Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


The black Unicorn

21. 3. 2015

the-black-unicorn.jpg

  „Ty nejsi čaroděj,“ prohodil, když si prohlédl jeho černohnědý dlouhý plášť a kříž, co se mu houpal na řetízku, který držel v ruce.

  „To opravdu nejsem,“ odvětil klidně a dál si ho měřil těma svýma pronikavýma antracitovýma očima. Jeho dlouhé černé vlasy za ním povlávaly stejně jako plášť.

  Mladík si všiml, že na levém rukávě má vyšitý zlatý kříž. Že by opravdu kněz? Nebo mnich. I takoví tady samozřejmě byli. „Kam vlastně putuješ?“ optal se po chvíli.

  Sežehl ho plamenným pohledem. „Nejsi trochu moc zvědavý?“ optal se ho.

  Pokrčil rameny. „Já jsem Alian,“ pronesl a natáhl k němu ruku. Kněz na ni jen mlčky hleděl. Po chvíli ji tedy stáhl zpět. „Neměl bys jako kněz pomáhat bližnímu?“ optal se.

  „Kdo tvrdil, že jsem kněz? A krom toho ty jsi čaroděj, neměl by sis být schopen poradit v takové situaci?“ připomněl mu to, že mu právě zachránil život.

  „Nedoučil jsem se. Můj mistr mě…,“ nedořekl, protože v ústech ucítil pachuť zrady.

  „Copak? Ztratil s tebou trpělivost a jednoduše tě vykopl a odmítl doučit? To se přeci stává dnes a denně.“

  „Jenže ne mě!“ vykřikl mladík a celý se naježil. Jeho světle hnědé vlasy za ním začaly povlávat a kněz pochopil, že se naštval. A že své síly ještě není schopný ovládat. Přemýšlel, jaký je to čaroděj. Co ovládá? Věděl, že jeden z živlů to nebude. Na duchovního mága také nevypadal, tak co… Že by ovládal blesky? Jasně žlutý oděv by tomu odpovídal.

  „Slovo děkuji a vděčnost asi tvůj slovník neobsahuje, že?“ optal se ho klidně.

  Trhl rameny. „Ale já o pomoc neprosil!“ odsekl. Než stihl zareagovat ucítil knězovu ruku kolem krku ve smrtícím sevření a ke spánku se mu přitiskla hlaveň pistole. Odkud se vzala neměl tušení.

  „A z čeho soudíš, že jsem ti pomohl, abych tě nechal běžet? Jak můžeš vědět, že nejsem ještě horší než ti tři?“ odsekával skrze sevřené rty.

  Mladík si uvědomil, že má vlastně pravdu. Mohl spadnout z bláta do louže. Polkl, ale nedostal ze sebe ani hlásku.

  „Pro příště by sis mohl zapamatovat, že trocha vděčnosti by nebyla na škodu,“ zasyčel a pustil ho. Zbraň se ztratila kamsi do jeho volného hábitu. Na místo odkud zřejmě předtím byla vytažena.

  Ustoupil od něj o několik kroků. „Děkuji,“ zachraptěl, jak měl mírně poškozené hlasivky z jeho sevření.

  „Vidíš, že to jde,“ pochválil ho. „A teď by ses měl s pokornou omluvou vrátit ke svému mistrovi, aby tě vzal zpět a doučil tě všemu, co potřebuješ ke svému řemeslu znát,“ s těmito slovy se otočil a vrátil se do lesa, ze kterého se předtím objevil.

  Chlapec za ním chvíli hleděl, a pak se rozhodl. Rozběhl se za ním. Když ho doběhl, beze slova s ním srovnal krok a šel vedle něj.

  Kněz na něj vrhl postranní překvapený pohled. „Neříkal jsem něco?“

  Pokrčil rameny. „Nemám kam jít.“

  „Ale se mnou jít nemůžeš,“ odvětil klidně.

  „Chtěl bych se od vás učit,“ pronesl a se zadostiučiněním sledoval, jak ho tím totálně vykolejil.

  „Neovládám magii,“ odvětil nakonec kněz tiše.

  „Já taky neřekl, že se chci učit čarodějnému řemeslu,“ vyhrkl hněvivě a tím si získal knězovu plnou pozornost a zájem. Na tom chlapci bylo něco zvláštního, nepopsatelného, magického. Téměř se nad tím ušklíbl. Bylo by divné, kdyby tady v tomhle světě, bylo něco nemagické. Tedy až na něho samého.

  „A pročpak ne?“ optal se.

  Mladík trhl rameny a vzdorně se na něj podíval. „Můj bratr to udělal a jak skončil… Jako loutka v rukách svého pána.“

  Kněz fascinovaně hleděl na tu proměnu. Náhle mu připadal jiný. A o to víc přitažlivější. Maličko nad sebou zavrtěl hlavou a dál pokračoval ve své cestě. Avšak Alian s ním. Zamračil se.

  „Se mnou opravdu jít nemůžeš,“ zopakoval, ale mladík ho tvrdohlavě následoval. „Co myslíš, že tě asi tak můžu naučit?“ zeptal se, když zastavili na jednom palouku. V dálce mohli vidět věže města Eruner.

  „Sem máš namířeno?“ optal se Alian a kněz k němu opět stočil pohled.

  „Možná,“ zamumlal tajemně. „Neodpověděl jsi na mou otázku. I když mi připadá, že si na ni můžu odpovědět sám. Jediné co tě mohu naučit je slušné chování, které evidentně neovládáš. Když se tě někdo starší na něco ptá, co máš udělat?“ povytáhl obočí.

  „Odpovědět?“ optal se a měl chuť na něj vypláznout jazyk.

  „Jsi drzý, víš o tom?“

  „Že by to byl důvod, proč mě nikdo nechce nic naučit?“ oplatil mu otázkou.

  „Řekl bych, že tohle byla trefa do černého,“ zamumlal a odvrátil se od něj. Zahleděl se na to nádherné město, ze kterého zatím bylo vidět jenom kousek. Avšak i tohle ho dokonale uchvátilo. Vracel se domů..

  „Stalo se něco…?“ zarazil se Alian, protože si uvědomil, že mu neřekl jméno. „Když už mluvíme o slušném vychování, neměl by ses představit?“

  „A neměl ty by ses mě nejprve zeptat zda mi můžeš tykat?“

  Teď už se Alian zamračil. „Ty mi odpovídáš otázkou a poučuješ mě o dobrém vychování?“

  „Pokud vím nedovolil jsem ti, abys mi tykal. A co se týče mého jména, to není důležité, protože ho nepotřebuješ znát.“

  Alian tedy pokrčil rameny a vydal se do Eruneru sám. Kněz ho pozoroval. Nakonec ho několika rychlými kroky dohnal a chytil za rameno. „To co jsem ti řekl myslím vážně. Vrať se ke svému mistrovi. V Eruneru tě po mém boku nečeká nic dobrého.“

  Chtěl ho odradit, ale nevědomky v něm rozdmýchal ještě větší zvědavost. Copak asi skrývá tenhle tajemný muž, který nechce prozradit ani své jméno?

  „Jak můžeš vědět, že mě u mého mistra čeká něco lepšího?“ ptal se.

  „Myslím, že ano.“

  Kněz si povzdechl, protože mu došlo, že mu chlapec nedá pokoj. Nechtěl, aby šel s ním, ale zároveň se ho nedokázal zbavit tím nejhorším způsobem. „Do Eruneru je ještě minimálně dvoudenní cesta. Budeme putovat lesem, protože tam je to kupodivu nejbezpečnější.“

  Sám byl překvapený, že to řekl, ale už se to nedalo vzít zpět, takže vykročil. Mladík okamžitě vyrazil za ním.

  „Řekneš mi své jméno?“ optal se po chvíli, kdy kráčeli mlčky.

  „Ne,“ odvětil klidně kněz. Mladík nafoukl tváře a tvrdohlavě ho následoval.  

Musel se proti své vůli usmát. Ten kluk byl snadno prohlédnutelný. Jen by ho zajímal pravý důvod proč chce jít s ním. Nevěřil tomu, že by chtěl, aby ho naučil to, co umí nejlépe… Zabíjet.

  Ani jeden z nich už nic neřekl. Pokračovali v cestě, ač oba stravovala zvědavost, chtěli klást otázky. Avšak Alianovi to nedovolovala jeho hrdost, knězovi zase opatrnost a obezřetnost, kterou za roky samoty získal.  

 

  Zhruba po dvou hodinách cesty se zastavili uprostřed palouku. „Tady se utáboříme,“ pronesl kněz.

„Já už vím proč jdeš do Eruneru,“ vyhrkl náhle mladík, když se vrátil s dřevem na oheň. Kněz sebou prudce trhl. Jak?, podivil se v duchu.

„Opravdu?“ povytáhl obočí, jak nejklidněji dokázal.

„Ano. Příští týden v pondělí, což je shodou náhod ode dneška za tři dny, se bude slavit desáté výročí od smrti Černého jednorožce. Určitě se za něj jdeš pomodlit, stejně jako ostatní knězové a mnichové,“ triumfoval.

„Samozřejmě. Přišel jsi na to tak rychle. Doufal, jsem že nebudeš tak bystrý,“ pochválil ho a začal rozdělávat oheň.

„Slyšel jsem v tvém hlase ironii?“ podivoval se mladík.

Kněz ovšem mlčel. Když oheň vzplál, prostě si k němu sedl a hleděl do plamenů, na mladíka úplně zapomněl.

„Láká tě ta pověst, že?“ ozval se opět Ailan, protože prostě neměl v povaze mlčet.

„Jaká pověst?“ optal se s nezájmem kněz.

„Odkud přicházíš, že neznáš pověst o Galahadovi?“ divil se, nyní už nehraně, mladík vedle něj.

„Galahadovi?“ zamumlal, ale dál hleděl do plamenů.

Alian téměř vyskočil na nohy, jak ho to rozrušilo. „Ano Galahadovi! Ale o Arhenovi jsi slyšel, že?“

„To byl ten jednorožec, že? Prý chránil tu vesnici před útoky zvenčí. Nikdo je tak nemohl napadnout, nikomu se nic nestalo. Tedy obyvatelům Eruneru, samozřejmě.“

„Aspoň tohle ví,“ zamumlal si pro sebe mladík v domnění, že ho kněz neslyší. Slyšel, ale nic na to neřekl. „Ano. A tohoto jednorožce zabil právě Galahad. Oznámil to knížeti města a ten ho vypověděl s pohrůžkou, že pokud se kdy vrátí bude nemilosrdně popraven.“

„Zajímavá povídačka. Říkali ti jí před spaním?“ otázal se kněz a pohlédl na něj.

„Galahad byl syn knížete,“ dodal ještě Alian, ačkoliv z jeho pohledu ztrácel dech. Plálo v něm prazvláštní světlo, ale mladík to přikládal odrazu světla z ohně.

„Pokud mě teď omluvíš, rád bych si lehl. Potřebuji se vyspat, protože jsem měl dnes díky jednomu malému otravovi náročný den. Dobrou noc.“

Alian chvíli mlčel, ale pak mu došlo, co ta slova znamenají. „Počkej, to jsi jako myslel mě?“ vyjel, ale odpovědí mu bylo jen tiché oddechování kněze po jeho pravici.

Alian ještě chvíli pozoroval hvězdy, ale pak obešel spícího muže a lehl si přímo naproti němu. Pozoroval jeho obličej. Vypadal klidně. Líbil se mu. Ovšem nikdy by to neřekl nahlas. Ještě několik minut ho pozoroval, a pak sám usnul.

Právě v tu chvíli otevřel kněz oči. Zajímalo ho proč ten mladík tak tvrdohlavě chtěl jít s ním. Že by věděl, kdo je? Hloupost! napomenul se. V této oblasti nikdo nemohl znát toulavého kněze, jakým se stal.

Otočil se na záda a pozoroval hvězdy nad hlavou. Znal je již z paměti, ale přesto ho nepřestávaly uchvacovat.

Jistě, že znal příběh o Galahadovi. Vyprávěli mu ji téměř v každé vesnici v okolí Eruneru. Opravdu šel kvůli onomu jednorožci do města, ale nebyl to ten důvod, který mladík vyslovil. Nešel se za něj pomodlit…

 

Ráno se probudil dříve než Alian. Chvíli mladíka pozoroval, a pak se vydal na cestu bez něj. Nechtěl, aby s ním do města šel. Aby viděl, co se stane, až překročí hradní zdi. Tohle je jeho boj.

Na dohled brány Eruneru se dostal večer. Nejlepší chvíle, kdy do města proklouznout nepozorován a promluvit si se svou sestrou.

„Myslel sis, že se mě zbavíš tak rychle?“ ozval se náhle vedle něj Alian a knězovi se zježily vlasy na zátylku. Prudce se otočil a zadíval se do jeho tváře, kterou nyní rozzařoval nevinný úsměv.

„Co tady děláš?“ zasyčel.

„Jdu do města, zapomněl jsi snad?“

„Řekl jsem ti, že tě učit nebudu. Není čeho by ses ode mne naučil!“ odsekl.

„Mohli bychom začít tím, jak nepozorovaně zmizet,“ odvětil lehce Alian a dál se na něj líbezně usmíval.

Kněz to s povzdechem vzdal. Nebude mu tedy dopřáno promluvit si se sestrou, protože s tím děckem za zády se těžko proplíží do města nepozorovaně.

„Tady se utáboříme pro dnešní noc a zítra vstoupíme do Eruneru,“ uzavřel tuhle debatu a šel najít nějaké dřevo na otop. Alian mu šel v patách.

„Proč mě sleduješ?“ zavrčel.

„Protože bys mi zase utekl.“

Kněz v duchu zaklel, protože měl ten kluk pravdu. Jakmile by si byl jistý, že je v dostatečně vzdálenosti, pronikl by do města bez něj. Povzdechl si a nechal Aliana, aby si cosi pobrukoval a sbíral dřevo.

Poté se vrátili na louku, která byla dobrým místem pro utáboření. Tam rozdělal oheň a vytáhl své poslední skromné zásoby jídla.

„Co tě přimělo stát se knězem?“ otázal se po jídle Alian.

„Co tě přimělo neustále někoho otravovat svými otázkami?“

„Dobře, buď si tajemný,“ pokrčil rameny. „Chci jen abys mě naučil bojovat jako to umíš ty,“ dodal a opět v něm bylo cosi dětského, co ještě neopustilo jeho duši.

Kněz si ho prohlížel. Kdyby měl více času rád by ho učil. Ovšem jeho čas se krátí…

„Je mi líto, ale budeš si muset najít jiného učitele.“

„Ale proč?“ nechápal.

„Vše se dozvíš zítra ve městě,“ ujistil ho klidně. Zadíval se mu pevně do očí a Alian opět spatřil ten prazvláštní svit, který ho tolik uchvátil. Tentokrát si byl jistý, že to není odraz ohně, neboť kněz seděl k plamenům zády.

„Proč mám takový pocit, že se mi to nebude líbit?“ povytáhl mladík obočí.

Kněz se nestihl ovládnout a na jeho rtech se objevil úsměv.

„Takže nebude,“ podotkl s povzdechem, ale i on se začal usmívat.

„Měli bychom jít spát. Zítra nás čeká těžký den,“ pronesl kněz. Stejně jako včera se potom natáhl vedle ohně a zavřel oči. Tentokrát opravdu usnul, neboť byl unavený víc, než si myslel.

Alian si lehl vedle něj a zadíval se na jeho klidné rysy. „Copak asi ukrýváš, tajemný knězi?“ otázal se a lehce ho pohladil po tváři. Nemohl se na něj vynadívat. Nestávalo se mu často, že by mu někdo pomáhal z jeho trablů. Spíše naopak, obvykle ho v tom nechali pořádně se vykoupat.

Ovšem on byl jiný. Pomohl mu, ačkoliv mu za to nebyl ochotný ani poděkovat. Zavrtěl nad sebou hlavou. Připomněl si proč s ním jde. Aby ho naučil svému umění boje.

Bál se usnout, aby zase neodešel dříve, ale před svítáním ho únava přece jenom donutila oči zavřít.

Ačkoliv byl opět dříve vzhůru, neodešel. Rozhodl se, že pokud se má vrátit do města, tak ať je to s plnou parádou. Krom toho bude vypadat věrohodněji, bude-li mít „učedníka“. Opřel se o strom a pozoroval spícího mladíka.

Bylo na něm cosi zvláštního. Jeho vnitřní síla byla obrovská. Tušil, že takhle nějak viděl jednorožec Galahada. Proto si ho vybral ke svému plánu.

Kdyby měl více času, možná by se spolu mohli poznat lépe. Možná by ho mohl naučit svému umění boje, které se naučil za celé ty roky. Ale on čas neměl…

„Pozoruješ mě dlouho?“ otázal se Alian a otevřel své oči. Kněz na to neodpověděl. Jen mu hleděl do očí. Uvědomoval si, že potkal osudovou bytost a jediné čeho litoval bylo to, že ho nepotkal dříve.

Alian se pod intenzitou jeho pohledu zachvěl. Cosi se v něm změnilo. Ten způsob jak se díval. Stíny, které se do pohledu kradly. Odvrátil zrak, aby se k němu vzápětí vrátil a zjistil, že kněz již stojí na cestě, zády k němu, a čeká.

Rychle ho doběhl a společně vykročili k Eruneru.

 

„Kdo jsi a co zde pohledáváš?“ otázal se strážný u brány, když uviděl kněze, který měl přes hlavu přetaženou kápi.

„Přišel jsem se svým učedníkem ze stejného důvodu jako mnoho dalších. Pomodlit se za jednorožce, který chránil toto město po mnoho staletí,“ odvětil klidně. Alian raději mlčel.

„Dobrá. Chceš-li vstoupit sundej si nejprve svou kápi!“ přikázal druhý, který mlčel.

Je čas, pomyslel si kněz a shodil kápi. Ozvalo se dvojí zalapání po dechu, které Alian nechápal.

„Galahade! Jak se odvažuješ vracet!“ zasyčel jeden ze strážců. Poté ho chytili za ruce a srazili na kolena.

Alian zůstal zírat s vytřeštěnýma očima na to, jak ho klidně bijí a on se ani nebrání. Chtěl se na ně vrhnout, ale v tu chvíli se na něj kněz podíval a on se zastavil. Tohle byl účel jeho výpravy.

„Tvůj otec tě rád uvidí,“ zachechtal se jeden ze strážných a vytáhl ho na nohy.

„Co s ním?“ kývl hlavou na Aliana.

„Nechte ho být, ten s tím nemá nic společného,“ zasyčel Galahad.

„Ticho!“ zařval strážný a znovu ho uhodil. Alian zaťal pěsti.

„Máš pravdu. Stejně chceme jenom tebe!“ souhlasil nakonec jeden ze strážných. Poté se vydali bránou do města. Alian těsně za nimi.

Obyvatelé Eruneru rychle poznávali toho, kdo jim přinesl tolik neštěstí a zkázy. Začali volat po jeho krvi, dav se srocoval a provázel je až k hradu. Náhle tu vřavu přetnul výkřik.

„Galahade!“

Poznal ten hlas. Poznal by ho mezi tisíci. Otočil po něm hlavu a zadíval se do černých očí, stejných jako měl on sám. „Grazielo!“ vydechl.

Dívka se k němu snažila prodrat, ale zavrtěl hlavou. Otočil hlavu na Aliana a naznačil ji, aby se o něj postarala. Pochopila.

Alian sebou trhl, když se vedle něj objevila ta žena. Vypadala jako ztělesnění snů všech mladíků. Černé vlasy jí v lehkých vlnách spadaly na záda, v černých očích svítila vřelost a obava.

„Následuj mě,“ vyzvala ho měkce.

„Ale,“ chtěl cosi namítnout směrem ke Galahadovi, který se mu pomalu ztrácel v davu.

„Takhle to chtěl. Musíme respektovat jeho přání,“ usmála se smutně a Alian již neodporoval.

Zavedla ho do malého, ale útulného domku, kde za stolem seděl světlovlasý muž.

„To je on?“ otázal se, ale ona zavrtěla hlavou.

„To není můj bratr, lásko. Nechal se chytit, přesně jak jsi to viděl ve svých snech.“ Přešla k němu a lehce ho políbila na rty.

„Jak se jmenuješ, chlapče?“ otázal se ten muž.

„Alian,“ odvětil a tázavě na ně hleděl.

„Posaď se, vše ti vysvětlíme,“ usmála se na něj dívka, kterou Galahad nazval Grazielou. Pochopil, že se jedná o jeho sestru.

„Já jsem Graziela a jsem sestra Galahada. Tohle je můj choť Sharar. Má dar vidět budoucnost.“

„A viděl tohle? Viděl to, jak si pro Galahada jdou biřici? Jak ho odvádějí?“

„Ano,“ odvětila. „Viděl mnohem, mnohem víc.“

Alian se zajíkl. „Co ještě?“

„Jeho smrt,“ ozval se opět Sharar. Žena po jeho boku tiše vzlykla.

„A to je všechno? Všechno co pro to uděláte je to, že budete tiše čekat na jeho popravu?“ nechápal.

„Je to jeho přání,“ pokračoval Sharar, neboť Graziela nebyla v tuto chvíli schopna promluvit.

„Jak to můžete vědět?!“ vykřikl rozzlobeně.

„Protože mi to řekl. Před deseti lety, než odešel. Grazielo, jednou se sem vrátím pro svou smrt.“

Celý dům se ponořil do ticha. Graziela se posadila a snažila si uvědomit, co se vlastně stalo. Stejně tak Alian.

 

„Ale, ale zbloudilý syn se vrátil domů?“ ozval se kníže, před kterého právě doslova hodili Galahada. V jeho slovech nebylo kouska citu.

Mladý muž si odplivl k jeho nohám. „Vrátil jsem se, abych ti ukázal, jak neskutečně krutý a hloupý jsi!“ odsekl a schytal za to kopanec do zad.

„Opravdu? Pročpak si to myslíš?“ povytáhl obočí.

„Využíval jsi kouzlo jednorožce, abys získával nová a nová území. Tvá chamtivost to byla, co přimělo jednorožce požádat mě o pomoc.“

„Pomoc? Copak by smrt mohla být nějaká pomoc? Obrátil jsi proti sobě celé město, hochu. Včetně své sestry.“

Galahad se zasmál. „Graziela by mě nikdy nezradila. Na to mě nenachytáš. Proč by jinak bydlela v podhradí a ne tady?“ vysmíval se mu.

„Protože si vzala toho šarlatána!“ vyjel otec, ale hned se uklidnil. „Ale to není předmět našeho dnešního setkání. Vrátit se do města bylo hloupé. Budeš příkladem, že kdo se bude protivit mé vůli se zlou se potáže.“

„Jistě. Dokud žil jednorožec nikdo nemohl na město útočit, ale tys mohl beztrestně útočit na jiné. Nyní, když nežije, stále toužíš po moci, ale už tě to stojí životy vojáků, peníze a především loajalitu tvých poddaných. Jaký je pocit, být nenáviděn?“

„Oni nechovají nenávist ke mně, můj synu. Ale k tobě.“

„Již dávno nejsem tvým synem.“

„Máš pravdu. A proto budeš zítra, přesně v den smrti jednorožce popraven,“ pronesl a kývl na pochopy, aby ho odvedli. Galahad však neprosil o život, jak předpokládal, že se stane. Usmíval se, což v knížeti vyvolalo jisté pochybnosti. Ale už nemohl vzít své slovo zpět.

 

„Na vědomost se dává, že Galahad, zrádce a buřič, bude zítra přesně o poledni popraven za své činy!“

Graziele, která stála u okna, se po tomto prohlášení podlomila kolena. Sharar k ní rychle přiběhl a odvedl ji k židli.

„Jsi v pořádku, drahá?“ otázal se starostlivě.

„Jak bych mohla být, když právě oznámili, že mého jediného bratra, mou jedinou spřízněnou duši, zítra popraví?“ zašeptala.

„Ne!“ ozval se Alian, který to také slyšel a vyběhl ven.

„Aliane!“ Chtěla ho Graziela zadržet, ale její choť ji zastavil.

„Nech ho jít. Musí si sám uvědomit, proč vlastně nechce, aby Galahad zemřel.“

Žena na něj tázavě pohlédla. „Měl jsi snad další vidění?“

Přikývl. „Musí jít za svým osudem. Galahad i Alian.“

„Proč jsi tak tajemný?“ nechápala.

„Protože ani moje vidění nejsou přesná. Nevím, co se může stát, proto ti nechci dávat naději.“

Žena se k němu přitulila a zavřela oči. On byl její největší nadějí…

 

Galahad seděl na zemi a vzpomínal na slova Rhana, černého jednorožce. Jen pokud se pro město, pro jeho záchranu, budeš ochoten obětovat, jen tehdy se vrátím nazpět, abych opět chránil Eruner a jeho obyvatele.

A proto byl zpět. Aby přestalo to utrpení, které mu všichni dávají za vinu. Aby přestali umírat lidé, jeho přátelé. A aby jeho sestra mohla v klidu žít.

Hleděl na zavřené dveře své cely a začal se usmívat. Jeho otec ho chtěl veřejně popravit jako odstrašující případ. Kdyby tušil, že se tak Rhan vrátí, nechal by ho raději shnít v této cele.

I právě proto se smrti neobával. Vítal ji. Co by dal za to vidět otcův obličej, až se jednorožec vrátí, aby chránil město právě před chamtivostí knížete. Krom toho pro něj nebude trpět mnoho lidí. Vlastně jen sestra. Byl rád, že si našla manžela, dokonce tušil, kdo to je, který jí bude oporou. A třeba se postarají i o to pískle. Aliana…

„Čemu se to usmíváš?“ ozval se ode dveří právě ten na koho myslel. To jeho úsměv jen prohloubilo.

„Co chceš? Hrát si na hrdinu a zachránit mě? To nepotřebuji,“ zamumlal s pohledem upřeným na Aliana.

„Hrdinové neexistují, to nevíš?!“ odsekl a dvakrát za sebou rychle polkl. Chtěl by být takový hrdina, o kterém hovořil. Jenže byl vystrašený, jak krysa zahnaná do kouta. Byl zbabělec.

„Máš pravdu, neexistují,“ souhlasil s úsměvem. „Co tedy chceš?“ povytáhl obočí.

„To ses skutečně vrátil, aby ses nechal popravit?“ otázal se suše, protože chtěl zakrýt pravé pocity, které jím zmítaly.

„V podstatě ano,“ odtušil lehce. Kdyby věděl, jak lehce se dá číst v jeho očích. Viděl ten strach, zmatenost a zárodek čehosi nádherného, co se mu odráželo v pohledu. Jak již jednou řekl, měl ho potkat dříve…

„Dovolíš, aby tvá sestra trpěla kvůli tobě?“ zkusil to trochu jinak, ale věděl, že s tím neuspěje.

Galahad na něj klidně hleděl. „Bude truchlit, o tom nepochybuji, ale jednou bude bolest menší a menší. Nakonec možná zapomene,“ dodal spíš pro sebe, protože si to v duchu přál, aby ji ušetřil bolesti.

„Nezapomene!“ vyhrkl až moc horlivě Alian a upoutal knězovu pozornost zpět k sobě. Ten si ho zkoumavě prohlížel.

„Ani já nezapomenu,“ dodal ještě tiše mladík a rychle opustil celu.

„Tohle je můj osud, Aliane,“ zašeptal tiše kněz. Nedovolil pochybám vyplout na povrch, protože by to znamenalo, že má strach. Že nechce odejít.

 

Alian ani nevěděl kam utíká, dokud nedoběhl na palouk, kde podle pověstí zemřel Rhan. Dokonce tady měl i malý pomník. Pomalu k němu přešel a zadíval se na něj. Byl jednoduchý z černého mramoru a prostým nápisem Ochránce.

„Ochránce,“ zamumlal hořce. „Jak můžeš být ochráncem, když chceš obětovat něčí život?“ ptal se.

„Jak můžeš dovolit, aby tak milovaný člověk odešel?“ vykřikl.

Zarazil se. Milovaný?

Posadil se doprostřed palouku a zhluboka dýchal. Kdysi dávno slyšel jedno moudro. Na to abychom si člověk zamilovali nám stačí jediný den. Na to abychom zapomněli pak nestačí celý život.

Nevěděl, jak mu pomoci. Trval zatvrzele na svém, nechtěl pomoci.

Mladík vstal a opět přešel k pomníku. Lehce ho pohladil po chladném kameni. „Nenech ho odejít,“ zašeptal svou prosbu a potom se vrátil do domu Graziely.

 

„Jsi si tím vším jistý, Galahade?“

„Ano, Grazielo. Jsem,“ odvětil a lehce ji pohladil po tváři. Dívka už to nevydržela a vrhla se mu do náruče, kde se rozplakala.

„Miluji tě, bratříčku.“

„Já vím,“ políbil ji do vlasů. „I já tebe.“ Odtáhl ji od sebe a pevně se ji zadíval do očí. „Po mé smrti se vrátí Rhan. Postarej se o to, aby se už nikdy nestalo, aby zemřel.“

„Pokud se vrátí, nebude to znamenat, že bude otec opět neohrožený? Bude to ještě horší než doteď.“

S úsměvem zavrtěl hlavu. „Rhan to nedovolí. Právě proto mě před deseti lety požádal o pomoc. Viděl jak moc otec touží po moci a chtěl ho ztrestat. Největším trestem pro něj bude návrat jednorožce.“

„Ale jaký to bude trest?“ nechápala. Tolik chtěla pochopit, proč je její bratr ochotný zemřít.

„Poznáš to, až se vrátí Rhan,“ pronesl tajuplně, stejně jako její manžel.

„A co ten chlapec? Alian?“

Galahad sebou trhl. Nechtěl se o něm bavit. Jen kvůli němu pro něj bude těžké odejít. „Postaráš se o něj?“

Cosi v jeho pohledu ji utvrdilo v tom, co si myslela. „Jistě,“ kývla a lehce políbila bratra na líci.

„Je mi líto, že neuvidíš svou neteř,“ zašeptala a Galahad na ni překvapeně pohlédl.

„Ty jsi…?“ vykřikl a objal ji. Jenže Graziela se v tu chvíli nedokázala radovat, ačkoliv se na dcerku velice těšila.

Lehce ji políbil na čelo. „Jestli tě to nějak potěší, tak jí žehnám. Bude velice bystrá, stejně jako její matka. A bude mít dar, dar stejný jako má její otec.“

„Jak to víš?“ otázala se překvapeně.

„Cítím to,“ usmál se na ni a lehce ji pohladil po bříšku, kde rostl nový život. Jako by cítila teplo a klid, který se rozléval z jeho dlaně.

 

Ránem se rozlehlo bubnování biřiců, kteří vedli odsouzeného na popraviště. Celé město se shromáždilo kolem šibenice, která vyrostla doslova přes noc. Mezi nimi i Sharar a Alian. Graziela zůstala doma, neboť by se nedokázala dívat na smrt svého dvojčete.

Za několik minut se na dohled objevil kočár, který okázale vezl knížete. Ten zastavil u podia, které stálo hned vedle popraviště a bylo na něm připraveno jediné křeslo. Do něho se muž okázale posadil a čekal.

Alian si všiml, jak Sharar při pohledu na knížete zbrunátněl.

„Děje se něco?“ otázal se ho.

„Vše je v pořádku,“ usmál se na něj muž. Alian si ho oblíbil, neboť byl velice laskavý. K němu a především ke své ženě. Proto kývl a dále se nevyptával.

Náhle se ozval povyk a lidé si začali ukazovat na místo odkud přijel kníže.

V okovech právě přiváděli Galahada.

Alianovi se sevřelo srdce. Nevěděl proč raději nezůstal doma společně s Grazielou. Jako by se v něm probudilo nějaké morbidnější já, které chce vidět smrt milovaného. Nebo možná doufal v zázrak, který by Galahada ušetřil.

„Před osudem nemůže utéci,“ pronesl vedle něj Sharar, jako by mu četl myšlenky. Mladík v tuto chvíli nedokázal promluvit, a proto opět pouze přikývl.

Galahad podvědomě hledal povědomou postavu. Spatřil Sharara – přítele z dětství, o kterém nepochyboval, že se stal chotěm jeho sestry. Lehce se na něj usmál a Sharar úsměv opětoval. Viděl v jeho očích klid, který se přenášel i na něj. Opět nabyl jistoty, že takhle to má být.

Podíval se na mladíka vedle Sharara, který na něj upíral své zelené oči, které nyní neměly tu jiskru, kterou si tolik zamiloval. V hnědých krátkých vlasech mu tančilo slunce a Galahadovi se sevřelo hrdlo.

Pohledem se vrátil zpět k Shararovi, který ho chápavě pozoroval. Pak na něj však rázně kývnul a Galahad se opět uklidnil.

Nechal se odvést na popraviště a přehodit si oprátku přes krk.

„Galahade, byl jsi shledán vinným ze zabití ochránce našeho města jednorožce Rhana,“ začal kníže velkolepě v očích mu plál výsměch, když hleděl na svého syna. „Proto budeš dnes, s úderem poledního popraven. Chceš ještě něco říci?“ otázal se velkoryse.

„Ano, chci,“ pronesl klidně. „Táhni do pekel, otče!

Muž se jen zasmál a několik lidí se pobouřeně nadechlo. „Tam půjdeš jen ty, chlapče!“ pronesl klidně a kývl na kata, aby vykonal rozsudek.

„GALAHADE!“ vykřikla Graziela, která nakonec přece jenom přišla a rozběhla se k šibenici. Sharar ji však chytil a skryl ji hlavu na svou hruď, aby to neviděla.

„Díky, příteli,“ zašeptal Galahad a oči upřel na Aliana. V tu chvíli kat uchopil páku a trhl.

„NE!“ zařval Alian, ale bylo pozdě. Podpěra pro nohy se otevřela.

Místo zahalil oblak dýmu a náhle místo Galahada tu byl Rhan. Černý jednorožec v celé své majestátnosti.

Všichni vydechli překvapením a Sharar svěřil svou ženu do péče Aliana. Poté předstoupil před Rhana a poklekl na jedno koleno.

„Vítej zpět, můj pane,“ vydechl.

„Co to sakra je?!“ vykřikl kníže. Jednorožec na něj spočinul svýma černýma očima a kníže se náhle mrtev sklátil k zemi.

„Vstaň, Sharare a jdi ke své ženě, která tě nyní potřebuje,“ pronesl hlubokým hlasem Rhan. „Lide Eruneru. Byli jste všichni ochotni nechat zemřít muže, kterého jste považovali za zrádce. Nikoho z vás nezajímalo, že pro vás chtěl obětovat život, jen abyste mohli opět žít pod mojí ochranou. To já jsem požádal Galahada, aby mě zabil.“

Několik žen tolik informací nevydrželo a omdlelo. Ovšem jednorožec pokračoval.

„Nenašla se mezi vámi jediná osoba - kromě jeho sestry a nejbližšího přítele z dětství -, která by o jeho vině zapochybovala. Jediná osoba, která by chtěla, aby zůstal naživu. Proto si nezasloužíte mou ochranu.“

„Ale, sire!“ zvolal kdosi a jednorožec na něj upřel svůj pohled a tak ho umlčel.

„Ovšem Galahad si zaslouží život. Ne pro vás, nebo snad pro sebe či pro mě. Pro člověka, který jako jediný prosil o jeho záchranu.“

Tentokrát se Rhan zadíval přímo na Aliana a ten zalapal po dechu. Nedívaly se na něj totiž oči jednorožce, ale ty Galahadovy. S těmito slovy jednorožec zmizel a Alian se sesunul v bezvědomí k zemi.

Sharar se k němu sklonil a vzal ho do náruče, aby ho odvedl do domu. Graziela mu kráčela po boku.

Mladík byl několik měsíců v bezvědomí upoután na lůžko, kdy ho ve snech pronásledoval odcházející Galahad.

 

„Tys to věděl, Sharare?“ zeptala se jednoho dne Graziela. Seděla na posteli, protože termín porodu se rychle blížil.

„Že tvůj bratr nezemře?“

„Ano.“

Přikývl. „Věděl. Ale nesměl jsem to nikomu říci. Musela se totiž najít alespoň jedna osoba, která by požádala o jeho život. Jak se zdá, byl to právě Alian.“

„Proč se ale neprobouzí?“

„Musí zesílit, aby byl schopen přijmout Galahadovu ztrátu.“

„Ale vždyť žije!“ vyhrkla a vzápětí sykla, jak jí malá kopla.

„To ano, ale není zde. A možná se již nikdy nevrátí.“

Žena posmutněla a on ji uchopil za ruku. „Nevidíš co se stane?“

„Rhan si to nepřeje. Tohle už není naše starost.“

„Co se stalo s Rhanem? Opravdu nebude naše město chránit?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Věří, že se najde schopný kníže, který dokáže v tomto městě udržet mír a klid.“

„Tím knížetem jsi ty,“ usmála se na něj žena, protože věděla, že pokud se její bratr vrátí nikdy se nestane knížetem města Eruner.

„Já vím,“ souhlasil a políbil ji.

Ještě téhož večera se jí narodila dcera. A téhož večera Alian konečně procitl z nicoty.

 

„Aliane? Aliane?“ volala Graziela, která mladíka hledala, neboť měl hlídat její dceru Gailu.

„Ano?“ objevil se náhle vedle ní a na ruce držel tříletou holčičku s černými vlásky.

„Neměl jsi být dnes u svého mistra?“ otázala se.

Zazubil se na ni. „Předevčírem se ze mě stal oficiálně kouzelník blesků,“ pronesl pyšně, ale do očí se mu vkradly stíny. Stávalo se to, když myslel, že ho nikdo nevidí. Před nimi se snažil být silný a veselý, ale ve chvílích jako je tato propadal smutku, který skrýval za úsměv.

„Také mi chybí,“ zašeptala a položila mu ruku na rameno.

„Já jen nechápu, proč se nevrátí?“

„To nevím, příteli.“ Vztáhla ruce a vzala si od něj dceru do své náruče. Nyní žila i se svým manželem na zámku, kde předtím přebýval kníže, neboť se Sharar skutečně stal novým knížetem města. Tedy do chvíle, kdy se vrátí Galahad. Pokud by požadoval „trůn“, byl by dle zákona jeho. Ovšem její bratr se nevracel. Ačkoliv na něj Alian každý večer čekal u brány do města.

Jedinou útěchou jim bylo vědomí, že je naživu. Alian žil v jejich domku dole v podhradí, protože odmítal žít v domě, kde předtím bydlel muž, který chtěl Galahada nechat zabít. Chápali ho, a proto respektovali jeho přání.

Teď se s ní rozloučil a vydal se do svého domu, aby se oddal smutku, který ho pomalu stravoval zevnitř.

„Strejda!“ zašvitořila Gaila.

„Strejda je moc smutný, holubičko,“ pohladila ji maminka po vlasech.

Děvenka však zavrtěla hlavou a ukázala za Grazielino rameno. „Strejda!“ Žena se otočila a překvapeně vydechla. Přímo proti ní totiž kráčel Galahad. V jednoduchém černém hábitu, který ho označoval za učedníka zaklínačů.

„Galahade!“ vykřikla a rozběhla se k němu. S úsměvem otevřel náruč a skryl v ní svou sestru i neteř. Alian už byl příliš daleko, aby viděl, nebo slyšel, tohle dojemné setkání.

Graziela se od bratra odtáhla a zadívala se na něj. Vypadal spokojeně, ale i v jeho očích byly stíny. Stejné jako měl Alian. Než stihla cokoliv říct, do debaty se opět vmísila její dcera.

Zatahala Galahada za dlouhé vlasy, aby upoutala jeho pozornost. Zadíval se na ni a děvenka ukázala směrem, kterým odešel Alian. „Smutný.“

Pohladil ji po tváři. „Já vím, holčičko, já vím,“ pronesl tiše. Pak vzal dívenku do náruče a několikrát ji vyhodil do vzduchu až se smála na celé kolo. Tento hluk přivedl i jejího otce.

„Galahade,“ pronesl a přešel k příteli, aby ho objal. „Vítej zpět.“

„Děkuji ti, Sharare. Za to, že se staráš o všechny moje milované.“

Muž se na něj usmál. „Stále na tebe čeká. Každý večer chodí k bráně, kde doufá, že se objevíš.“

„Já vím. Nikdy jsem odsud skutečně neodešel. Jen jsem před sebou měl velice dlouho cestu, abych se mohl stát tím, kým mi bylo předurčeno.“

„To nechápu,“ ozvala se Graziela. „Chceš snad přijmout úřad knížete?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „To náleží tvému manželovi a tobě. Já nahradím Rhana. Stanu se ochráncem města Eruner. To Rhan mě celé tři roky učil svému umění zaklínačů, abych dokázal chránit to, co miluji. A nyní jsem připraven.“

„A proto ses vrátil,“ dokončil Sharar a objal svou ženu kolem pasu.

„Ano. Je načase, abych mu to řekl,“ pronesl, políbil svou sestru a neteř na čelo a objal Sharara. Pak se vydal za Alianem. Začalo se stmívat a on věděl, že v tuto dobu sedává u brány do města.

 

Jako by se zastavil čas, když ho viděl přicházet. Přinutil se zůstat sedět, ačkoliv by nejraději vyskočil na nohy a běžel v mu ústrety. Ovládl však své splašené srdce a vyčkal, dokud Galahad nedošel až k němu.

Sledoval jak si před něj kleká, přitom z něj nespouštěl oči, jako by se bál, že zase odejde. Mlčeli. Jen si hleděli do očí, protože náhle nevěděli co říci.

„Ty jediný jsi přišel k hrobu Rhana a prosil o můj život. Proč?“ otázal se tiše Galahad, protože už nevydržel to ticho.

„Není to v tuhle chvíli jedno? Odešel jsi i tak.“

Galahad se usmál a vzal do dlaní jeho tvář. „Není to jedno. Musel jsem odejít, abych převzal svůj osud. Nahradím Rhana. Stanu se novým strážcem města. Ale nemohu to udělat, dokud nebudu vědět, zda chceš město chránit po mém boku,“ zašeptal.

„Měl bych trucovat. Minimálně rok s tebou nepromluvit,“ pronesl mladík, ale do očí mu vstoupily slzy.

„Já vím,“ souhlasil Galahad. „Máš na to plné právo a není nic, co bych mohl říci, abych odčinil ty roky, kdy jsi tu sedával a čekal na mě. Ale já nemohl přijít.“

„Tys to věděl?“

„Každý večer jsem tě pozoroval a bojoval urputný boj, abych za tebou neběžel. Nyní je ze mě zaklínač a mohu odejít z učení Rhana. Potřebuji jen vědět, jestli odejít mám. Jestli mám kam jít,“ šeptal a hleděl mu do očí.

Alian se na něj usmál a vrhl se mu do náruče. Galahad ho ulehčeně objal a přitiskl k sobě. Políbil ho do vlasů. Nemýlil se v něm…

„Patříš ke mně, Galahade, ačkoliv jsi to tak tvrdohlavě odmítal,“ pronesl tiše Alian a nechal si pomoci vstát.

Tmavovlasý muž ho objal kolem pasu a společně vykročili do města. Galahad se ještě jednou ohlédl, aby na kopci uviděl Rhana, jak na něj kývá. Věděl, že má to nejvyšší požehnání.

A také největší štěstí, po boku mladého muže, kterého miloval a kvůli kterému málem nenaplnil svůj osud.

„Na co myslíš?“ otázal se Alian, protože byl Galahad až příliš dlouho potichu.

„Na to jaké štěstí mám,“ usmál se na něj a zastavil. Mladík se na něj tázavě podíval, ale Galahad se k němu pouze sklonil a lehce ho políbil.

„Jestli ještě někdy odejdeš, tak za tebou pošlu třeba pekelné spřežení, abych tě zase odvlekl zpátky, je ti to jasné?!“ optal se, když se od něj odtáhl.

„Naprosto,“ souhlasil s úsměvem a nechal, aby se za nimi zavřely dveře jejich domu.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 16. 9. 2017 0:00)

Moc pěkné.

...

(katka, 21. 3. 2015 20:24)

krásné