Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hope

21. 3. 2015

hope.jpg

„Zane? No tak Zane, kde se zase schováváš?“ volala žena na celou zahradu. Svého malého synka však nikde neviděla. Ten rošťák se zase někde schovával. „Nedostaneš k večeři žádný moučník,“ zkusila to ještě jinak.

A přesně jak předpokládala. Z nedalekého křoví se vyřítil sedmiletý černovlasý chlapec. „Mamiiiiiii,“ zakňoural. „Ale já chci moučník,“ dodal umíněně a žena se na něj usmála. Položila mu ruku kolem ramen a vedla ho do domu.

Tam už na ně čekal chlapcův otec. Láskyplně se na syna podíval a prohrábl mu vlasy. Pak se společně usadili ke stolu s večeří. Poklidně se navečeřeli a chlapce uložili do postýlky.

Tohle byla poslední vzpomínka, kterou měl na své rodiče mladý čaroděj Zan. O pár hodin později byl jejich dům napaden a jeho rodiče zavražděni. On přežil jen proto, že na něj otec z posledních sil uvalil krycí kouzlo.

Jeho otec byl čarodějem, ale to už jistě mnozí pochopili. Zan po něm zdědil tuto „vlastnost“. Nyní stál o sedmnáct let později na místě, kde jeho rodiče našli smrt. Procházel domem a přemýšlel. Přemýšlel o tom, že kdyby tehdy byl starší mohl by… Co vlastně? Zachránit jim život?

Věděl, že by to stejně nedokázal.

„Zane! Přestaň tam okounět a pojď. Už máme vše potřebné, abychom mohli zahájit tvůj dnešní trénink.“

Tak to byl jeho mistr Julien. Zan se k němu otočil a zadíval se na něj. Tenhle muž ho před téměř sedmnácti lety našel potulovat se v lese a vzal ho pod svá ochranná křídla. Chlapec několik měsíců po útoku na své rodiče téměř s nikým nepromluvil ani slovo. Julien nebyl výjimka.

Avšak tenhle čaroděj, ač se mohl zdát přísný si k němu našel cestu a začal ho učit. Předával mu vše co věděl a co mohl v budoucnosti mladý čaroděj potřebovat. A on věděl že to upotřebí. K pomstě.

„Už jdu, mistře,“ zvolal a vydal se k němu. Byl zvědavý, co ho dneska čeká. Jeho umění bylo ovládání ledu. Byl ledovým čarodějem. Jak to vzniklo? Jeho matka byla čarodějka vody, jeho otec čaroděj větru. A jejich dítě prostě ovládalo led.

„Tak přestaneš tam okounět?!“ zařval Julien. Zan se usmál jeho nevrlému hlasu a rozběhl se za ním. „Omlouvám se,“ prohodil, když k němu doběhl. „Tak co budeme dnes dělat?“ optal se zvědavě. Tušil, že bude mít zase jeden z tvrdých tréninků.

„Jdeme k řece,“ odvětil tajemně jeho mistr a vykročil. Zan samozřejmě za ním.

„Mistře, vy víte, kdo zabil mé rodiče, že? Proč mi to neřeknete?“ zaškemral.

„Už zase začínáš?! Řekl jsem ti, že až budeš připravený, dozvíš se to.“

„Ale jsem připravený, proč bych nebyl?“ prohodil a překvapeně vykřikl, když mu za krkem přistála vodní koule.

„Co jsi to povídal?“ usmál se jeho mistr potutelně. Zan se na něj umíněně mračil a dál pokračovali k řece.

Zan si v duchu spílal, že si tohohle malého útoku nevšiml. Mohl ho klidně zmrazit. Jenže on je prostě zabedněný.

„Přestaň se tomu tolik divit.“

„Čemu?“ optal se nechápavě.

„Tomu jak jsi zabedněný.“

Zan se na něj zamračil ještě víc a tentokrát už to nebylo umíněné, ale naštvané. Kdyby chtěl  být drzý vyplázl by na něj jazyk, ale nakonec to neudělal.

Konečně došli k řece. Zan se posadil na kámen a strčil si mezi zuby stéblo trávy. Čekal co se bude dít dál.

„Co tam tak sedíš? Jdeme trénovat!“ prohodil Julien a poslal na něj vlnu vodu. Tu Zan s přehledem zmrazil několik centimetrů od sebe.

„Moc pomalé! Znovu!“ zaslechl odkudsi výkřik a zase se na něj řítila další vlna tentokrát z druhé strany. I tu dokázal zmrazit.

Jedna vlna za druhou se valily na Zana, až byl vlastně uvězněn v ledovém kruhu. „Jak se hodláš dostat ven?“ prohodil Julien a čekal, co na to jeho žák. Postranně se mírně usmál, protože viděl, že Zan už téměř byl na vrcholu svých sil. Zbývalo jediné.

Zan zavřel oči a soustředil se. Potom poklekl na jedno koleno a ze země vyšlehly ostny ledu. Stěna kolem něj se rozprskla na milion malých kousků. Zan pomalu otevřel oči a rozesmál se. Dokázal to. Dokázal!

„Dokázal jsem to, Juliene!“ vykřikl a rozběhl se ke svému mistrovi.

„Abys nezpychl,“ prohodil, ale v duchu se usmíval. Věděl, že to Zan dokáže. Nebyl to ještě vrcholový útok, ale přesto. Teď již stačilo vypilovat jeho schopnosti.

Vzduchem zasvištěl smrtelný paprsek. Julien se ještě stihl otočit, ale nedokázal útok odvrátit. Zan rychle vyslal ochranný štít, ale paprsek tím prošel a zasáhl Juliena přímo do srdce. Muž klesl k zemi a mladík se k němu vrhl.

„Mistře!“ vykřikl.

„Zane, musíš něco vědět.“

„Nemluvte,“ upozornil ho.

„Musíš to vědět. Pomstou se nedá žít a největší nepřítel se může stát tím největším spojencem, pamatuj na to,“ zakašlal a z úst mu vytekl pramínek krve.

„Ale co to znamená?!“ Odpověď už ale nedostal.

„Mistře! Mistře!“ Smířil se s tím, že jeho učitel zemřel. V duchu stále slyšel jeho slova. největší nepřítel se může stát největším spojencem. Co to znamená? Nedumal nad tím, protože teď měl jiné starosti. Pohřbít svého mistra.

Vzal Juliena do náruče a donesl až k domu, kde bydleli. Neplakal. Slzy mu oschly před patnácti lety. Nebo si to aspoň myslel.

Pohřbil Juliena, jak se sluší a patří a zjistil, že je zase sám. Narovnal se v ramenou, rozhodnut pomstít smrt svých rodičů i mistra. Nepochyboval o tom, že to má na starosti jeden a ten samý člověk.

Vrátil se do domu, kde strávil sedmnáct let svého života. Posadil se ke stolu, kde tak často sedával s mistrem za zády a četl knihy lektvarů a zaříkadel. Díky tomu zjistili, že Zan ovládá led.

Pohled mu padl na kus pergamenu před ním. Natáhl k němu ruku a rozevřel ho. Okamžitě poznal rukopis svého mistra.

Zane, pokud čteš tyhle řádky zřejmě mě někdo zabil, že? Byl to ten kdo zabil tvé rodiče, ale to ti jistě došlo. Nevím proč to dělá, proč zrovna ty a tvoje rodina, ale dej si pozor. Velký pozor na to komu dáváš svou důvěru. Chceš-li najít toho, kdo zabil tvé rodiče jdi do Hlásky. Tam najdeš toho, kdo zabil tvou rodinu. Avšak jak to poznáš je na tobě.

Měj oči pořád otevřené a nikdy se neotáčej zády k čarodějům v Hlásce. Jsou ochotni zabít vlastní krev, takže zabít cizího jim líto nebude. Avšak ty dej pozor na to, co tě tam může potkat. Možná tam na tebe čeká štěstí, možná smrt.

S úctou Julien

„Mistře,“ vydechl. Pak však vstal a narovnal se v celé své výšce. Takže Hláska, pomyslel si. Věž uprostřed Temného lesa, kde žijí čarodějové vysoké úrovně, a která slouží jako útočiště čarodějů cestovatelů.

Inu je čas se jedním takovým stát. Věděl, že Julien má pro takové možnosti mnoho plášťů. Vešel do jeho pokoje, kde nikdy nebyl a pocítil posvátnou úctu ke svému mistrovi. Rychle otevřel skříň a vydechl, když uviděl tolik nádherných plášťů.

Nakonec si vybral jednoduchý cestovní bílé barvy. Rád by si vzal alespoň svůj starý plášť, ale zřejmě by to vypadalo zvláštně, kdyby si nesl vak a v něm místo jídla plášť. Nakonec, ale neodolal a zabalil ho do vaku.

Už chtěl odejít a navždy opustit místo, které se mu stalo domovem. Ještě se však otočil a vzal si hůl z očarované třešně s modrým kulatým kamenem na hrotu. Náhle si uvědomil, že ta hůl byla určena jemu. Nostalgicky se usmál. Pak bez jediného ohlédnutí odešel.

Několik dní bloumal okolím, protože najít Hlásku mohl najít jen Cestovatel. Nikdy by do ní nepustili útočného mága, kterým byl on. Nebyl žádným mistrem, jen učněm. Přesto by znamenal hrozbu. Velkou hrozbu. I když si to sám neuvědomoval.

Zrovna seděl u ohně, když zaslechl hlasy. Nedal nijak najevo, že by poslouchal. Tvářil se přívětivě, nebo se o to aspoň snažil, jako všichni ostatní mágové cestovatelé. Zřejmě to zapůsobilo, protože mladí mágové si k němu přisedli. Byli dva, oba ve zvláštních stříbrozlatých tunikách, které Zan nikdy neviděl. Podvědomě věděl, že jsou z hlásky.

„Co tě přivádí do těchto lesů, pane?“ zeptal se jeden.

„Dnes jsem tady, zítra onde. Jen tak bloumám okolím a sbírám zkušenosti.“

Mladíci si vyměnili pohled. „Víš v jakých lesích se pohybuješ?“ ozval se druhý. Každý Cestovatel Hlásku „cítil“. Zan sice necítil nic, ale nebyl hloupý. Teď to bylo buď všechno nebo nic. „V lesích Hlásky,“ pronesl klidně a pevně. Jeho společníci jen mlčky přikývli. Pak poděkovali a spěšně se rozloučili.

Zan se opřel o kmen stromu a zavřel oči. Zdá se, že vstupní zkouškou do Hlásky prošel. Teď už nebude problém se tam dostat. Jen ji ještě musí najít. Na rtech mu vytanul úsměv. Zítra se vydám najít svůj cíl, pomyslel si a usnul.

Druhý den hned za úsvitu vstal a procházel lesem. Po několika hodinách úsilí konečně stanul před tím, co hledal. Před Hláskou. Vysoká věž z bílé žuly, kolem ní čtvercové nádvoří a v něm příbytky pro Cestovatele a mágy, kteří v ní trvale žili.

S hlubokým nádechem se k ní vydal. Vzal do ruky zlaté klepadlo a zabušil na masivní vrata. Otevřel se malý otvor ve dveřích. „Kdo jsi?“ zeptal se mužský hlas, ze kterého viděl jen oči.“

Narovnal se v celé své výšce. „Jmenuji se Zan a jsem cestovatel z Ortainë,“ pronesl. Muž si ho chvíli prohlížel a pak zavřel. Vzápětí se brána otevřela. „V tom případě… Vítejte v Hlásce, pane z Ortainë,“ odvětil a o krok ustoupil.

Mladý mág kolem něj prošel a nestačil se divit. Z venku sice Hláska vypadala spíše jako klášter, ale uvnitř… Nedalo se to popsat slovy. Nádherná zahrada s fontánou přímo uprostřed, všude kolem postávali mágové a o něčem hovořili, kam oko dohlédlo tam byly dveře do pokojů v útulném podloubí. Zan si všiml, že se k němu blíží jakýsi mladík ve stříbrozlaté tunice, kterou viděl včera u těch dvou chlapců.

„Vítám Vás v Hlásce, pane z Ortainë. Prosím následujte mě,“ mírně se uklonil. Opětoval úklonu a následoval ho. Došli k širokým schodům a on pochopil, že tenhle čarovný dům má více pater. Bez zdržování se vydal za chlapcem, který už byl téměř nahoře.

Klidně vycházel nahoru, když v tom ho uviděl.

Jak moc času uplynulo, co jsi tu byl

Míjel jsi mě na schodišti v tom ses otočil

Očima jsme splynuli na pár krátkých chvil

Víc než slova smí říct si mě prozradil

Dolů scházel nějaký mladík v doprovodu dvou tunikářů, jak jim Zan říkal. Už to vypadalo, že kolem sebe jen projdou. Avšak náhle se mladík otočil a Zan byl uvězněn pohledem zelenofialových očí. Těch nejzvláštnějších a nejkrásnějších jaké kdy viděl. Byla to jen vteřina, jen okamžik než kolem sebe prošli, přesto se mu ten pohled zaryl hluboko do duše. Jako by mu něco důležitého sděloval.

Pak však do neznámého jeho „doprovod“ hrubě strčil a mladík málem upadl. Avšak okamžitě se narovnal a se vztyčenými zády pokračoval v cestě. Naprosto rozhodnut nenechat se pokořit.

Zan věděl, že ho zřejmě vedou na popravu. Nebo do vězení, kde na ni bude čekat. Jen přemýšlel proč asi. „Můžeme pokračovat?“ optal se ho tunikář.

„Jistě, jistě,“ prohodil roztržitě a opět ho následoval. Tak rád by se zeptal, kdo byl ten mladík a co provedl. Jenže tak nějak si myslel, že mu to nikdo neřekne. „Kdo byl ten mladík?“ vyhrklo z něj než se stačil zastavit.

Chlapec se k němu otočil a podezřívavě se na něj podíval. „Proč by Vás to mělo zajímat?“ optal se ho ostražitě.

„Jsem jen zvědavý,“ bránil se a zvedl ruce v obranném gestu. Mladík mu zatím otevřel dveře do pokoje.

„Je to vrah,“ zasyčel.

„Vrah?“ Zanovo obočí vyletělo vzhůru, ale mozek mu šrotoval na plné obrátky. Vrah… Znělo mu v hlavě.

Avšak tunikář nevypadal, že by mu chtěl odpovídat. „Doufám, že se Vám zde bude líbit,“ uklonil se a byl v trapu.

Zan za ním nahněvaně hleděl. Přecházel v pokoji jako tygr v kleci a hlavou se mu táhlo jen to jedno slůvko. Vrah…

Zavrtěl hlavou. Ten mladík, co kolem nich procházel sice možná byl vrah, ale nevěřil, že obětí by byli jeho rodiče. Kdyby ano přeci by ho popravili hned, ne? Na co by čekali? A ten mladík vypadal, že už tady nějaký ten pátek taky bude.

Zan si musel přiznat, že ho zaujal. Byl zajímavý už na pohled. Hrdost z něj vyzařovala na míle daleko, nevěřil, že by někoho zabil. I když může se mýlit, že?

Z úvah ho vyrušilo zaklepání. „Dále,“ zvolal a dovnitř vstoupil další sluha Hlásky.

„Domníval jsem se, že byste mohl mít hlad, pane,“ uklonil se a chtěl zmizet.

„Počkej,“ zadržel ho Zan. Chlapec se na něj podíval. „Jak se jmenuje ten, kdo má být popraven za vraždu?“

„Popraven, pane? O nikom takovém nevím.“

Mág se zamračil. „Dnes ho vedli přes dvůr, každý ho musel vidět.“

„Vy myslíte Sinjina, pane,“ pronesl a v očích se mu bleskl smutek. To Zana trochu zmátlo. Mladík sebou polekaně trhl a rychle se rozhlédl, jestli ho někdo slyšel. Pak se spěšnou úklonou zmizel.

Zan se podezíravě podíval na jídlo a ani se ho nedotkl. Místo toho se vydal ven. Věděl přesně co hledá. Toho vězně. Chtěl s ním mluvit, chtěl znát pravdu a něco mu říkalo, že on jí zná. Nevěděl co ho pohání, ale neomylně se vydal na druhou stranu Hlásky, kde spatřil takovou zvláštně konstruovanou klec.

Cestou se však rozhlížel kolem sebe, aby zjistil, zda se někdo nechová podezřele. Avšak všechno plynulo pomalým, líným tempem, nikdo nevypadal, že by se chystal Hlásku a jejich obyvatele vyhladit.

Konečně se dostal tam kam potřeboval. Stál u té zvláštní klece a prohlížel si vězně uvnitř. Ten měl skloněnou hlavu, ale zřejmě vycítil jeho přítomnost, protože zvedl hlavu a on se opět mohl zadívat do jeho neuvěřitelných očích, které ho tolik přitahovaly.

Mlčeli. Jen si hleděli z očí do očí, jako by v nich chtěl každý najít svou pravdu. Zan věděl, co hledá, ale co hledal ten vězeň?

„Jmenuji se Zan,“ promluvil po nekonečně dlouhé době, co se pozorovali.

„Já vím, kdo jsi Zane syne Celiusův,“ pronesl hlubokým hlasem, ze kterého Zana příjemně mrazilo. Avšak stále zůstával ve střehu.

„Odkud mě můžeš znát? V životě jsme se neviděli,“ odvětil a pozoroval ho.

„Dejme tomu, že jsem tě vídal ve snech,“ prohodil a lehce se usmál. Vlastně nelhal. Vídával ho ve snech. V těch snech k němu přicházel s úsměvem, oděn jen do vlastní kůže. Téměř zasténal, když si na to vzpomněl.

„Ve snech?“ zamumlal a prohlížel si ho. Má snad dar vidět budoucnost?

„Uhodl jsi správně. Dokážu vidět budoucnost. Proto jsi sem přišel, a proto já budu popraven.“

„Ale proč?“ zeptal se zmateně.

„Proč?“ téměř se zasmál. „Protože jsem zabil tvoje rodiče přeci,“ pronesl tiše. Zan si ho prohlížel. Čekal cokoliv, ale určitě ne tohle. Měl by cítit zlost, měl by ho okamžitě chtít zabít, ale nic z toho nepociťoval. Možná to bylo kvůli těm očím. Jeho tvář byla naprosto bez výrazu, bez citu, ale jeho oči. Prozrazovaly všechno. Vnitřní smutek, strach, ale i vzdor a odhodlání.

Zatvářil se zmateně, když se Zan lehce usmál. „Proč bych ti to měl věřit?“

„Cože? Vždyť jsem se ti právě přiznal,“ divil se nepokrytě.

„Říkal jsi, že předvídáš budoucnost. Viděl jsi, že přijdu, tak proč by tě někdo nemohl nastrčit jako návnadu?“

Naprosto nevěřícně na něj hleděl a žasl nad jeho inteligencí. Nic na to neřekl. Jen ho sledoval těma svýma očima. Zan se do nich vpíjel. Čím déle se do nich díval, tím více věděl, že má pravdu. Přesto ale věděl, že vrah je tady. V Hlásce. Jenže jak ho najít.

„Jsou ochotni zabít vlastní krev, takže zabít cizího jim líto nebude,“ promluvil náhle ten mladík a Zan sebou trhl.

„Tys znal Juliena?“ optal se nevěřícně, protože přesně citoval jeho slova z dopisu. Avšak než stihl mladík zareagovat v očích se mu bleskl výsměch a vzápětí začal rudnout. Zan se prudce otočil a uviděl šedovlasého muže, který měl napřaženou ruku před sebe.

„Neměl byste poslouchat lži toho vraha,“ pronesl a dál mladíka škrtil. Zan byl v pokušení zaútočit, ale věděl, že nemůže. Ne teď.

„Kdo jste? Proč ho chcete zabít, když byl stejně odsouzen k smrti?“ ptal se a nespouštěl z očí čaroděje před sebou. Byl připraven se bránit.

„Jmenuji se Chorius a jsem pán téhle Hlásky. Nerad vidím, když se hosté vybavují s těmi, kteří jsou odsouzeni k smrti za tak podlý čin jakým je vražda.“

„V tom případě se omlouvám, to jsem nevěděl,“ pronesl pokud možno kajícně Zan. Muž nechal ruku klesnout podél těla.

„Je vidět, že nejsi odsud, ale nevadí. Určitě si brzy uvědomíš na jaké straně je tvé místo.“ S těmi slovy odešel a Zan zaslechl jak se mladík za ním zhluboka nadechl. Otočil se k němu. Klečel na zemi a lapal po dechu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Zan.

Mladík jen přikývl, ale pohled k němu nezvedl.

„Kdo je ten muž?“

„Ten kdo říkal. Chorius, pán téhle Hlásky,“ odvětil mladík.

„Jak se jmenuješ?“ Už slyšel jak se jmenuje, ale chtěl to vědět od něj.

„Sinjin.“

„Dobrá tedy, Sinjine, vypadá to, že se odtud budeme muset dostat, než tě popraví.“

V tu chvíli vězeň prudce vzhlédl. „Ale proč?“ nechápal. „Vždyť jsem zabil tvé rodiče.“

„Nikdo kdo znal Juliena, nemohl zabít mé rodiče. Za to ti ručím,“ pronesl a odešel. Za sebou nechal naprosto zmateného Sinjina. Avšak ještě než se dostal z dohledu, zaslechl jeho tichý hlas.

„Ve chvíli, kdy mi kat setne hlavu odejdi z Hlásky a zapomeň. Neuděláš-li to veškerá snaha Juliena přijde vniveč a ty budeš ztracen.“

Zan se ani nezastavil a dál pokračoval v cestě. Sám nevěděl proč mu tak bezprostředně uvěřil. Přísahal přeci, že vraha svých rodičů zabije. Tak proč to neudělal, když se mu Sinjin sám přiznal? Zřejmě proto, že se mu přiznal. Proč by se celé ty roky schovával, a pak najednou byl v Hlásce, lapen za vraždu a ještě se přiznal? Bylo by to moc jednoduché, moc přímočaré. A on na náhodu nevěřil.

A navíc, proč by ho chtěl ten Chorius umlčet předčasně? Jako pán Hlásky musí dodržovat určitá pravidla. A mezi ně patří i řádná poprava vězně odsouzeného za jakýkoliv zločin v jejich magickém světě. Přesto se Choriusovi v očích blýskal hněv, když viděl, že se s ním Zan vybavuje.

Vyhledal toho chlapce, od kterého se dozvěděl jméno vězně. „Potřebuji s tebou mluvit,“ prohodil a mladík se uklonil a přešel k němu.

„Kde tady můžeme mít nejvíce soukromí?“ optal se ho a nenuceně šel vedle něj. Mladík pochopil a zavedl ho do kaple, která zde byla.

„Proč jsi mě povolal, pane?“ ptal se.

„Potřebuji tvou pomoc.“

Chlapec nadzvedl obočí. „Přeješ si snad horkou koupel, nové oblečení?“

„Zachránit Sinjina,“ pronesl. Mladík sebou trhl tak prudce až to Zana trochu udivilo.

„Proč bys něco takového dělal, pane? Ani ho neznáš.“

„Důvody nech mě. Spíš mi řekni, dá se z Hlásky dostat ještě jinudy?“

Mladík svraštil obočí. „Nejsem tady tak dlouho, pane. Nevím.“

„Vím, že i ty ho chceš zachránit. Jistě k tomu máš důvod.“

„Možná bych ti mohl napovědět. Jmenuji se Sinus,“ pronesl a Zan pochopil. Jsou bratři. Jistě, jak si toho mohl nevšimnout, mají stejné oči. Naprosto totožné. Avšak tyhle ho nepřitahovaly stejně jako ty Sinovy. Podivil se nad zdrobnělinou, kterou začal ve spojitosti se Sinjinem používat. 

„Chorius, kdo je to? Má s vámi nějakou spojitost?“ Jsou ochotni zabít vlastní krev, takže zabít cizího jim líto nebude. „Je váš příbuzný?“

Sinus kývl. „Je to náš děd.“

„Jak dlouho je tu Sinjin zavřený?“ optal se. Ten kdo zabil Juliena, zabil i jeho rodiče. To věděl naprosto jistě.

„Zhruba tři týdny, proč?“

„Vrať se do práce, Sinusi. Až bude čas dám ti znamení a ty zmizíš z Hlásky, jasný? Nepotřebujeme, abychom tu měli víc mrtvol než jednu.“

Zatvářil se zmateně. „Víc než jednu?“ podivil se.

„Časem to pochopíš,“ prohodil. „Teď jdi. Kdyby se tě někdo vyptával, co jsem ti chtěl, prostě řekni, že jsem se zajímal o historii Hlásky.“

Chlapec přikývl a zmizel. Zan zůstal v kapli. Avšak ne z důvodu, že by se chtěl pomodlit. Sedl si na jednu z lavic a přemýšlel. Přemýšlel nad tajným poselstvím, který mu zanechal Julien. Proto ho poslal do Hlásky. Aby tu našel tyhle dva bratry, ne vraha svých rodičů. Věděl to. Možná tam potkáš štěstí, možná smrt, psal v dopise.

No jistě, plácl se do čela, když si vybal celé psaní od Juliena. Jsou ochotni zabít svou vlastní krev. Ten kdo zabil jeho rodiče, byl Chorius. Ale proč? Jaký důvod měl? Nechápal to a věděl, že nikdy nepochopí. A teď chtěl pán Hlásky obětovat svého vnuka, jen aby se mě zbavil. Abych uvěřil, že vrah mých rodičů je mrtvý.

Ale tohle ti neprojde, pomyslel si a odhodlaně vstal. Dostane Sinjina i Sinuse ven, aby mohl zjistit vše potřebné a později pomstít svou rodinu i mistra. Teď ještě ne. Ještě je příliš brzy.

Opíral se o mříže a zvažoval co dál. Mohl se odsud dostat lehce, ale to by pak ohrozil svého bratra i Zana. Jenže věděl, že Chorius ho drží v pasti pomocí jeho mladšího bratra Sinuse. Jen díky Sinjinovi věděl, že sem Zan přijde. Byl duchovním mágem a jako jeden z mála ovládal i možnost vidět budoucnost.

Snažil se to před Choriusem utajit, ale ten na to přišel a pomocí kouzla pravdivosti ho přinutil mu říct vše co ví. Dokonce mu prozradil i city, které k Zanovi chová již celá léta.

Povzdechl si. Ruce, které měl svázané za zády, už ho pekelně bolely. Posadil se jak nejpohodlněji to šlo a zavřel oči. Avšak čím usilovněji se snažil usnout tím více to nešlo. Jeho myšlenky se zatoulaly k tomu mágovi s ebenovýma očima a černočernými vlasy.

Ach ano, znal ho. Vždyť ho opravdu denně vídal ve snech, jak mu řekl. Dokonce znal i Juliena. To jen díky němu se naučil ovládat své schopnosti a zjistil, že dokáže vidět budoucnost. Díky němu poznal Zana, i když ten o tom nevěděl.

Ach ano, znal Zana a miloval ho. Jak? I když ho viděl už jednou předtím, prostě jednoho dne neodolal a tajně pozoroval jak trénuje u řeky své schopnosti. Vypadal spokojeně, protože se mu zrovna povedlo jedno kouzlo. Poprvé Zana viděl jen z velké dálky, ale nyní ho měl téměř před sebou. Byl dobře skrytý v křoví.

A v tu chvíli se mág otočil a Sinjin věděl, že je ztracen. Do očí mu spadal černý pramen vlasů, který se uvolnil z pečlivě svázaného copu, ebenové oči zářily vítězoslavnou radostí. Od toho dne s ním byl Zan každý den až dodnes. V jeho snech.

„Zane,“ zašeptal zasněně, když se vrátil ze vzpomínek. Doufal, že ho opravdu nenapadne pokoušet se ho zachránit. Ne že by nevěřil jeho schopnostem, ale proti Choriusovi by neměl šanci. Ještě ne.

Zan tiše proklouzl do noci a procházel Hláskou. Snažil se najít místo, nějakou malou škvírku nebo průrvu, která by se dala zvětšit, tak aby se odtud dalo zmizet. Byl domluvený se Sinusem, že se o půlnoci sejdou v kapli.

Tiše vklouzl do tmy a nechal oči, aby si na to šero přivykly. Konečně se tak stalo a on uviděl drobnou postavu stojící u oltáře. Přešel k němu. Položil mu ruku na ústa a otočil ho k sobě. „Pst,“ zašeptal. Cítil, že tu nejsou sami. Že je někdo pozoruje.

Může to být Chorius? Ne. Ten by se nesnížil dělat tak špinavou práci, jako je špehování. Ale jistě to byl někdo z jeho lidí.

Naznačil to Sinusovi a ten chápavě kývl. „Co jste mi potřeboval, pane?“ optal se.

„Chtěl bych si prohlédnout okolí Hlásky. Jak dobře to tady znáš?“

„Poměrně dobře, pane, ale proč si chcete prohlížet okolní lesy teď v noci?“

„Slyšel jsem, že se tu potuluje bájné zvíře. Jednorožec,“ prohodil a všiml si překvapení v očích Sinuse.

„Jak jste se o tom dověděl?“ Tahle pověst totiž skutečně existovala. Avšak nikdo nikdy toho jednorožce neviděl.

„Řekněme, že mám své zdroje,“ pronesl a nenápadně na Sinuse mrkl. Ten pochopil, že má nějaký plán.

„Dobrá tedy, je-li to vaše přání, pane,“ prohodil a mírně se uklonil. Společně vyšli z kaple a zavřeli dveře. Přešli k bráně, kde podřimoval hlídač.

Prudce vstal a podezřívavě se na ně díval. „Přejete si?“

„Pán by se rád podíval po našem legendárním jednorožci. Snažil jsem se mu to rozmluvit, ale je neoblomný,“ prohodil Sinus naprosto přesvědčivě.

Hlídač se podíval na Zana a ten stroze kývl. „Můžete nás pustit?“ zeptal se ledově. Muž nic neřekl a otevřel bránu. Oba klidně prošli ven a ztratili se v temnotě lesa.

Zastavili se až po několika minutové ostré chůzi. Zan si musel být jistý, že jsou mimo doslech a že je nikdo nešpehuje. Zatím to tak nevypadalo. „Jak jste se dověděl o tom jednorožci?“ zeptal se Sinus.

„Prostě jsem o tom slyšel. A navíc nám to pomohlo dostat se z Hlásky. A dostat odtamtud tebe.“

„Nemůžete se tam vrátit sám. Nikdo vám neuvěří, že jsem se prostě v těchhle lesích ztratil. Znám je téměř nejlíp ze všech.“

„Ale já nehodlám tvrdit, že jsi se ztratil.“ V dálce zavyl vlk.

„Co potom tedy…?“ zeptal se.

„Budu tvrdit, že tě roztrhali vlci. Že jsem nemohl nic udělat a že zranili i mě. Samozřejmě jim přinesu tvou roztrhanou tuniku. Nikdo mě nebude podezírat, že lžu.“

„Řeknete pravdu, Sinjinovi?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Bude lepší, když ji znát nebude.“

„Co když na vás použijí kouzlo pravdivosti?“

„Tak jim odpovím pravdou,“ pronesl, ale usmíval se. Sinus to nechápal.

„Když jim řeknete pravdu, zabijí vás.“

„Pravda je taková, že tě roztrhali vlci.“

„Vy dokážete blokovat kouzlo pravdivosti? Nedokáže to ani Sinjin a to je jeden z nejlepších duchovních mágů.“

„Neboj se, všechno dobře dopadne. A teď stůj a nehýbej se, máme společnost.“ Za nimi se ozvalo zavrčení a vzápětí táhle zavytí. Mladík strnul a pomaličku se otočil. Stálo tam zhruba pět vlků.

„Neříkal jsi, že to bude hrané?“ zašeptal směrem k Zanovi.

„Taky, že ano. Dej mi svou tuniku,“ pronesl. Mladík si ji svlékl a dál hleděl do žlutých očí těch bestií, co na ně cenili svoje obrovské zuby. Zan si ji oblékl a přešel doprostřed, co nejblíže k vlkům.

Ti se na něj vrhli a začali trhat. Sinus si přiložil ruku na hrdlo, aby nevykřikl. Panebože vždyť ho zabijí, pomyslel si a chtěl mu jít na pomoc. Někdo mu položil ruku na rameno. „Ani se nehni,“ pronesl tichý mužský hlas.

Otočil hlavu a strnul. Spatřil nejnádhernější stvoření, které kdy viděl. Šedé vlasy jako srst těch vlků, vepředu krátké avšak vzadu mu sahali až k páteři, světle červené oči. Na sobě měl stříbrné brnění, v ruce držel nádherně propracovaný meč elfů. Věděl, kdo před ním stojí. Pán těchto vlků.

„Vidím, že s Abishaiem ses již seznámil,“ zaslechl hlas Zana a překvapeně se otočil. Stál před ním naprosto živý a zdravý a v ruce svíral jeho zakrvavenou a potrhanou tuniku. Vlci klidně odpočívali kolem a hleděli na ně zvědavýma žlutýma očima. Sinus nic nechápal.

„Rád tě vidím, příteli,“ pronesl Zan a podal mu ruku. Mladík užasle hleděl, jak se ten nádherný člověk usmál a podal Zanovi ruku.

„I já tebe, Zane. Doufám, že ti má pomoc byla k užitku,“ pronesl a stočil pohled na udiveného Sinuse. „Jmenuji se Abishai,“ pronesl a natáhl k němu svou dlaň.

„Sinus,“ odvětil a jako omámený mu stiskl ruku.

„Možná se ještě setkáme,“ pronesl směrem k Sinusovi tajemně, na Zana kývl a zmizel i se svými druhy.

„To byl…?“

„Ano, byl to vlkodlak, Sinusi. A také velice dobrý přítel,“ pronesl Zan a otočil se. Jeden vlk tu zůstal.

„Následuj toho vlka. Dovede tě do bezpečí. Až bude třeba, najdu si tě.“

„Ale co Sinjin?“ zaprotestoval.

„Najdeme tě společně. Neboj se,“ usmál se na něj a přehodil přes něj svůj cestovní bílý plášť. Už dávno měl na sobě svůj starý. „A teď jdi,“ pobídl ho a on vykročil za zvířetem.

Zan za ním hleděl dokud nezmizel v lese. Teď jen zbývalo sehrát přesvědčivé divadlo, aby mu to uvěřili. Zan pohlédl na svou zakrvácenou ruku. Ano to bylo celkem věrohodné zranění. Ti Abishaiovi vlci by si na něm s chutí smlsli, ale věděli, že nesmí. Usmál se. Byl rád, že mu pomohl.

Doklopýtal k Hlásce a zabušil na dveře. Tvářil se vyděšeně a v ruce třímal zakrvavenou tuniku. Hlídač, jakmile ho spatřil, okamžitě otevřel.

„Co se stalo, pane? Kde je váš doprovod.“

„Napadli… Napadli nás vlci,“ vyhrkl a roztřásl se. „Snažil… Snažil jsem se mu pomoci, ale také mě pokousali,“ vydechl. Hlídač sjel k jeho zakrvavené paži, z prstů mu odkapávala tmavá tekutina. Roztřeseně mu podal tuniku. Muž všechno pochopil. To nebohé dítě, pomyslel si.

Kolem nich se seběhlo těch pár mágů, kteří ještě rozjímali a vyděšeně si mezi sebou špitali. „Kdo je ten mrtvý nešťastník?“ zeptal se kdosi.

„Sinus,“ pronesl Zan a mimoděk zalétl pohledem směrem, kde byl zavřený Sinjin. A nebyl jediný kdo to udělal.

„Nebohý chlapec,“ pronesl někdo a mágové se opět rozešli. Zan se chytil za paži a klopýtal do svého pokoje. „Pošlu za vámi někoho, aby vám to ošetřil,“ zavolal za ním Hlídač.

„Děkuji,“ odvětil unaveně, protože se tak najednou cítil. Věděl, že ať se nyní stane cokoliv, nejtěžší bude říci domnělou pravdu Sinjinovi. Otočil se, protože na sobě cítil jeho pohled. Jejich oči se střetly. Ty Sinjinovy byly tázavé.

Vykročil k němu. „Sinjine,“ prohodil a mladík si ho prohlížel. Rána na jeho ruce byla od vlka to poznal. Ale proč se tváří tak chmurně?

„Sinus je mrtvý,“ pronesl kdosi, ale Zan to nebyl. Prudce se otočil a za ním stál Chorius.

Sinjin zbledl a v očích se mu objevil výraz čiré hrůzy. Zan zaťal ruce v pěst a velice se ovládal, aby se po Choriusovi nevrhl. Dávno mu došlo, že on je ten vrah. Že on zabil jeho rodinu i Juliena. Jenže nemohl zaútočit, ještě ne.

„Je to pravda?“ vydechl Sinjin.

„Prý ho roztrhali vlci,“ pronesl znovu Chorius. „Tvého skvělého bratra, který se v lesích Hlásky vyznal tak dokonale. Říkáte nám pravdu, drahý Zane?“ optal se a provrtal pohledem Zana.

„Jistě,“ pronesl. Ucítil jak se mu do mysli snaží proniknout kouzlo. Věděl, co to je. Chorius na něj chce použít kouzlo pravdivosti. Uvolnil mu cestu, ale jen zdánlivě, aby si mág myslel, že vyhrál.

„Co se stalo se Sinusem?“ zeptal se ho znovu. I Sinjin poznal, že na něm provádí kouzlo pravdivosti, viděl Zanovy prázdné oči. Pokud je to jen úskok, teď se prozradí.

„Roztrhali ho vlci,“ pronesl klidně Zan. Chorius něco zavrčel a kouzlo stáhl. Takže je to pravda? Pohrdavě přejel Zana pohledem a odešel.

„Ne,“ vydechl Sinjin a svezl se na zem. To nemůže být pravda, jeho malého bratra ne. Zana z toho pohledu bodlo u srdce. Přešel k němu, prostrčil ruku mříží a pohladil ho po tváři.

„Je mi to líto, Sine,“ zašeptal. Mnohem víc, než si myslíš, pomyslel si, když k němu zvedl smutné, prázdné oči. Poznal, že se vzdal. Že se klidně nechá popravit za to, co nespáchal. Avšak to on nedovolí. Potrestá pravého viníka.

„Sine. Říkal jsi, že vidíš budoucnost. Dokážeš vidět i minulost?“ zeptal se ho.

Zavrtěl hlavou.

„Sine, ty víš, kdo zabil mé rodiče i Juliena. Byl to Chorius je to tak?“ naléhal. Avšak Sin na něj jen mlčky hleděl. Zan u něj ještě chvíli klečel, ale pak se zvedl a vrátil se do pokoje. Musí odsud Sinjina dostat.

A dokonce už i věděl jak.

Kradl se stíny Hlásky a třikrát lehce zaťukal na dveře Zanova pokoje. Ten otevřel a vpustil ho dovnitř.

„Vše pokračuje podle plánu. Stačí jen vydat rozkaz, Zane.“

„Děkuji, příteli. Provedeme to zítra večer, podle plánu. Nezapomeň, že první, co je nutné udělat, je otevřít klec, ve které ho drží. Zbytek už necháme na něm.“

Přikývl a zase se ztratil do tmy.

Zan druhý den vstal poměrně pozdě. Doufal, že to vyjde. Musí to vyjít. Kvůli Sinjinovi a Sinusovi. Ani jeden z nich nesmí zemřít rukou Choriuse.

Toho dne se klidně procházel po zahradách Hlásky, sem tam prohodil nějaké to slůvko s jiným čarodějem. Většinou chtěli vědět, co se odehrálo včera. Vylíčil jim to, ale podrobnosti raději vynechal, jak říkal.

Zastavil se u Sinjina. Ten na něj mlčky hleděl. „Musím ti něco říct, Sine,“ pronesl a píchlo ho u srdce, když uviděl naději v jeho očích.

„Dnes večer, odsud zmizíme,“ zašeptal a Sinjin kývl. „Musíš mi slíbit, že budeš spolupracovat. Venku na tebe bude čekat muž jména Abishai, rozumíš mi?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ pronesl. „Co bude s tebou?“ ptal se.

„Vše bude v pořádku, neboj,“ ukonejší ho stejnou větou jako jeho bratra včera večer. Pak se na něj usměje a vrátí se do bloumání po Hlásce. Nevšimne si, že ho z věže pozoruje Chorius. Odvrátí se od okna a zle se usměje. Tuší, co se chystají udělat, ale nepovede se jim to. nedovolí, aby Sinjin utekl stejně jako se to povedlo Sinusovi. I když ten se moc daleko nedostal, krutě se ušklíbne.

Cítil uspokojení, že za něj ti vlci odvedli špinavou práci. Aspoň nebude muset tu sladkou tvářičku zabíjet sám. I když by mu to přineslo tolik radosti. Nechal si zavolat Hlídače. „Nikdo se dnes nesmí vzdálit z Hlásky. Pokud zde řádí vlci, bude bezpečnější, když se budou zdržovat zde.“ Hlídač kývl, uklonil se a byl pryč.

Chorius se usmál. Ti vlci mu zahráli do noty.

Zan pozoroval noční nebe. Ještě chvíli pomyslel si a musel potlačit úsměv, když uslyšel táhlé zavití. Pak se rozpoutalo peklo. Přes zdi Hlásky přeskočilo asi tucet vlků. Mágové se začali bránit, nikdo si nevšímal stínu, který se plížil ke kleci se Sinjinem.

„Pojď,“ vyzval mladíka v kleci a on ho poslechl. „Jmenuji se Abishai.“

Sinjin si vzpomněl, že mu Zan řekl, že na něj bude čekat tenhle muž. Stál nyní mimo klec, která bránila jeho silám.

„Dokážeš se teleportovat?“ zeptal se ho Abishai.

Jen kývl a zavřel oči. „Ale co Zan?“ optal se a pohledem se vpil do mladíka, kterého obklíčili tunikáři a Chorius.

„No tak! Jestli to neuděláš všechno přijde vniveč,“ popohnal ho Abishai a Sinjin přestal otálet. „Sleduj toho vlka,“ upozornil ho ještě a pak pozoroval jak mizí. Teď už nemohl příteli nijak pomoci a sám i se svými druhy se ztratil ve stínech.

Klidně pozoroval Choriuse a věděl, že se vše rozhodne. „Zabil jste mi rodiče,“ prohodil, jak nejklidněji mohl.

„Ano,“ vysmíval se.

„Proč?“

„Proč? Když zabiješ jednou začne se ti to líbit. A navíc tvůj otec viděl mou první vraždu. Nemohl nikde říct, co viděl. Vždyť jsem nejmocnější mág v okolí.“

„Ale jen posledních 17 let,“ zasyčel.

„Jistě, máš pravdu. Před sedmnácti lety to byl tvůj otec,“ zasmál se krutě. „Pročpak jsi zachránil mého pošetilého vnuka? Že by ti řekl o něžných citech, které k tobě chová?“ vysmíval se.

Zan už to nevydržel a zaútočil. Ani neměl čas přemýšlet o tom, co  právě Chorius řekl. Svého „vůdce“ obstoupili tunikáři. Okamžitě zastavil útok. Jak ho má porazit, aniž by zranil ty chlapce? Věděl, že Chorius má hodně síly, ale také věděl, že ho může porazit. Nebo se o to aspoň pokusit.

Spojil síly otce i matky a vytvořil ledový vítr. Tím odhodil ty mladíky stranou a zároveň je přimrazil na místě. Pak se otočil k Choriusovi. Ten však neváhal a sám zaútočil. Zan jen tak tak uhnul smrtící ráně.

Sám pak metal kolem sebe ledové koule. Avšak stále se mu nedařilo protivníka zasáhnout. Spíš naopak, Chorius zasáhl jeho do pravé paže. Rozpoutala se bitva, ve které byly síly více než vyrovnané. Avšak jeden z nich musel prohrát.

Zan poklekl na pravé koleno, druhé přitiskl k tělu. Vypadalo to, že se chce vzdát. Avšak on zvedl pravou ruku a začal mumlat jakousi kouzelnou formuli. Kolem něj se v kruhu zvedl led, který odrážel všechny útoky, o které se Chorius pokoušel. A ten pochopil, co se na něj chystá. Vrcholná technika ledového mága.

Chtěl utéct, ale nemohl, protože nohy ho odmítaly poslouchat. Zan mávl rukou a z nebe začaly pršet ostré ledové krystaly. Vlasy mu povlávaly stejně jako oblečení. A pak v jediný zlomek sekundy se do Choriusova srdce zabodl nejostřejší krystal. Muž jen překvapeně zachrčel a padl k zemi. Vzápětí byli tunikáři volní a absolutně zmatení, protože z nich spadlo klamavé kouzlo.

Zan se pomalu zvedl a zhluboka dýchal. Měl by cítit zadostiučinění, radost, že pomstil rodiče, ale jediné co cítil byla prázdnota. Prázdnota a touha. Touha začít znovu, začít nový život. Až nyní mu došel význam slov, které pronesl o Sinjinovi. Že by ti řekl o něžných citech, které k tobě chová?

A pak zaslechl jiný, mnohem milejší a příjemnější hlas. Možná tam na tebe čeká štěstí, možná smrt.

Řekl bych, mistře, že to bude štěstí, pousmál se a vyrazil za vlkem, který celou dobu čekal u brány. Měl ho dovést k Abishaiovi a ostatním.

Konečně se ocitli na palouku, kde seděl Abishai v kruhu svých druhů, kousek od něj v živém rozhovoru Sinjin a Sinus.

Jako první ho spatřil Sinjin. Zadíval se na něj svýma neuvěřitelnýma očima. Pak se zvedl a pomalu se k němu vydal. Čím více se k němu přibližoval, tím více zrychloval, ke konci již běžel. Pak před něj padl na kolena.

„Jak ti poděkovat, můj pane, žes zachránil mého bratra i mě. Žádej cokoliv,“ pronesl a Zan ho pohladil po vlasech.

„Vstaň, příteli,“ vyzval ho a on tak učinil. Hlavu však stále držel uctivě skloněnou. „Podívej se na mě.“

Zvedl k němu oči a Zan se do nich vpil svými. Pak natáhl ruku a pohladil ho po tváři. „Zachránil jsem tě proto, že jsem chtěl. Stejně tak Sinuse. Nedlužíš mi vůbec nic. Ani ty ani tvůj bratr,“ pronesl s lehkým úsměvem.

Obešel ho a přešel k Abishaiovi. Uklonil se mu. „Děkuji tobě i tvým druhům za pomoc, příteli,“ pronesl tiše.

Abishai vstal a objal ho. „Přestaň s tou obřadností, Zane, nehodí se k tobě,“ zasmál se ten. Opětoval stisk přítele a pak se z jeho náruče vymanil.

Otočil se k Sinusovi. „Doufám, že budeš šťastný, mladý pane Sinusi,“ pronesl a stiskl mu ruku.

„Děkuji za záchranu života a věřím, že i ty najdeš štěstí, čaroději.“

Pak se Zan otočil k Sinjinovi. Ten ho mlčky sledoval. Zan si v tu chvíli uvědomil, že i on k Sinjinovi chová city, které mají k přátelství velice daleko. Avšak nedokázal to vyslovit, neboť si nebyl jistý, zda z Choriusovy strany nešlo jen o krutý žert.

„Nezbývá mi než se rozloučit i s tebou, drahý Sinjine. Rozhodl jsem se začít nový život daleko odsud. V Ortainë. V městě králů, o kterém jsem toho tolik slyšel. Sbohem tedy,“ pronesl a stiskl mu rameno.

Pak se bez jediného ohlédnutí vydal směrem, kde tušil město králů.

„Necháš ho odejít?“ ozval se u Sinjina Abishaiův hlas. Otočil se k němu a pohledem zalétl k Sinusovi. „Už je dospělý, určitě se o sebe postará,“ ujistil ho. A navíc něco v očích toho vlčího pána mu říkalo, že se o to postará. A tak se Sinjin rychle rozloučil z bratrem i s Abishaiem a rozběhl se za Zanem.

„Zane!“ vykřikl a ten se zastavil. Pomalu se otočil.

„Sinjine?“ podivil se. Rychle ho došel a objal. Zan trošku strnul, ale nakonec kolem něj obtočil paže.

„Chtěl bych jít s tebou,“ zašeptal mu do hrudníku Sinjin. „Odpusť mi, ale nemohl jsem ti říct pravdu. Bál jsem se o Sinuse.“

„Tohle mě nezajímá, Sine. To chápu. Chtěl bych slyšet něco jiného. Je pravda, že… že mě miluješ? Nebo i v tomhle tvůj děd lhal?“

Místo odpovědi se od něj odtáhl a lehce ho políbil. Víc vědět nepotřeboval.

Vzal ho za ruku a společně vykročili směrem, kde oba tušili Ortainë. Vykročili vstříc naději na lepší zítřky. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Lepšie

(Jasalia, 24. 6. 2018 15:47)

A rozhodne. Oproti predchádzajúcemu príbehu je tento o dosť lepší. Nie je plný romantických scénok, ale je v ňom dostatok citu, aby na konci ich náklonnosť vyznela dôveryhodne. Som zvedavá, či bude ďalší príbeh o Sinusovi, alebo jeho príbeh s Abishaiom ostane len na našej fantázii...

Paráda.

(Karin, 16. 9. 2017 13:22)

Moc moc krásné.

...

(katka, 21. 3. 2015 20:20)

začínám být závislá na tvých povídkách