl moc vidět. Byl kryt tmou a milosrdnými Stíny.

Elliota maličko mrzelo, že ač před ním stál, stejně toho z něj nemohl moc vidět. Jen siluetu jeho štíhlé postavy. A díky tomu mohl zjistit, že je vyšší než on. „Jsi tady ještě?“ zašeptal do tmy.

Zachary stál vedle něj, ale nevěděl, zda se má ozvat. Spíš chtěl vyzkoušet, jestli ho dokáže vycítit. „Vím, že jsi tady. Nechceš se mnou mluvit? Omlouvám se, jestli jsem nějak narušil tvoje soukromí.“

Mladý mág se usmál. „Nic jsi nenarušil. To jen já nebyl dostatečně opatrný. Mohlo mě napadnout, že se můžeš probudit uprostřed noci.“

„To mohlo,“ zasměje se. Ví, že asi musí vypadat jako blázen, který si povídá sám se sebou, ale bylo mu to jedno. Chtěl si s ním povídat. Těšil se na jejich společnou práci v podobě jeho tréninku. „Mám to místo, které potřebujeme. Sice nevím, co budu říkat rodičům, ale nějak se to zvládne.“

„To je dobře,“ odvětí Zachary a znovu se zadívá na měsíc. Je to jejich spojenec. Pousměje se nad tím hloupým přirovnáním. „Měl bys jít spát,“ prohodí.

Mladík pokrčí rameny. „Proč?“

„Protože zítra bude náročný den.“

Zatají dech, když se k němu Elliot otočí. Neví zda si to uvědomuje, ale stojí teď dost blízko něj. „Cítím tě,“ šeptl světlovlasý mladík a Zachary se napne. „Jsi přímo přede mnou. Stačilo by mi natáhnout ruku a mohl bych se tě dotknout. Jsi tak záhadný. Tak opředený tajemstvím,“ šeptá a pomalu zvedne ruku. Opatrně ho pohladí po tváři. „Doufám, že tě hladím po tváři a ne po ničem jiném,“ zasmál se lehce nervózně. „Chtěl bych tě vidět, víš? Už dlouho cítím tvou blízkost. Už dlouho mě rozechvíváš.“

Zachary na to nic neřekne, neví co. Přeci mu nemůže říct pravdu. Že ho považoval za spratka, že ho nechtěl hlídat. „Jdi spát, Elliote,“ doporučí mu raději a odtáhne se od toho magického doteku. Mladík trochu posmutní, ale poslechne ho. „Pak tedy dobrou noc, pane Záhadný,“ zašeptal a zmizel v domě.

Ještě dlouho za ním hleděl, než se odvážil ho následovat. Do jeho pokoje vstoupil, až ve chvíli, kdy si byl jistý, že opravdu usnul.

 

Druhý den ráno čekal až se Elliot probudí, aby se mohli vydat na cestu. „Dobré ráno,“ zaslechl z postele. „Dobré,“ zamumlal. „Měli bychom si pospíšit,“ upozornil. Mladík jen přikývl a rychle se oblékl. Rodičům vysvětlil, že jde ven. Ostatně nechali ho. Byli raději, když byl z domu.

„Tak kde to je?“ zeptal se netrpělivě Zachary.

„Už tam budeme,“ ujistil ho mladík a dál ho vedl lesem, kde se ocitli asi po hodině chůze. Konečně se před nimi otevřel palouk a Zachary překvapeně mrkl. Koupal se v zlatavém třpytu slunce a vábil je k odpočinku. Jenže to bylo to, co je tady nečeká.

„Výborně. Tak se pustíme do výcviku,“ prohodil a připravil mu několik magických překážek, které by měl vycítit. „Můžeš začít. Nastražil jsem ti pár kouzelných pastiček, které bys měl najít.“

Mladík přikývne a vyrazí vpřed. Jeho obranným kouzlům se vyhýbá naprosto bravurně a Zachary si začíná myslet, že je moc slabý na to, aby ho něčemu naučil. Avšak do jedné z pastí se přeci jen chytne.

Mladý mág má co dělat, aby se nezačal smát, když ho vidí, jak visí metr nad zemí na neviditelném lanu. „Je mi jasné, že se dobře bavíš, ale mohl bys mě prosím sundat?“ zaprosil mladík seshora.

Zachary mávl rukou a on se měkce snesl do trávy. Tam zůstal ležet bez hnutí. Rychle k němu přešel, protože se lekl, zda mu neublížil. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. Mladík zavrtěl hlavou. „Co se děje?“ ptal se Zachary zmateně. Nevypadal, že je zraněný. „Něco tě bolí?“

Elliot zavrtěl hlavou. „Tak co se děje?“ začínal být netrpělivý. A pak mu to došlo. Ten malý zákeřník ho chytil do pasti. Zjistil, že se nemůže hýbat. „To byl chytrý tah, Elliote,“ zamumlal. „Ale už mě můžeš pustit.“

Mladík překvapeně mrkne. „Cože? Já tě ale přeci nedržím.“

Zachary se bleskově otočí a zahlédne pohyb. Okamžitě se zbaví poutacího kouzla. Natáhne za sebe ruku a uchopí Elliota. Přitiskne si ho k sobě. „Drž se takhle u mě!“ přikáže a začne se pomalu otáčet.

Zamumlá kouzelnou formuli a kolem nich se utvoří ohnivý kruh. Je nezraní, ale protivníky ano. Otočí se čelem k mladíkovi a přejede mu rukou po tváři. „Teď tě nevidí,“ šeptal mu do ucha. „Jdi a schovej se v blízkosti plamenů. Neboj se, neublíží ti.“

„Co bude s tebou,“ zašeptal na oplátku.

„O to se nestarej!“

Mladík klopýtne, jak ho od sebe odstrčí a jde se skrýt k plamenům.

Zachary se mezitím plíží kolem. Ví, že ho cítí a doufá, že je najde dřív než oni narazí na Elliota. Cítil Zlo. Tolik Zla až se mu nedostávalo dechu. Svíralo mu hrdlo železnou smyčkou a on nemohl téměř nic dělat.

Konečně narazil na jednoho z nich. Neslyšně k němu přešel a jediným kouzlem ho poslal k čertu. Smyčka na krku o kousek povolila. Avšak byli tady další. Podíval se směrem, kde tušil Elliota. Zezadu se k němu plížil Stín. Rychle vyrazil a dostihl ho právě včas, aby nemohl ublížit mladíkovi.

Metal kolem sebe kletby, protože Stíny se začaly přibližovat k místu, kde stál. A k místu, kde byl Elliot. NE! Tohle nedovolím. Sklonil se k mladíkovi a přitáhl ho k sobě. „Zmiz odtud!“ přikázal mu šeptem a prostrčil ho plameny.

„Ale co bude s tebou?“ stihl se ještě zeptat než se propadl do tmy, jak byl poslán kouzlem pryč. Zacharyho to stálo poslední zbytky jeho síly.

Nyní stál před Stíny opět viditelný a s roztřesenými koleny. Bylo jich šest a on si nebyl jistý, zda je dokáže zastavit. Avšak svůj úkol splnil. Ochránil Elliota, nástupce Cohena. Zabil další dva Stíny, ale cítil, že dlouho nevydrží.

Další Stín padl.

Zbýval už jeden jediný.

A ten ho dostal.

Promiň, tati, pomyslel si ještě, než se propadl do tmy on. Tentokrát to však byla tma Zapomnění.

 

Elliot se zmateně rozhlížel kolem. Zjistil, že je u sebe na zahradě. Náhle ho kdosi chytil za ruku a táhl pryč. Snažil se bránit, ale nebyl to nikdo zlý. Poznal to z jeho aury. Nemohl ho vidět, ale cítil ho. Stejně jako ty Stíny v lese. A z nich vyzařovalo zlo. „Co se to stalo?“ zamumlal zmateně.

„Na vysvětlování bude času dost!“ zaslechl neznámý hlas. A co On? Kde je? Proč má ten stísněný pocit? Stalo se mu snad něco? Náhle na čele ucítí lehký dotek a opět se propadne do tmy.

Když se znovu probudí leží v čísi posteli a nad ním se sklání neznámý muž s přívětivým úsměvem na tváři. „Jak je ti?“ optá se starostlivě. Mladík neví co si myslet. Ví, že to není On, ale je mu něčím známý. „Hlídal jsem tě před ním,“ odpověděl mu na jeho nevyřčenou otázku. „Jmenuji se Danis. Ten mladík, co tě hlídal byl můj syn Zachary.“

„Byl?“ zašeptal. Přeci nemůže být… Raději ani nedomyslí. Srdce mu sevře neblahá předtucha a smutek.

Danis smutně kývne. „Potom co vás napadly Stíny zmizel. Nevím co se s ním stalo ani kde je. Prostě je pryč. Jen doufám, že je ještě naživu.“

Elliot má pocit, že mu někdo vytrhl srdce. Sice Zacharyho, jak krásné jméno má, nikdy neviděl, ale vytvořil si k němu jakési pouto. A teď byl pryč. Avšak nedostal šanci truchlit nad tou ztrátou, neboť Danis rázně vstal. „Musíme tě naučit vše co potřebuješ. Teď již není nutné se skrývat.“

„Možná bych si zasloužil vysvětlení,“ špitl tiše. „Na to není čas. Nesmíme dopustit, aby můj syn…,“ nedořekl a vyšel z místnosti.

Elliot za ním mlčky hleděl. Nevěřil tomu, že je mrtvý. Ale věděl, že ten muž má pravdu. Pokud je opravdu mrtvý nesmí dopustit, aby zemřel zbytečně. Rázně vstane a vydá se za Danisem.

„Co tě můj syn stačil naučit?“ zeptal se.

Mladík pokrčil rameny. Natáhl před sebe ruku, soustředil se na jeden předmět a vypálil. Trefil ho naprosto přesně. Danis obdivně sledoval zlatisté paprsky, které vyšlehly z jeho dlaně. Nebylo pochyb. Byl nástupcem Cohena. A pro ně to znamená jediné. Život nebo smrt.

„Výborně. Vypadá to, že jste na tom tvrdě dřeli. Ještě to ale nestačí.“

Odněkud vytáhne nádherný meč. Vypadá jako by byl broušený ze skla a přitom je pevný jako skála. „Tohle je meč Cohena. Jsi jeho přímým potomkem, a proto nyní patří tobě.“

S posvátnou úctou vezme zbraň do ruky. Neptá se na vysvětlení, ví že nezbývá moc času. Nějak to podvědomě tuší. A stejně tak je podvědomě stále se Zacharym. V následujících dnech ho čeká tvrdý výcvik. Musí se naučit ovládat svou sílu pomocí meče, usměrnit ji tak aby nezranil někoho okolo mimo určený cíl.

V noci pak leží v naprosté tmě a prosí Bohy, aby mu vrátili Zacharyho. Avšak jeho prosby zatím nikdo nevyslyšel.

 

Probudil se v nějaké tmavé kobce s obrovskou bolestí hlavy. Okamžitě poznal, že za dveřmi hlídkuje Stín. Proč mě zajali? Nepotřebují mě. Možná doufají, že se díky mě dostanou k Elliotovi. To ani náhodou! Jen přes mou mrtvolu.

Vstane a začne cosi mumlat ve starém jazyce. V jazyce elfů. Stín za dveřmi se propadl do spánku a on se vykradl ven. Cestou stále mumlal kouzelnou formuli a uspával vše okolo sebe. Konečně byl venku z toho podivného hradu, či co to bylo.

Ještě naposledy zamumlal uspávající kouzlo a rozběhl se pryč. Věděl, co musí udělat. Najít elfy. A požádat je o pomoc. Protože do Elliotových narozenin jistě nezbývá moc času.

Po dvou dnech hledání a tápání konečně vešel do lesa, kde měl pocit podivného míru a klidu. Zvířata před ním neutíkala, stromy si mezi sebou šeptali. Věděl, že je v lese Elfů. Teď jen zbývalo najít jejich královnu. Arcalimë. Elfku, která vládne přírodě,  nejmocnější z elfů.

Sotva udělal několik kroků zastavili ho namířené šípy. „Kdo jsi a co tu pohledáváš?!“ zaslechne hlas, který zní tvrdě, ale je v něm jemnost elfa. Poklekne a sklopí hlavu. „Jmenuji se Zachary a jsem potomek Deriena,“ zamumlal a čekal. Věděl, že jeho děda musejí znát, protože byl posledním učencem Cohena.

„Jak poznáme, že mluvíš pravdu?“ ozval se další hlas.

„Nepoznáte. Nezbývá vám než mi věřit.“

Zaslechne tichý šepot, sotva slyšitelný, že nemohl rozumět ani slovo. „Pusťte ho, já mu věřím!“ rozlehne se lesem líbezný hlas, o kterém nepochybuje, že patří samotné Arcalimë. „Povstaň, Zachary, a následuj mé druhy.“

Poslechne ten čarovný alt a poprvé ve svém životě má možnost vidět elfa. Neví co čekal, ale tohle to nebylo. Před ním stáli dva lidé. Ne lidé. Stvoření. Nádherná stvoření. Oba byli muži. Jeden měl černé vlasy jako uhel, které mu sahali do půli zad. Rysy jemné, avšak tak neobvyklé, že okamžitě poznal, že to není čistokrevný elf. A tvrdost v jeho očích mu to jen potvrdila. Druhý měl vlasy světlé jako světlo měsíce a sahaly mu až ke kolenům. Vlídně se na něj usmíval. Vypadalo to, že je přátelštější než jeho druh. A také že i on má v sobě něco z člověka. Jako první také promluvil. „Jmenuji se Querrestalo,“ pousmál se na něj. „A tohle mračící se stvoření je můj bratr Sailon.“

Zachary si dokázal přeložit, co jejich jména znamenají. Jméno toho světlovlasého a milejšího by se dalo přeložit jako elfí pomoc, což na něj celkem sedělo. Sailon byl pro změnu v elfím jazyce moudrý. A zřejmě taky neskutečně vážný.

Projdou spletitou alejí stromů. Na jejím konci se úžasem zastaví. Hledí na elfí město, které nikdy v životě neměl možnost vidět. Nádherné vyřezávané domy na stromech, překrásné zahrady. Vysoké věže samozřejmě také ze stromů. Neměl však čas obdivovat krásu elfské práce, protože byl uveden do Stromového paláce.

Rozhlížel se kolem a obdivoval tu krásu. A pak pohledem spočinul na elfce, které seděla na trůnu z květin. A padl na kolena. Musel přiznat, že královna dostála svému jménu. Opravdu byla vznešená a zářící. Plavé vlasy jí splývaly po ramenou v těžkých vlnách, pro elfy tak netypických, kolem ní se vznášela aura dobra a života. „Čeho ode mě žádáš, Zachary?“ zeptala se bez úvodu.

Neodvažoval se vzhlédnout nebo dokonce povstat. „Jen vaši pomoc v časech nejtěžších, vzácná paní,“ odvětil jasným hlasem.

„Slyšela jsem o pověsti o Cohenovi. Proč bych jí měla věřit. Elfů se to nedotkne.“

„Mýlíš se, má paní. I elfí říše je v nebezpečí. Pokud v Bitvě nevyhrajeme, zanikne celý dobrý kouzelný svět. Pokud se však nepřikloníte na stranu Zla.“ Ví, že je drzý, dostatečně mu to dá najevo Sailon, který sáhne po rukojeti meče. „Urážíš mou paní?!“

„Klid, Sailone,“ usměje se Arcalimë. „Nehodláme se přiklánět na žádnou stranu,“ upozorní Zacharyho.

„V tom případě zde budete čekat na smrt.“

„Co získám, když se přikloním ke straně Mágů?“

„Život,“ odvětí prostě a neví zda to nepřehnal. Avšak místností se rozlehne její zvonivý smích. „Ach, jak naivní je dnes to mládí. Ale kdysi mezi elfy a mágy existovalo spojenectví. Ba co víc, přátelství. Vrať se nyní domů, mladý pane Zachary a věř, že ve chvíli nejtěžší se toto spojenectví opět obnoví.“

Nebyl si tím tak jistý, ale věděl, že tady toho víc nezmůže. Vstal tedy a poklonil se. Pak byl vyveden z toho neuvěřitelného chrámu. Opět ho doprovázel Querrestalo a Sailon. Ten se mračil jako bouřkový mrak. A to mají být elfové milá stvoření, jo?, pomyslel si.

Vyvedli ho ven z lesa, ale druhou stranou než přišel. „Tam,“ mávne rukou na druhou stranu Querrestalo, „bys mohl narazit na Stíny. Odtud se dostaneš nejrychleji zpět do domu svého otce Danise.“

Překvapeně mrkne. „Divíš se, že ho známe?“ ozve se téměř poprvé Sailon. „To náš čaroděj ho navštívil, aby mu řekl věštbu. Tak jdi a vyplň ji. Dokonči co jsi začal, ale pamatuj, nesmíš být viděn.“

„Ale proč? Copak už jsem ho nenaučil vše? A otec práci jistě dokončil.“

„Přesto tě nesmí vidět!“ pronesl tvrdě Sailon a Querrestalo na něj jen smutně hleděl. Rozloučil se tedy s nimi a vydal se na dlouhou cestu domů. Doufal, že královna dodrží své slovo.

 

Zbýval jediný den do jeho narozenin. A přesto cítil, že svou moc ještě plně neovládl. Že tomu stále něco chybí. Navíc, jeho naděje na to, že je Zachary naživu pomalu slábla. I Danis chodil jako tělo bez duše. Bolelo ho z toho srdce.

Seděl zrovna na terase a pozoroval měsíc. Co když to nedokážu? Co když nedokážu vyplnit věštbu Cohena? Danis mu vše řekl, aby porozuměl, ale on byl spíš ještě více zmatený. Měl strach. Věděl, že na něm závisí celý magický svět. A toho se bál.

„Snad tvou mysl neovládly pochybnosti?“ zaslechl vedle sebe tichý hlas.

„Zachary?“ zašeptal nevěřícně. Náhle si uvědomil, že opět cítí jeho blízkost.

„Jsem to já v celé své kráse,“ prohodil mladík a usadil se vedle něj. Pozorně si ho prohlédl. Vypadal jinak. Starší, vyzrálejší. A také unavenější.

„Mám strach, Zachary,“ pronesl po chvíli mlčení.

Mladý mág ho uchopil za ruku. Opět ho nemohl vidět, ale stačila mu jeho blízkost. „Z čeho, Elliote?“

„Z té zodpovědnosti. Bojím se, že selžu. Nemám své síly ještě pod kontrolou.“

Stiskne mu dlaň. „A proto jsem tady,“ zamumlal a pomohl mu vstát. Odvedl ho doprostřed otcovy zahrady a opět uchopil jeho ruce do svých. Jako tehdy poprvé, kdy si naplno uvědomil svou sílu. „Soustřeď se,“ zašeptal mu do ucha.

Jak se mohu soustředit, když jsi tak blízko?, pomyslí si mimoděk, ale zavře oči. Usilovně myslí na to, co chce udělat. Z jeho dlaní začnou létat symetrické záblesky zlatého světla a on má náhle pocit, že má vše pod kontrolou.

Mávnutím ruky přivolá meč a Zachary ho pustí. Očarovaně hledí, jak se s ním sžil a předal do něj svou sílu. Vypadal jako by byl prodloužením jeho ruky. Tohle je pravá síla nástupce Cohena, pomyslí si okouzleně. Doufá, že nesdílí i jeho osud.

Přistoupí k němu a obejme ho. Je mu jedno, že ho nemůže vidět. Prostě potřebuje cítit jeho blízkost. A Elliot je na tom zřejmě stejně, protože se k němu přitiskne. „Mysleli jsme, že jsi mrtvý,“ šeptl.

„Tak snadno se mě už nezbavíš,“ zamumlal mu do vlasů a lehce ho do nich políbil.

„Proč se mi neukážeš?“

„Ještě nemohu. Tolik bych ale chtěl,“ ujistil ho a Elliot se mu otočil v náručí. Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři. Tentokrát si naprosto jist. Zachary ho pozoroval s něhou v očích. A pak se sklonil a něžně mu přejel přes rty svými.

Elliot by rád polibek opětoval, ale nedal mu šanci. Odtáhl se od něj a pak ho pustil z náručí. „Musíš si jít odpočinout. Zítra ti bude jedenadvacet.“

„Zítra to vypukne,“ zamumlal. Zachary ho ještě naposledy políbí na čelo a pak se smutně dívá, jak mizí v jejich domě. Na prahu se objeví jeho otec. „Zachary?“ zvolá tiše. Mladík k němu vykročí a zatáhne ho mezi stromy. Teprve tam se mu ukáže.

Danisovy oči se zalijí slzami a syna obejme. „Myslel jsem, že jsem tě ztratil.“

„To už jsem jednou slyšel,“ zasmál se a objetí opětoval. „Učil jsi ho dobře, tati.“

„Ale přesto tomu cosi chybělo. Cosi, co jsi mu dnes dal ty.“

Pousměje se. „Stále se mu nesmím ukázat.“

„Já vím, je mi to líto synu.“

„Mě víc,“ prohodil a skryl se i před vlastním otcem.

Celou noc seděl u jeho postele a sledoval jak spí. Zítra bude třeba pomoci všech, kteří jen trochu vládnou magickou mocí. Zítra se rozhodne o jejich osudu. A rozhodne to tenhle mladík. Jemně ho pohladí po vlasech. „Spi, ať zítra máš dost síly, zachránit náš svět,“ zašeptal a jemně ho políbil.

Že k němu cítí něco víc mu došlo ve chvíli, kdy se probudil v té kobce. Ta myšlenka, že už by ho neviděl, byla příšerná. Proto se odtamtud dostal. Protože ho znovu toužil vidět. A chtěl být viděn. Avšak nedovolili mu to. Uvidí mě vůbec někdy?, pomyslí si mimoděk. Rychle vyžene takovéhle myšlenky z hlavy.

Svítání přijde dle jeho názoru až moc brzy. Vstane a pohladí ho po vlasech. Něco mu říká, že nemůže být po jeho boku. „Věřím ti, Elliote,“ zašeptal a ztratil se v raním rozbřesku.

Elliot se probudil hned potom, co odešel. V srdci cítil podivnou prázdnotu. A hrozbu. Dnes, pomyslel si mimoděk. Dnes to vypukne. Rychle vstane a oblékne se. Někdo mu připravil válečný oděv.

Do místnosti náhle vtrhl Danis. „Už to vypuklo. Na Pláních Nolwë.“

Kývl a nechal si pomoci do brnění. Pak uchopil do ruky meč a následoval Danise ven. „Kde je Zachary?“ zeptal se muž.

„Nevím. Odešel než jsem se probudil.“ Staršího mága to trochu udiví, ale není čas. Zlo ukázalo své drápy. Venku nasednou na Ohnivé koně, které vidí Elliot poprvé, a vyrazí. Za pár minut přistávají na Pláních Nolwë, kde již probíhá bitva. Stojí zde Stíny, Skřeti, Černí mágové a mnoho dalších netvorů. Naproti nim se postavili Druidi, Bílí mágové, dokonce zahlédl i víly. A samozřejmě Elliot, potomek Cohena. Danis spatří Zacharyho, ale neupozorní na něj Elliota. Teď se musí soustředit. I on vytáhne meč a dá se do bitvy se Zlem.

Všude kolem zvoní ocel, ale především létají jiskry kouzel. Koutkem oka zahlédne Elliota, jak se bije s přesilou. Chce se mu vydat na pomoc, ale předběhne ho Zachary.

Postaví se po jeho bok a společně odrážejí útoky a kletby. Elliot nějak vycítí, že se jedná o Zacharyho, ale není čas nad tím nějak přemýšlet. Vřavou bitvy se náhle ozve jasný zvuk. Roh Elfů. Zachary se zadívá směrem odkud to jde. Spatří zástup elfů v zářivém brnění a pozná Sailona s Querrestalem. Elfové se téměř okamžitě zapojí do boje a on tak má možnost se opět věnovat nepřátelům.

Jenže po několika hodinách všem tady došlo, že Zlo je silnější než oni. Docházeli jim síly, ať byli sebeodhodlanější. Zachary se dokonce dostal až k elfům. Na okamžik spatřil Sailona, ale opět se mu ztratil v davu. A pak si ho všiml. Na zemi v kaluži krve ležel Querrestal. Rychle k němu poklekl. „Querrestalo,“ zašeptal. Mladý elf k němu zvedl oči. „Je po všem, Zachary. Náš osud je v rukou Cohenova potomka,“ šeptl slabě. „Dohlédni na to, aby udělal co je třeba.“

„Nemají být elfové nesmrtelní?“ zeptal se nesmyslně.

„I my můžeme zemřít. V bitvě za náš národ,“ poslední slovo je jen pouhý šepot a elfovy oči se pomalu zavírají. Zachary prudce vstane. Nechce ho vidět umírat. Oblíbil si toho veselého elfa, který byl takovým protikladem svého bratra.

Vrhl se do bitvy s ještě větší vervou. Vrhal ohnivé plameny, metal kolem sebe kletby. Jeho mysl ovládl vztek. Elliote!

 

Elliot se bezmocně rozhlédl kolem sebe. Viděl, že síly Zla jsou větší, že oni prohrávají. Ačkoliv jim na pomoc přišli elfové. Zrovna vedle jednoho bojoval. Bil se dobře, ale proti přesile měli pramalou šanci. Co mám dělat?, pomyslel si bezradně. Nevěděl, jak bitvu ukončit. Jak zničit všechno zlo.

A pak ho náhle prostoupila zvláštní síla. Síla, která mu řekla, co dál. Zavřel oči a kolem něho se utvořila zlověstná aura moci. Moci, kterou disponoval Cohen. Všichni na okamžik přestali údivem bojovat, protože ucítili tu neskutečnou moc.

Zachary byl od něj daleko, ale když uviděl tu zlatavou záři došlo mu co se stalo. Síla se probudila naplno a Elliot ji teď musí využít všechnu. Zasadil smrtelnou ránu svému protivníkovi a zahleděl se tím směrem. Věřím ti, Elliote.

 

Mladíkovy vlasy se prodloužily a kolem meče se začaly obtáčet blesky. Elliot cítil, jak ho síla celého naplňuje. Dokážu to!, pomyslel si odhodlaně. Porazím Zlo. Rozhlédl se kolem sebe a veškerou svou energii soustředil na zlou auru kolem sebe. Na Temnotu.

A pak vší silou zabodl meč do země a jeho rty samovolně vyřkly kouzelnou formuli v jazyce elfů. Po zemi se začaly šířit plameny, z nebe šlehat blesky. Cítil, jak z něj odchází životní síla, ale nehodlal se vzdát. Členové Temnoty jeden po druhém padaly bez dechu. I některé, co stáli na straně Dobra, to stálo nějakou tu sílu. Ale ani jeden nezemřel.

Soustředil se dál na svůj úkol. Cítil každičkého mrtvého Skřeta, Černého mága nebo Stín. Klesl na kolena, ale stále dokola mumlal kouzlo. Blesky pomalu ustupovali a zem se přestala chvět náporem té síly.

 

Zachary se k němu rozběhl. Ne! Nedovolí, aby se obětoval. Ten zbytek už dokáží vyřídit. Avšak náhle se mu do cesty postavila neznámá síla. Tak mocná, že neměl šanci, jí projít. „Ještě to neskončilo,“ zaslechl tichý hlas. „Arcalimë?“

„Jsem to já. Ještě neporazil Nejmocnějšího z Temných.“

„Ale vždyť on zemře!“ vykřikne.

„Možná je to jeho osud. Stejně jako byl Cohenův.“

S tím se však mladík nehodlá smířit. Avšak nemá dostatek síly, aby vzdoroval té Arcalimině. Tak jen může bezmocně sledovat, jak Elliot bojuje proti nejsilnějšímu svou silou.

 

Elliot cítí, že ještě jeden je naživu. Ten, kterého musí zničit. Zhluboka se nadechne a vykřikne: „Eruannë!“ Boží dar!

Nebesa se otevřou a vyšlehne z nich blesk. Samotný dar Nebes. Zasáhne mezi stromy ukrytého Temného rytíře, jediného, který měl být poražen. Zlo bylo zničeno. Jaká bude cena?

 

Zachary cítí, jak se Arcalimina síla uvolnila a bez váhání se rozběhl k Elliotovi. Stihne to přesně ve chvíli, kdy se mladíkovi podlomí kolena a meč mu vypadne z rukou. Zachytí ho do náruče a přitiskne k sobě. „Zachary?“ zašeptá mladík.

„Jsem to já,“ ujistí ho. Elliot ho obejme kolem ramen a přitiskne se k němu. „Dokázali jsme to,“ šeptá.

„Já vím,“ usměje se Zachary.

„Chce se mi spát,“ mumlal mladík a začal zavírat oči.

„NE! Opovaž se zavřít oči. Nemůžeš spát, jasný?“ Věděl, že by to znamenalo smrt. Avšak Elliot se nedokáže ubránit a jeho oči se samy zavřou. „Elliote?“

„ELLIOTE!“ vykřikne, až to trhá uši.

A pak za sebou ucítí něčí postavu. Neotočí se, jen čeká. Elliotova čela se dotkne ženská dlaň a měkký hlas šeptá v jazyce elfů. Do těla se opět vrátí život. „Bude v pořádku,“ zaslechne hlas Arcalimë.

„Děkuji,“ vydechne.

„Ne. To tobě a Elliotovi patří náš dík. Dík nás všech. Spojenectví mezi elfy a mágy bylo opět obnoveno. Jsi kdykoliv vítán. A Elliot samozřejmě také.“ S těmito slovy se královna otočila a odešla ke své družině.

Zachary překvapeně zamrká, když před ním poklekne Sailon. „Vím, že jsem se k tobě nechoval uctivě, ačkoliv ti bylo předurčeno učit Elliota, nástupce Cohena. Prosím teď o tvé odpuštění.“

Mladému mágovi je ho líto. Netuší zda už ví o smrti svého bratra a on nechce být tím, kdo mu to oznámí. „Není co odpouštět. Na tvém místě bych se zachoval stejně.“

Elf se postaví a poprvé se na něj pousměje. „Mohu tě tedy o něco požádat?“

„Jistě.“

„Víš kde je Querrestalo?“

Takže to neví. Zacharymu posmutní oči. položí mu ruku na rameno. Z jeho výrazu poznal, že Sailon pochopil. Beze slov mu poděkuje a odejde ke své družině. Tam poklekne před královnou a cosi jí řekne. Mladý elf se po chvíli zvedne a odchází. Avšak na opačnou stranu než Arcalimë a její družina.

Zachary pochopil. Sailon se vzdal života s elfy. Už mezi ně nepatřil. Bylo mu to líto. Sledoval jak prochází mezi mrtvými těly a hledá to bratrovo. Ve chvíli, kdy padl na kolena se na to už nemohl dívat. Nechtěl vidět, jak svírá tělo svého mrtvého bratra do náruče a jeho vlastním tělem otřásají vzlyky.

Raději se zadíval na mladíka ve své náruči. Opatrně si ho posunul výš a vykročil s ním k Ohnivému koni, u kterého čekal jeho otec. „Každý musí přinášet oběti,“ prohodí Danis s pohledem upřeným za jeho rameno. Ví na co se dívá. Na Sailona a jeho zoufalství. Avšak on v sobě nedokáže najít tolik odvahy, aby se otočil.

Na okamžik podá otci Elliota, aby se mohl vyšvihnout na Ohnivého koně. Pak ho opět přitáhne k sobě nahoru a jediným bodnutím nohou do slabin zvířete se vznese k nebi. Vítr mu čechrá vlasy a suší slzy. Slzy smutku za Querrestala, slzy štěstí za Elliota.

Náhle ucítí na tváří jeho dlaň. Zadívá se do jeho nádherných očí a usměje se. „Vyhráli jsme?“ zašeptal.

„Vyhráli,“ ujistil ho a políbil ho do dlaně. „Teď spi. Máme před sebou dlouhou cestu.“

Elliot se usměje a přitiskne se k němu blíž. Něco mu šeptá, že takhle to má být. I když srdce mu půlí bolest za padlé druhy. Avšak druhá půle je šťastná, že může být se Zacharym. Že ho může vidět.

Nevypadá tak jak si ho představoval. Nemá dlouhé bílé vlasy, ale krátké černé jako uhel. Jeho oči nejsou šedé, ale černé se zelenými tečkami. Jeho rysy nejsou jemné, ale ostře řezané, což rozhodně nevadí.

Zachary se na něj zadívá. „Copak?“ zeptá se s lehkým úsměvem.

„Nic,“ zavrtí hlavou a také se usměje. „Vše je v naprostém pořádku.“ 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 16. 9. 2017 16:36)

Krásna povídka.