Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Forever

21. 3. 2015

forever.jpg

Procházel mezi mrtvými těly a hledal zda někdo přežil. Říkali si Sběrači. Ani hodní ani zlí.

mlčky hleděl, nevěda si co dál. Jako by náhle zapomněl všechno to učení, kterým musel projít. Kochal se pohledem na tu líbeznou tvář, jemně vystouplé lícní kosti, světlé řasy, nyní lehce spočívající na tvářích, hladké čelo. Jeho dlouhé štříbřité vlasy byly sčesané dozadu, aby mu nepřekážely ve výhledu. Jaké má asi oči?, pomyslel si mimoděk a zahořel zvědavostí. Už dlouho se mu nestal, že by ho nějaký jeho „pacient“ takhle imponoval.

Přestaň!, okřikne se a vyhrne si rukávy. Musí se dát do práce, nebo mu tady taky může umřít. Zadívá se na brnění. Tohle bude oříšek. Vždycky byl. Vypadá sice křehce, ale je pevné jako skály kolem.

Po několika hodinách si otřel námahou orosené čelo. Konečně se mu podařilo sundat z něj ten blýskavý kov. Vydechl úžasem i zděšením, když spatřil to tělo. Bylo nádherné, ale zároveň pokryto množstvím malinkých krvavých ranek. Nemohl věřit tomu, že to přežil. I když… Nechvalme dne před večerem, že?

Velice jemně ho celého svlékl a snažil se nevnímat jeho pevné tělo. Tohle se mu stalo poprvé. Aby se soustředil víc na blízkost toho druhého, než na pokus o jeho záchranu. Jenže si nemohl pomoci. Ten elf byl… Raději nedomyslel.

Rychle si přinesl vědro s vodou a hadříkem a začal jeho nahé tělo omývat. Muselo to pálit, ale on nedal najevo žádnou známku života. Kdyby se mu lehounce nezdvíhal hrudník, pochyboval by, že je ještě naživu. Takhle měl alespoň malou naději, že se mu ho podaří zachránit.

Když skončil s čištěním ran, kterých bylo víc než by čekal, přikryl ho. Přešel do rohu místnosti a rychle se sám opláchl. Potřeboval se trochu osvěžit, protože věděl, že to bude dlouhá noc. Zajisté se dostaví horečky a stále ještě se může objevit zranění, které mezi tím bezpočtem dalších přehlédl.

Sedl si opět vedle jeho postele, rozhodnut nespustit z něj oči. Elf spočíval klidně pod pokrývkou a on znovu zapochyboval, zda je vůbec naživu. Je možné, aby někdo dýchal tak slabě? Aby vůbec nedával najevo, že ještě stále žije? Avšak elfové jsou tajemná stvoření, která se raději nesnažit pochopit. A on by přitom tolik chtěl.

Viděl tu bitvu, díky které je ten mladík zraněn. Sledoval ji z povzdálí, ačkoliv by se rád zapojil do bojů. Avšak oni, Sběrači, nemohou. Musejí zůstat neutrální, musí žít, aby mohli zachraňovat. Sám nevěděl na jakou stranu by se přidal. Věděl, že tahle bitva byla důležitá. I to že se v ní objevil potomek Cohena. Zachránil tak kouzelný svět před zaniknutím, zachránil i Sběrače. Ale ti se do boje nemohli zapojit. I když by chtěli. Převážně on by se rád zapojil. Prostě by jen rád zkusil… Co vlastně? Vždyť ani nevíš, jak se drží meč!, vysměje se sám sobě.

Povzdechne si. On si tohle nevybral. Jako jediný z jejich rodiny k tomu však měl předpoklady. Jeho další dva bratři byli mágové. Jeden ovládal oheň a druhý poroučel mrazům. On léčil. Samozřejmě, rodiče na něj nebyli tolik pyšní jako na jeho dva bratry, ale měli ho rádi. A to mu stačilo. A tak vstoupil do učení. 

Vrátí se myšlenkami zpět do přítomnosti a zadívá se opět na mladého elfa. Všimne si, že pokrývka na jednom místě zčervenala krví. A vida! Tady je mrška. Věděl, že se objeví nějaké skryté, a o to horší, zranění. Nemýlil se.

Opatrně odkryl pokrývku a zděsil se. Přes jeho levou paži se táhl obrovský hluboký šrám, který začal černat. „Temný mág!“ zasyčel. Musel ho zranit temný mág a použít kletbu. Tak tohle bude tvrdé. Ačkoliv měl léta praxe, nevěděl zda si s tímhle dokáže poradit. Musel by s ním riskovat cestu na Ohnivém koni do daleké země Ilfirino, kde by našel lék. Jenže to by nemusel přežít.

Přiloží nad zranění dlaně a zamumlá kouzelnou formuli. Potřeboval by, aby se aspoň na okamžik probral, aby s ním spolupracoval. Po pár minutách se vyčerpaně svezl k zemi. Opřel si čelo o postel a na okamžik zavřel oči, aby si odpočinul a nabral zpět svoje síly. Na několik následujících dní se mu podařilo kletbu zastavit.

Do té doby se bude muset ten elf probrat a budou se muset dostat do Ilfirina. Pokud do té doby nezemře, měl by být zachráněný.

Vzpamatuje se z toho náhlého prudkého snížení svých životních sil celkem rychle. Odhodlaně se postaví. Sice se mu točí hlava, ale podaří se mu udržet rovnováhu. Opět si sedne na postel a přikryje ho.

Teď se jen musíš rychle probudit, mistře elfe, pomyslí si a zavře unaveně oči. Vypadá to, že si bude muset na chvíli zdřímnout.

Querrestalo na posteli se nepatrně pohnul, avšak dál měl mysl daleko odtud. Byl v nádherné zemi, ale z nějakého důvodu cítil v srdci podivnou prázdnotu. Jako by sem nepatřil. Podvědomě tušil, že zemřel. Dokonce si pamatoval i rozhovor se Zacharym. Zabil ho nějaký Temný mág.

Chtěl se podat tomu uklidňujícímu prostředí kolem, ale něco mu to nedovolovalo. Něco mu bránilo zůstat na tomhle nádherném místě plném květin, zvířat a veselých lidí. Lidí jako on. Mrtvých lidí. Znamená to snad, že patřím někam jinam, pomyslel si trochu posmutněle. Že nepatří do tohoto ráje?

Odpověď nedostal. Chtěl se rozběhnout po louce, na které stál, ale jeho mysl se náhle začala propadat opět do temnoty. Opět nebylo nic jen bezútěšná černá tma a nekonečné horko.

Trhl sebou, když sebou elf na posteli začal zmítat. Horečka, pomyslel si. Přesně jak jsem říkal. Avšak nebyla to obyčejná horečka. Z nějakého důvodu (on absolutně nechápal proč) se jí říkalo Zlatá. Ačkoliv pocházela ze zranění, která způsobili Temní mágové. Pokoušel se ho uklidnit tím, že ho přidržel na posteli, ale nepomáhalo to. V elfovi jakoby se náhle probudily neutuchající síly.

Nakonec ho musel svázat kouzlem, které mu neublížilo, ale drželo ho na posteli. Na čelo mu přiložil svou dlaň a zamumlal kouzelnou formuli, která ho sice velice pomalu, ale přesto, zbavovala horečky.

Elf se nakonec znovu uklidnil, ačkoliv jeho jinak bělostná pokožka se červenala jako okvětní plátky rudé růže. Páni, pomyslí si ironicky, ze mě bude poeta. Ušklíbne se sám nad sebou a opět se svalí do židle. Tentokrát z elfa opravdu nespustí své oči.

Proto také může vidět, jak se jeho víčka kolem poledne druhého dne lehounce zachvějí. Prudce se narovná, a pak se k němu nakloní blíž. Otevři je, prosí ho v duchu.

Jako by ho mohl slyšel, víčka se ještě jednou zachvějí a on otevře oči. Snaží se nezalapat po dechu. Čekal cokoliv, ale tohle ne. Jistě, viděl už několik elfů, ale všichni měli oči průzračně modré nebo šedé nebo zelené. Tenhle ne. Jeho byli temné jako půlnoční nebe. Viděl v nich mlhu bolesti a nechápání.

Věděl, že by měl něco říct, ale nevěděl co. Náhle mu došla slova a v krku vyschlo. Párkrát nasucho polkl, než konečně promluvil. „Jmenuji se Zion,“ začal opatrně a tiše, aby ho spíš nevyděsil. „Jsem Sběrač, slyšel jsi o nás někdy?“

Elf jen kývne a čeká. „Našel jsem tě po bitvě na Pláních Nolwë,“ odmlčí se. Neví jak pokračovat.

„Kolik…,“ hlas se mu zadrhne v hrdle, jak po dlouhé době promluví. „Kolik nás ještě přežilo?“

Zion pokrčí rameny. „To nevím. Každý Sběrač má právo jen na jednoho padlého. Já si vybral tebe,“ zazubil se na něj přátelsky. „Řekneš mi jak se jmenuješ ty?“

Querrestalo si ho chvíli prohlíží. Neví zda mu věřit, i když mu něco šeptá, že může. Sběrači by měli být neutrální, ale jsou i takoví, kteří si zvolí stranu. Co když on je na straně Temnoty? I když pokud se Elliotovi podařilo vyhrát… Jenže Temnota nikdy nemůže vymizet úplně. Narušilo by to rovnováhu. Prozatím však byla snad zatlačena do kouta.

„Jmenuji se Querrestalo,“ zachraptěl nakonec.

Mladík před ním se plácl do čela a rychle vstane. Za chvíli se vrátí se sklenicí vody. „Napij se, ale pomalu,“ poradí mu a přiloží mu sklenici ke rtům. Hltavě se napije, ale Zion mu nedovolí víc. Rychle mu zase skleničku odtáhne. „Ne tak zhurta,“ upozornil ho a položil ji na stůl vedle postele.

Querrestalo sledoval jeho počínání a přitom si ho zvědavě prohlížel. Vypadal jako obyčejný člověk. Žádné dlouhé vlasy, žádná neobvyklá tetování. Nic co by dokazovalo, že je mágem. A přesto jím byl. Jistě v jiném slova smyslu, ale elfové si mágů léčitelů vážili víc než těch, kteří bojovali. Ačkoliv po boji na Pláních Nolwë se jeho názor dost změnil.

Nechtěl si ho prohlížet moc okatě, ale přesto neodolal. Tmavě hnědé vlasy na krátko střižené, ostře řezané rysy, mírně vystrčená brada asi paličák, pousměje se, úzké rty. Odhadoval to, že je asi o něco vyšší než on sám, což se moc často nestávalo. Jeho plášť byl červeno-zelený (červená – léčitel, zelená – Sběrač).

„Prošel jsem?“ zasmál se Zion a v zelených očích zajiskřilo pobavení. Querrestalo byl rád, že se nemůže červenat. Chtěl pokrčit rameny, ale levou paží mu projela taková bolest až se mu zatmělo před očima.

Zion k němu přešel a položil mu uklidňující dlaň na čelo. „Bude to v pořádku, bolest za chvíli zmizí,“ šeptal konejšivě. „Jen zhluboka dýchej a mysli na něco příjemného.“

Tvůj dotek je příjemný, pomyslí si mimoděk, ale nahlas neřekne nic. Po pár vteřinách bolest opravdu odezněla a on opět otevřel oči. Zjistil, že jsou si neuvěřitelně blízko a také to, že mu z toho vyschlo v krku. Raději skryl své rozpaky za úsměv.

„Musím ti něco říct, Querrestalo,“ prohodil a převaloval to jméno na jazyku. Líbilo se mu. Zvláštní, ale hezké. Elf tázavě povytáhl obočí. „Tvou levou paži zranil Temný mág a bohužel tě i proklel. Ani já nemám dost síly na to, abych kletbu zrušil. Proto se musíme dostat do Ilfirina.“

„Dobře,“ kývne. Už o tom místě slyšel. Byli zde ti nejlepší čarodějové ze všech rodů. Léčitelé, bojovníci, zaklínači, odklínači a spousta dalších z jejich rodu. Z nějakého důvodu se mu ale nelíbil výraz v Zionových očích. Věděl, co znamená, když ho proklel Temný mág. Buď se do Ilfirina dostanou včas nebo zemře.

„Ještě nejsi dost silný na cestu, takže vyrazíme tak za dva dny, souhlasíš s tím?“ otáže se. Querrestalo jen kývne. Jinou možnost ani nemá.

Zion si ho prohlíží zpod přimhouřených řas. Není si jistý jestli si elf uvědomuje, co pro něj ta cesta znamená. Život nebo smrt, to si zřejmě myslí. Jenže je tu ještě jedna možnost. Pokud mág, který ho proklel přežil, může ho přetáhnout na svou stranu. A z toho má Zion opravdové obavy. Ale zda je Temný mág naživu zjistí až po několika dnech v přítomnosti Querrestala.

Vstane a donese mu znovu napít, tentokrát do nápoje přimíchá bylinky, které elfa uspí. Musí si odpočinout a on ví, že by teď jen tak neusnul. „Odpočiň si,“ zašeptá, když Querrestalo vypije hrnek do dna a začnou se mu zavírat oči.

„To teď asi bude nejlepší,“ stihne ještě zamumlat, než se propadne do tmy spánku. Tentokrát i sám Zion zavře oči a usne, protože vyčerpal mnoho svých sil na záchranu Querrestala.

Probudil se po několika hodinách tvrdého spánku. Rychlým pohledem na postel zkontroloval zda na ní Querrestalo ještě je. Oddechl si, když si všiml, že se mu hrudník lehce zdvíhá. zběžným pohledem ven zjistil, že spal něco mále přes deset hodin. Prohrábl si vlasy. Vypadalo to, že ho péče o elfa vyčerpala víc, než si myslel.

Vstane a připraví si něco k jídlu, protože se jeho žaludek hlasitě ozve na protest. V klidu se nají a připraví i něco pro Querrestala až se vzbudí. Budou muset vyrazit co nejdříve. Cesta do Ilfirina trvá dlouho a on to nechtěl zbytečně protahovat. Koneckonců závisel na tom elfův život.

Vrátí se opět k posteli a zjistí že ho propaluje svým temným pohledem. „Nedal by sis něco k jídlu?“ usměje se na něj.

Elf jen přikývne, ale z očí mu nezmizí ten přemýšlivý výraz. Zion se tedy opět zvedne a přinese mu misku polévky, do které přidal trochu svých bylin, aby se mu udělalo lépe. Querrestalo se chtěl najíst sám, ale ruce se mu chvěly, takže ho nakonec musel nakrmit Sběrač.

Nelíbilo se mu jak je bezmocný. Byl zvyklý starat se sám o sebe a teď najednou musel spoléhat na Ziona. Nebylo to v tom, že by mu nevěřil. Bylo to v tom, že tohle se u nich prostě nedělo. Jakmile se v myšlenkách dotkl elfů, už nemohl jinak. Jeho mysl se zatoulala do krásných lesů, opět slyšel tichý šelest stromů jak se spolu rozprávěli. A v neposlední řadě viděl svého bratra. Přežil Sailon tu bitvu?, pomyslel si úzkostně. Určitě by poznal, kdyby zemřel, ale přesto… Je jeho bratr stále naživu?

Zion si všiml jak se mu do očích vkradly smutné stíny. Chtěl se zeptat z čeho pramení, ale neodvážil se. Možná v té bitvě ztratil někoho důležitého. Někoho ze své rodiny. Chtěl odolat pokušení zvědavosti, ale nakonec se přeci jen zeptal. „Trápí tě něco, Querrestalo?“

Elf sebou trhl. Nebyl zvyklý na to, že by někdo poznal jeho pocity. Většinou, jako téměř všichni elfové, je dokázal dokonale skrýt. Ovšem Zion byl jiný. Chce zavrtět hlavou, ale nakonec si to rozmyslí. „Ano, ale nechci tě zatěžovat svými problémy.“

„Kdybych to nechtěl vědět, tak se neptám,“ prohodil trochu pobaveně.

„Mám obavu o svého bratra, který v té bitvě bojoval taky. Chtěl bych vědět, jestli přežil.“

Sběrač se na okamžik zamyslí. „Nikoho kdo by ti byl podobný jsem neviděl,“ pronesl nakonec váhavě. Querrestalo se maličko usmál. On a Sailon a podobní si? To byl celkem dobrý vtip. „Nejsme si podobní. Vlastně se lišíme jako den a noc. Přesto nás pojí vřelé bratrské pouto. Proto doufám, že je naživu.“

Druhý muž se usměje. Je rád, že není sám jak si původně myslel. Avšak na druhou stranu mu ho bylo líto pro tu nejistotu, kterou musel cítit. Náhle se natáhne a pohladí ho po tváři. „Určitě je v pořádku,“ ujistil ho. Querrestalo se pod tím dotekem mírně zachvěje. Doufal, že si toho Zion nevšiml.

„Pokud se budeš cítit lépe měli bychom co nejdříve vyrazit, souhlasíš?“ optal se lehce.

Pokrčil rameny. „Mám takový pocit, že nemám na výběr.“

„Vždy je na výběr, ale domnívám se, že nechceš zemřít.“ Pátravě ho pozoruje.

„Měl jsem zemřít na Pláních Nolwë. Avšak jak se zdá Příroda mě ještě nechtěla přijmout do svých řad.“

Mlčky si ho prohlíží. Na rtech se mu rozehraje úsměv. „Možná tě čeká něco hezkého, co bys neměl propásnout,“ prohodil Zion a opět vstal. „Potřeboval bych jít nasbírat nějaké bylinky. Cítíš se už lépe? Mohu tě tu nechat o samotě?“

Querrestala jeho starost očividně pobavila, protože mu v očích zahrály čertovské plamínky. „Budu v pořádku, neboj se. Rozhodně je důležité aby sis doplnil zásoby.“

Druhý mladík se nejistě pousmál. Připadal si najednou jako pitomec. „Jistě, jsem to ale hlupák,“ vyhrkne a rychle se vypaří. Elf ho pobaveně pozoruje. Ten Zion se mu líbil, byl sympatický. V levé paži opět pocítil bodavou bolest a pohlédl dolů. Pohled to nebyl nikterak příjemný. Věděl, že je to vážné a že to bude dlouhá cesta.

Opře se do polštářů a zavře oči. Náhle si připadal strašně sám. Celý život byl zvyklý na společnost jiných elfů, na jejich veselé a hravé povahy, na svého bratra, i když byli tak rozdílní. Věděl, že by na sobě neměl dát znát žádné emoce, ale zrádnou slzu, která mu sklouzla zpod řas nedokázal zastavit.

Sailone, doufám, že jsi v pořádku, zašeptal v duchu.

Náhle jeho tělo roztřásla horečka a on věděl, že to má za následek kletba. Zatne zuby a snaží se nechvět, avšak moc se mu to nedaří. A to jsem byl tak optimistický, pomyslí si kysele a dál se třese jako osika a drkotá zuby.

Rozradostněn otevřel dveře, protože našel všechny bylinky, které potřeboval. Avšak úsměv mu zmizí ze rtů, když uvidí Querrestala jak se bezmocně svíjí na posteli. Rychle k němu přejde a přiloží mu ruku na čelo. Opět celý hoří. Zamumlá kouzelnou formuli a elf se jako zázrakem uklidní. „Spi,“ zašeptá mu a mladík se opravdu ponoří do uklidňující náruče spánku.

Po chvíli tichého pozorování jeho spící postavy se Zion zvedl a šel sbalit nejnutnější věci na cestu. Věděl, že už nemá cenu to odkládat. Vzal si nejnutnější bylinky, které mohl potřebovat, jednu knihu se základními zaklínadly Sběračů. Také pár čistých pláten na obvazování ran a zásoby vody.

Položí si vedle postele několik přikrývek, protože ze spaní na té židli je celý rozlámaný. Avšak stejně spí jen na půl oka, protože má obavy o jeho život. Za svítání se tiše vykrade z domu, aby nasbíral bylinky, které může najít pouze ve chvíli, kdy vychází slunce. Měli by na delší dobu odvrátit otravu. Jistý si tím ale nebyl, protože ji ještě nepoužil. Ale dost toho o ní slyšel.

Usměje se když zahlédne rudou květinu se třemi okvětními plátky. Několik jich utrhne a schová do košíku, který má sebou. Pak se klidně vrátí do domu. Tam najde Querrestala, který stojí u stolu a ztěžka se na něj opírá.

Rychle k němu přejde. „Jak to že jsi lezl z postele? Musíš být ještě slabý jako moucha.“

Elf se provinile usměje a Zion by mohl přísahat, kdyby nevěděl, že to není možné, že se začervenal. „To víš ehm… potřeba přírody.“

Koutky úst mu zaškubaly jak se snažil nesmát. „Jistě,“ kývne vážně, ale v očích mu hrají všichni čerti. „Pokud se cítíš lépe rád bych vyrazil do Ilfirina.“

„Souhlasím,“ kývl. „Víš, mám docela hlad,“ pronesl po chvíli váhavě. Tentokrát se už Zion neovládl a rozesmál se. „Říkáš to jako bych tě tady držel o hladu,“ směje se. Querrestalo si ho okouzleně prohlíží. Vypadal úplně jinak když se smál. V jeho očích tančily veselé plamínky. Elf se chtěl natáhnout a pohladit ho po tváři, ale ubránil se tomu pocitu. Byl zmatený. Nikdy nic podobného necítil. Ani k Sailonovi ne, ani k jinému elfovi, dokonce ani k elfce. Tohle bylo něco naprosto nového a dost ho to mátlo.

Raději odvrátil oči od jeho rozesmátého obličeje a pomalu se začal šourat k posteli. Náhle ucítil jak ho Zion podepřel a vděčně se o něj opřel. Snažil se přitom ignorovat chvění, které se ho přitom doteku zmocnilo. „Jak se dostaneme do Ilfirina?“ zeptal se, aby přerušil to zvláštní napětí mezi nimi.

Položil ho na postel a pokrčil rameny. „Na Ohnivém koni.“

„Na jednom?“ povytáhl tázavě obočí.

Kývl. „Ano. Nejsi ještě dost silný na tak dlouho cestu a já nechci, aby ses někde zřítil z jeho hřbetu,“ vysvětlil a usmál se. „Chceš spát?“

Zavrtěl hlavou. „Ani ne. Mám pocit, že jsem toho naspal víc než za celý svůj předlouhý život.“ Sběrač sebou nepatrně trhl. Vůbec si neuvědomil, že elf musí být o mnoho starší než on sám. Zion na okamžik zaváhá, ale pak se přeci jen zeptá. „Zažil jsi Nardeta?“

Querrestalo věděl kam tím míří. Chtěl zjistit jeho věk, aniž by se ho musel ptát přímo. Mlčky přikývne a čeká jeho reakci. Z jeho tváře však nemůže nic vyčíst. „Bohužel ano. Avšak je jen málo lidí, kteří znají pravdu o tom, jak tento mocný černokněžník zemřel.“

„Ve spravedlivém boji s Jeromem, když se snažil ovládnout magický svět, ne?“

Elf se lehce usměje a zavrtí hlavou. „Nemohu ti říci víc, jen to, že si Nardet uvědomil, ke které straně kdysi patřil. Avšak na jeho záchranu už bylo pozdě. Zemřel, protože chtěl zemřít.“ To druhého mladíka zmátne, ale už se na nic neptá. Ví, že mu elf neprozradí víc. A jeho mysl také zaměstnávají výpočty jeho věku. Pak se však rozhodne, že je to prostě moc a přestane ho to zajímat. „A jak ses ty stal mágem Léčitelem?“ pronikne mu do mysli jeho tichý hlas.

Zasmál se. „Nejsem mág Léčitel. Jsem Sběrač, to je moje poslání. Zachraňovat ty, jež už všichni odepsali. Mám dva bratry, oba jsou mágové. Avšak mě bylo tohle poslání odepřeno. Nestěžuji si. Ačkoliv,“ odmlčí se a na okamžik se zasní.

„Ačkoliv?“ pobídne ho Querrestalo jemně. „Ačkoliv jsem se chtěl zúčastnit boje na Pláních Nolwë.“

„Proč ses tedy nezúčastnil?“

Nevěřícně na něj pohlédl. „Protože by mě zabila hned první rána. A navíc Sběrači se nikdy nesmí přiklonit na žádnou stranu. Jsou neutrální a jako takoví nemohou do bojů zasahovat. Způsobili by nerovnováhu, která by mohla znamenat konec magického světa.“

Querrestalo to chápal. Jejich oči se střetly a on opět cítil to podivné napětí, které mezi nimi vládlo. Netušil zda ho Zion vnímá taky tak silně, netušil jestli ho vůbec vnímá. Možná je to tím , že jako elf má zbystřené vnímání.

Odkašlal si. „Pokud by ti to nevadilo přeci jenom bych si na okamžik zdřímnul. Koneckonců čeká nás dlouhá cesta,“ s těmito slovy, aniž by čekal na odpověď, se překulil na bok z dosahu těch neuvěřitelně omamných očí.

Pobaveně pozoroval ladnou křivku jeho zad. Náhle mu vyschlo v krku a on se raději zvedl a odešel ven. Musel zkontrolovat Bouřného, svého Ohnivého koně. Nedaleko domu měl takovou malou stáj, kde mohl Bouřný poklidně žít. Miloval, když na něj mohl nasednout a prosvištět krajinou s větrem v zádech.

„Ahoj, Bouřný,“ zašeptal a pohladil nádherného koně mezi nozdrami. Tohle zvíře ho naprosto očarovalo a on odmítal se ho vzdát, ačkoliv jako Sběratel by měl. Přesto se mu ho podařilo uhájit. Prohlížel si to kouzelné stvoření. Černá srst se leskla jako nablýskaný samet, rudá hřívá a červené planoucí oči upozorňovaly na to, že patří k rodu Ohnivých koní. V jejich světě byly dva druhy magických koní. Ohnivý a Ledový. Oba mohli vlastnit pouze mágové a jejich učenci. A samozřejmě elfové. On jako Sběrač tvořil jedinou výjimku danou samotným bohem Alamonem.

Ještě dlouho stál a hladil zvíře po hebké srsti. „Zítra se vydáme na dlouhou cestu. Doufám, že máš radost, Bouřný. Dlouho jsme se spolu neprojeli,“ šeptá mu a zvíře souhlasně zafrká a jemně ho šťouchne do hrudníku. Zasmál se. „Taky se těším. Ale budeme mít ještě jednoho pasažéra,“ prohodí tajemně a má dojem, že se na něj zvíře tázavě podívalo. Zasměje se. „To se dozvíš až zítra, Bouřný. Teď se musím vrátit.“

Naposledy ho pohladí a pak se vydá zpět do domu. Querrestalo stále tvrdě spí a on se rozhodne následovat jeho příkladu. Jako předtím opět si ustele na podlaze vedle postele. Za chvíli už spí jako by ho do vody hodil.

Druhý den ráno vše připravil na cestu. Obstaral Bouřného, připevnil na něj brašnu s nejdůležitějšími věcmi a šel probudit Querrestala. Moc se mu do toho nechtělo, protože poprvé spal celou noc úplně klidně, ale neměl na vybranou. Než ho však vzbudil ještě zkontroloval Temnou ránu. To co viděl se mu vůbec nelíbilo. Přišlo mu, že se rána prohloubila. Opatrně po ní přejel prstem, sotva se jí dotkl, přesto se elf ostře nadechl, po tváři mu přeběhl stín bolesti a on prudce otevřel oči.

Byly zakaleny bolestí a vypadaly tak ještě temněji. „Jen klid,“ konejšil ho lehkým pohlazením po čele. „Tvé doteky uklidňují,“ zamumlal elf a Zion maličko zčervenal. Nebyl první kdo mu to řekl, ale byl první u koho chtěl, aby ho jeho doteky neuklidňovaly, spíš naopak. Prudce se nadechne, jak se zděsil svých vlastních myšlenek. Co mě to napadlo?

Rychle se od něj odtáhne. „Bouřný je připravený na cestu. Takže pokud souhlasíš, rád bych vyrazil.“

Elf ho zamyšleně pozoruje. Chce něco říct, ale levou paží mu projede ostrá bolest, až nemůže dýchat. Prudce se předkloní a snaží se popadnout dech. Neslyší Zionův hlas, jako by byl v nějakém vzduchoprázdnu. Jediné co je schopný vnímat je bodavá bolest v levé ruce.

Sběrač si rychle klekne na zem a vezme do dlaní jeho hlavu. Přinutí ho zvednout oči. Vidí v nich závoj bolesti a je mu jasné, že ho Querrestalo nevnímá. Začne mumlat kouzelnou formuli a přitom mu stále hledí do očí. Vidí že bolest pomalu ustupuje. „Všechno je v pořádku,“ zamumlal a pořád držel jeho hlavu ve svých konejšivých dlaních.

Querrestalo ještě chvíli lapal po dechu. Ačkoliv mu bylo lépe nechtěl, aby ho pouštěl. Konečně se uklidnil a bolest přestala být tak ostrá, ačkoliv mu stále v ruce tepalo. „Už je to lepší. Děkuji ti,“ zašeptal. Jen se usmál a pomohl mu vstát. „Musíme vyrazit.“ Souhlasně přikývl a následoval ho ven. Tam se prudce zastavil a okouzleně hleděl na Bouřného. „Je nádherný,“ vydechl jen a přešel k němu.

Zion ho chtěl varovat, že nemá rád cizí lidi, ale on se od něj nechal klidně pohladit. Nevěřícně na koně pohlédl. Tomu jako by se v očích odrážel drobný výsměch. Elf došel ke zvířeti a jemně ho pohladil mezi nozdrami. Zasmál se, když do něj Bouřný lehce šťouchl čumákem.

Sběratel poprvé mohl slyšet elfův smích a doslova mu vyrazil dech. Ani se tomu nedivil. Querrestalo mu vyrážel dech už od chvíle, kdy ho našel. Nechtěl, aby zemřel. Chtěl aby žil. S ním. Pocítil náhlou úlevu, když si uvědomil, že ho tenhle elf naprosto očaroval a získal si jeho srdce. Avšak věděl, že jeho rod tohle nikdy nedovolí.

Vzpamatoval se z toho náhlého zjištění a vyrazil s lehkým úsměvem k němu. Postavil se za něj a těsně u jeho ucha zašeptal. „Můžeme?“

Querrestalo se zachvěl jeho přítomností. „Můžeme,“ usmál se a otočil hlavu. Lehce se o sebe otřeli nosy a oba cítili jak mezi nimi proběhl blesk. Nebýt toho, že Bouřný zařehtal zřejmě by došlo k polibku. Takhle sebou oba provinile trhli.

„Posadím tě před sebe, protože tě potřebuji mít pořád na očích,“ začal vysvětlovat Zion. Věděl, že lže, ale to mu přeci nebude vykládat. Chtěl cítit blízkost jeho těla na tom svém. Elf mlčky přikývl.

„Budeš mi muset pomoct,“ zamumlal, když se pokusil vyhoupnout na Bouřného. Zion k němu přešel a mlčky mu pomohl do sedla. Pak se vyšvihl za ním, jednou rukou ho objal kolem pasu, druhou vzal otěže a pobídl koně. Lehce se vznesli a Zion se zasmál. Opět cítil vítr v tvářích a byl šťastný. Samozřejmě to, že se k němu tiskl Querrestalo s tím nemělo nic společného. „Klidně se o mě opři,“ zašeptal mu do ucha a elf tak učinil.

Po chvíli se uvolnil, protože konečně našel pozici, ve které se cítil dobře a pohodlně. Sice musel být celým tělem přitisknutý na Ziona, ale to mu ani v nejmenším nevadilo. Dlouho jeli mlčky, protože ani jeden nepotřeboval mluvit. Po několika hodinách se přeci jen ozval Sběrač. „Nejsi unavený?“

Querrestalo zavrtěl hlavou a maličko ji pootočil, aby na něj mohl vidět. „Ani ne,“ prohodil. To, že mu v ruce tepalo ostrou bolestí mu samozřejmě nehodlal sdělovat. Už tak si připadal jako slaboch, který se nedokáže vyhoupnout do sedla koně. Hořce se nad sebou pousměje a zase se zadívá před sebe. Snaží se nevnímat horko, které se Ziona sálalo a rozpalovalo ho. Moc se mu to nedařilo. Cítil jak se mu tělem rozšiřují vlnky vzrušení.

To však bylo, po několika dalších hodinách jízdy, nahrazeno bolestí, která mu vystřelovala do celé levé paže.

Zion se na něj zadíval a všiml si krůpějek potu, které se mu perlily na čele. „Bolí tě ruka? Proč jsi mi nic neřekl?“ zeptal se ostře. Elf sebou trhl, protože ho vnímal jen okrajově. Celá jeho bytost se soustředila na tu bolest. Křečovitě mu zatnul prsty do paže a Zion navedl Bouřného na zem.

Jakmile se jeho kopyta dotkla země, seskočil z něho a Querrestalovo tělo se mu sesunulo do náruče. „Pitomče,“ ulevil si, protože věděl, že ho nevnímá. Stáli na louce a on rychle přešel do stínu stromu. Tam ho opatrně položil na zem a odklusal zpět ke koni. Z vaku u sedla vyndal bylinky, vodu a čisté plátno.

Rychle mu přiložil chladící obklad, ale vypadalo to, že to moc nepomáhá. Elf křečovitě zatínal pěsti a zmítal hlavou. Náhle mu ze rtů sklouzlo tiché zašeptání: „Sailone.“ Ziona píchne u srdce, když si pomyslí, že by to mohl být jeho ehm… druh.

Co jsi čekal?!, okřikne se ostře a rychle se vrátí ke své práci. K léčení. Je to tak prosté. Pomůže mu a on se pak vrátí do své Lesní říše. Proč je mu z toho tak smutno? Neví, je zmatený, nechce si připustit, že mu na tom elfovi záleží. Jenže je to pravda, i když si snaží namluvit pravý opak.

Vypadalo to, že bolest odezněla a Querrestalo nyní klidně oddechoval. Zion seděl vedle něj a sledoval jeho tvář. Byl krásný a on ho miloval. Ano je to tak, miluje ho. Ale nemá to budoucnost. Opře si bradu do dlaní a dál ho tiše pozoruje. Nakonec se nakloní a lehce přejede rty po jeho čele. „Spi,“ zašeptal a vstal, aby se postaral o Bouřného.

Querrestalo ho pozoroval skrze přivřené víčka. Ve chvíli, kdy ho políbil na čelo měl pocit, že vyletí z kůže. Ale ne proto, že by to bylo nepříjemné, ale proto, že chtěl víc. Mnohem víc. Neměl moc času nad tím přemýšlet, protože se opět vrátila bolest. Měl pocit, že se z toho zblázní. Nedalo se to vydržet. Potřeboval konejšivý dotek Ziona, i když si to sám nechtěl přiznat.

Vrátil se k němu a jemně setřel kapky potu z jeho čela. Vypadalo to, že se bolest opět vrátila. A s ní se vrátila i horečka, pomyslí si hořce, když se elfovo tělo roztřese. Lehne si k němu a přitáhne si ho k sobě, aby mu předal část svého tepla. Ještě přes ně přehodí pokrývku, kterou přibalil.

Přejíždí mu dlaněmi po těle, aby se přestal chvět. Po chvíli se skutečně zdá, že se elfovi trochu ulevilo. A ani Zionovi to nevadilo. Dál ho kolébal v náruči a šeptal mu konejšivá slůvka, aby zahnal tu bolest. Jenže proti tomu nemohl téměř nic dělat. Jen doufat, že se do Ilfirina dostanou včas.

Chtěl mu dopřát víc času k odpočinku, ale nemohli ztrácet čas. Vzal ho tedy, stále zabaleného v dece a roztřeseného horečkou, do náruče a s nadlidským úsilím se dostal na Bouřného. Pak koně pobídl a opět vyrazili. Tiskl elfa k sobě ve snaze zahřát ho a přinést mu aspoň trochu útěchy. Jeho stav se však zhoršoval a Zion si zoufal.

„Vydrž, Querrestalo,“ šeptal mu zoufale do ucha. Elf se na okamžik probral a pootočil hlavu. „Jak dlouho jsme už zase na cestě?“ zeptal se tiše.

„Už skoro osm hodin,“ odpověděl mu. Querrestalo se zamračil. „A to jsi ani jednou nezastavil?“ Mlčky zavrtěl hlavou. „Copak se chceš zničit, Zione?“

„Chci tě především zachránit,“ pronesl ohnivě a začervenal se pod upřeným pohledem elfa. Věděl, že se pitomě podřekl. „Samozřejmě jako Sběrač,“ dodal rychle a nejradši by si napohlavkoval, protože Querrestalovi z očí zmizel ten radostný svit, který na okamžik odehnal bolest. Usmál se na něj a natáhl ruku, aby ho pohladil po tváři. „Odpočiň si, Querrestalo,“ zašeptal a opět si ho o sebe opřel.

Elf neměl sílu protestovat a zavřel oči. Zion ho k sobě tiskl a prosil všechny velké bohy, aby nedovolili, aby zemřel.

Za pár hodin musel zastavit, protože už on sám padal únavou a věděl, že má Querrestalo pravdu. Nemůže se zničit, to by mu nepomohlo. Utábořil se na louce, nechal Bouřného pást a rychle rozdělal oheň, aby připravil něco k jídlu. Naštěstí se mu podařilo chytit králíka. Pro sebe ho opekl a pro Querrestala udělal vývar.

Pokusil se ho nakrmit, ale elf odmítal. Podařilo se mu do něj dostat jen několik lžic a pak byl nucen to vzdát. Lehl si vedle něj, přitáhl si ho k sobě, zabalil je do deky a za chvíli usnul.

Probudilo ho lehké šťouchnutí do paže od Bouřného. S úsměvem ho pohladil a pomalu vstal. Úsměv mu zmizel z tváře, když uviděl bledou tvář Querrestala. Opatrně ho zvedl do náruče a opět se vydal na cestu. Do Ilfirina zbývaly ještě dva dny. A on si nebyl jistý, zda to elf přežije. A on tolik chtěl, aby žil.

„Zione!“ vykřikl náhle elf a Sběrač věděl, že blouzní. Avšak jeho srdce zaplesalo radostí, že jeho myšlenky, ač oblouzněné bolestí, patří jemu. „Jsem tady,“ zašeptal a lehce ho políbil do vlasů. Popohnal Bouřného, aby byli co nejrychleji na místě. Přesto však měl pocit, že se čas neskutečně vleče.

Znovu byl nucen se utábořit. Querrestalo se neprobudil a to mu dělalo starosti. Věděl, že už dlouho nevydrží. Nemohl spát, ale musel si odpočinout. Nakonec přinutil silou vůle mozek, aby vypnul a nechal ho aspoň chvíli spát.

Jeho srdce se zaradovalo, když uviděl věže Ilfirina. Přitiskl k sobě elfa. „Jsme na místě, lásko,“ vyklouzlo mu něžné oslovení, než ho stihl zadržet. Lehce ho políbil do vlasů. „Prosím vydrž!“ zašeptal ještě a popohnal koně, který byl už tak dost zpěněný. Jenže on se teď nemínil vzdát. Musel ho zachránit.

Konečně přistáli před bránou, kde hlídali dva strážní. Seskočil z Bouřného a nechal ho se pást na nedaleké louce, věděl, že neuteče. Pak s Querrestalem v náruči vyrazil k mužům. „Kdo jsi a proč chceš vstoupit do města?“ optal se jeden.

„Jmenuji se Zion, jsem Sběrač. Tohle je Querrestalo,“ pohlédl něžně na muže ve své náruči, „byl zraněn Temným mágem a rána kterou utržil je prokletá. Potřebuji nejlepšího mága Léčitele, který zde je,“ pronesl a čekal. Tvrdě přitom na oba muže pohlížel.

Jeden z nich nakonec přikývl a nechal otevřít bránu. Zion i se svým nákladem vstoupil do překrásného města. Za jiných okolností by zřejmě obdivoval jeho krásu, ale nyní jeho mysl zaměstnávala starost o muže v jeho náruči. „Ještě chvíli, Querrestalo,“ ujistil ho a dál si razil cestu davem. Lidé se po něm otáčeli, ale bylo mu to jedno.

Nakonec však musel zastavit a zeptat se. „Kde najdu nejlepšího mága Léčitele tohoto města?“ zeptal se jedné ženy, která se na něj vřele usmála.

„Na hradě, kde jinde,“ odvětila ta a odešla. Jistě, na hradě. Jenže tam ho zase tak snadno nepustí. Kdyby aspoň věděl, jak se ten mág jmenuje. Jenže on už tady nebyl tak dlouho, že to prostě zapomněl. A navíc se tady mohli mágové střídat jako počasí. Nakonec tedy ještě zastavil malého chlapce, aby se ho zeptal na cestu na hrad a na jméno toho mága.

Chlapec mu vysvětlil jak se dostane k hradu. „A ten mág se jmenuje Dilfirin,“ prohodil a odklusal se podělit o nevšední setkání s ostatními svého věku. Dilfirin, pomyslil si Zion. Toho znal a dalo by se říci, že i velice dobře. Možná by ho mohl přijmout a vyslyšet jeho prosby.

Po trochu strmém stoupání zastavil před bránou hradu. „Jmenuji se Zion a rád bych mluvil s Dilfirinem, jsem jeho starý přítel,“ pronesl ke stráži ještě dřív než se ho zeptali, kdo je. Jeden z nich přetlumočil jeho žádost někomu uvnitř a Zion věděl, že mu nezbývá nic jiného než čekat.

Zadíval se na Querrestala. Jeho dech se pomalu krátil a jemu se svíralo srdce. Sklonil se k němu a políbil ho na čelo. „Ještě chvíli vydrž,“ zaprosil, když v tu chvíli se otevřeli vrata dokořán. V nich stál vysoký muž s rudými prameny v černých vlasech sahajícími až po pás v černočerveném plášti s ornamenty. „Zione!“ vykřikl radostně a on byl rád, že si ho pamatoval.

Usmál se na něj a vykročil dopředu. „Potřebuji tvou pomoc Dilfirine,“ promluvil, když se ocitli mimo doslech stráží. „To jsem pochopil,“ odvětil ten a otevřel jedny z nesčetných dveří. Ocitli se v nějaké ložnici. „Polož ho sem a řekni mi co se stalo,“ kývl na něj a ukázal na postel. Zion opatrně položil Querrestala do pokrývek a srdce se mu sevřelo. 

„Bojoval v bitvě na Pláních Nolwë. Zranil ho Temný mág a rána je prokletá.“

„Přežil ten mág?“

„Myslím si, že ne, protože se zatím nikterak neprojevilo, že by se ho někdo pokoušel přetáhnout k Temnotě.“

„Dobrá tedy. Potřebuji abys teď odešel. Pokusím se pro něj udělat co bude v mých silách. Můžeš zůstat na hradě, tvrď že jsi můj přítel, což je samozřejmě pravda,“ usmál se na něj a nekompromisně ho vykázal z pokojů.

Ať se Zion snažil jak chtěl nedokázal se od pokojů vzdálit dále než na pár kroků. Zevnitř se ozývaly tiché steny zraněného, sem tam i hlasitě vykřikl a on se musel veškerou silou své vůle držet, aby tam nevtrhl. Čas se nekonečně vlekl a on měl pocit, že se snad i zastavil. Proto sebou trhl, když se po několika hodinách otevřely dveře.

Vrhl se k příteli a mlčky se ho ptal na to čeho se tolik bál. „Mág je opravdu mrtev, ale byla to dost silná kletba. Přesto se mi podařilo ji zlomit. Teď však musí především odpočívat, stálo ho to mnoho sil. Možná víc než mě,“ pousmál se a pustil ho dovnitř. „Nikdo vás nebude rušit, příteli,“ prohodil a odešel.

Zion mu za to byl vděčný. Nejen za to, že zachránil Querrestala, ale za to, že je nechal o samotě. Sedl si na okraj postele a uchopil ho za ruku. Děkoval každému bohu na kterého si vzpomněl. Neopomněl samozřejmě ani velkého Alamona.

Mlčky pozoroval spícího elfa, který se v té obrovské posteli téměř ztrácel. Najednou mu připadal strašlivě křehký. Chtěl si lehnout k němu, obejmout ho a jen tak ho konejšit v náruči. Ale nic takového si nedovolil.

Elf se pohnul a jemu se zastavilo srdce. To když uviděl, jak jeho rty neslyšně zformovaly jeho jméno. Natáhl ruku a pohladil ho po čele. Zdálo se, že jeho uklidňující dotek postačil k tomu, aby se Querrestalo neprobudil. Musel odpočívat.

Zaslechl jak se otevřely dveře a otočil tím směrem hlavu. Mezi veřejemi stál jeho přítel. „Měl by sis jít také odpočinout. Nechal jsem ti připravit pokoj nedaleko tohoto, takže nemusíš mít o svého přítele strach.“

Mlčky kývl a ještě jednou se zadíval na spícího muže. Lehce ho pohladil po vlasech, a pak následoval Dilfirina. Ten ho uvedl do hezkého pokoje, ale to bylo tak všechno, co byl schopen vnímat. Mág za nimi zavřel dveře a posadil se do křesla. „Tak a teď mi všechno řekni. Kde jsi k němu přišel a tak,“ vyzval ho.

A Zion povídal a povídal a povídal. Vše bylo v pořádku. Až do chvíle, kdy řekl elfovo jméno. „Querrestalo, říkáš?“ zamumlal zamyšleně Dilfirin. „Kde jen jsem to jméno už slyšel?“

Druhý muž ho pozoroval. Že by znal Querrestala z dřívějška?, pomyslel si. Náhle se mág plácl do čela. „Ach jistě, na hradě je jako host elfí královna Arcalimë, která se tudy vrací do Lesní říše. Zmínila se, že přišla o dva své bratry. Sailona a Querrestala. Jeden prý zemřel a druhý opustil jejich řady. Ten mrtvý měl být Querrestalo.“

Zion na to nic neřekl. Byl rád, že Sailon je bratr Querrestala. Avšak zároveň si uvědomil, že to znamená jediné. Že se Querrestalo přidá ke své sestře a vrátí se do Lesní říše. Věděl to už od začátku, ale přesto ho to zabolelo. „Víš, Dilfirine, jsem unavený víc než jsem si myslel,“ zamumlal a vypadalo to, že přítel pochopil. A nejen to, že je unaven. Sběrač uhnul pohledem, protože nechtěl v jeho očích vidět to porozumění.

Počkal až se přítel vzdálí a pak se tiše vytratil z pokoje. Odchytil si služebnou a optal se jí, kde by našel elfí královnu. Ta na něj sice zírala jako na blázna za jeho troufalost, ale nakonec mu to řekla. Zhluboka se nadechl a vydal se tam.

Lehce zaklepal a vyčkával. Otevřel mu vysoký světlovlasý elf. „Co žádáš?“ zeptal se.

„Mám pro královnu radostnou novinu o jejím bratrovi.“

„Pusť ho dál, Ilgire,“ zaslechl tichý hlas. Elf ustoupil a Zion vešel dovnitř. Okamžitě padl na kolena. „Co je to za zprávu?“ optala se elfka.

„Váš bratr, Querrestalo, je zde na hradě. Živý a zdravý, téměř,“ pronesl a cítil jak mu puká srdce. Přesto tušil, že dělá správnou věc.

Elfka prudce vstala. „To jsou kruté žerty, které si ze mě tropíš!“ vykřikla pobouřeně.

„Pokud mi nevěříš, má paní, pak mě následuj,“ pronesl, vstal a odešel z pokoje. Věděl, že je drzý, ale nebyl jiný způsob jak jí to ukázat. A královna ho kupodivu následovala.

Mlčky došli až před pokoje, kde byl Querrestalo. Zion tiše otevřel, láskyplným pohledem polaskal postavu v pokrývkách a pak ustoupil stranou a pustil královnu. Ta se na prahu nevěřícně zastavila. Do očí se jí nahrnuly slzy a vrhla se k bratrovi. V tuhle chvíli to nebyla královna, ale žena, která našla svého za mrtvého pokládaného bratra.

Pozoroval jak klečí u jeho postele, drží ho za ruku a věděl co musí udělat. Odejít. S těžkým srdcem se otočil a odešel do pokoje, který mu ukázal jeho přítel. Musel si odpočinout a pak se společně s Bouřným vydá na dlouho cestu zpátky domů.

Velice pomalu se vracel z toho mlžného oparu spánku, který mu obestíral smysly. Slyšel hlas, který šeptal jeho jméno a chtěl se vrátit. Věděl, že musí. Že na něj někdo čeká. Někdo na kom mu moc záleží. Nemohl si však vzpomenout, kdo to je.

Nakonec otevřel ztěžklá víčka a zadíval se do tváře ženy, která u něj klečela. Byla mu povědomá. A pak si to uvědomil. Jeho královna. „Má paní,“ zašeptal vyprahlými rty. Ta tiše vzlykla a položila si hlavu na jeho ruku. „Querrestalo,“ pronesla tiše, „myslela jsem, že jsi mrtvý. Že jsem tě ztratila, bratře. Stejně jako Sailona.“

Elf cítil jak se mu sevřelo srdce. „Sailon…?“ nedořekl, protože se do toho vložila. „Ne, on přežil. Avšak po tvé smrti se rozhodl od nás odejít,“ vysvětlila. „Vracíme se domů a byla bych neskonale šťastná kdybys mě následoval.“

Tiše si ji prohlížel. Patřil do Lesní říše, patřil mezi elfy. Jenže měl pocit, že to už je pryč. Že patří… Kam vlastně? Co když jsou jeho domněnky mylné? Co když k němu Zion necítí to co on? pokud nyní odmítne, už se nebude moci vrátit do Lesní říše. Opravdu to chce udělat?

Dívá se do jejích tiše prosících očí a přikývne. Vrátí se tam kam patří.

Zion se opět tiše vykradl z pokoje. Od jedné služebné zjistil, že se ten elf, který se ukázal jako bratr samotné královny, vrací se svou sestrou. Bolelo ho z toho srdce, ale věděl, že si to zavinil sám. Nemusel jí nic říkat, protože by se to stejně dověděla od Dilfirina. Jenže on nemohl. Musel to udělat.

Potichu vstoupil do pokoje a zadíval se na spícího muže. Vypadal krásně. Přešel k posteli a posadil se na její okraj. Doufal, že ho neprobudí, protože pak by ho nedokázal nechat odejít. Skloní se nad ním a poprvé ho lehce políbí na rty. „Jsem rád, že jsi v pořádku a že jsi našel sestru. Chci, abys byl šťastný, Querrestalo,“ šeptá a znovu ho lehounce políbí. Elf pod ním se musí velice ovládat, aby nedal najevo, že je vzhůru.

„Nikdy bych po tobě nemohl žádat takovou oběť. Máš možnost vrátit se domů, do své říše. A já se vrátím do své. Vše bude tak jak má. Až na tu prázdnotu v mém srdci, ale ta se časem zmenší,“ šeptal. Ještě jednou ho políbil a vstal. „Sbohem, můj nádherný elfe,“ pronesl staženým hrdlem a opustil pokoj.

Querrestalo se pokusil uklidnit zběsilý tep svého srdce. Moc se mu to však nedařilo. Ještě okamžik čekal a pak pomalu vstal. Teď už věděl, že se nemůže vrátit do Lesní říše. Že jeho místo je po boku Ziona. Sice to znamenalo, že se již nikdy nebude moci vrátit mezi elfy, ale byl ochoten to podstoupit.

Tiše vyšel z pokoje a našel ten sestřin. Ještě nespala, což bylo jedině dobře. Poklekl před ním. „Je mi to líto, má královno, ale musím odmítnout tvou nabídku. Vím, že jsem souhlasil, ale…“ odmlčel se.

„Já tě chápu,“ pronesla královna a položila mu dlaň na temeno hlavy. Zvedl k ní oči. „Víš, co to znamená, že bratře? Máš ještě šanci si to rozmyslet. Nebudeš toho litovat?“

Vzpomněl si na zářivý pohled a hřejivý úsměv Ziona a zavrtěl hlavou. „Ne!“ pronesl pevně.

„Je velice bolestné, že tě opět musím ztratit, avšak je to o to šťastnější, že vím, že jsi živ a zdráv. A že budeš šťastný,“ zašeptala a objala ho. Přitiskl ji k sobě, políbil do vlasů a odešel.

Zion přehazoval vak se zásobami přes hřbet Bouřného. Stáli venku před městem, potom co se rozloučil s Querrestalem a svým přítelem odešel. Nyní ještě kontroloval poslední detaily před cestou. Zrovna se chystal vyhoupnout do sedla, když zkoprněl. „Chystáš se odjet beze mě? To je ale pěkně podlé, že?“ zaslechl tolik milovaný hlas.

Prudce se otočil a hleděl do temných očí, ve kterých se blýskal smích. Měl pocit, že vidí anděla. „Querrestalo,“ vydechl. „Co tady děláš?“ zašeptal.

Elf k němu vykročil. „Není to snad jasné?“ pronášel a zastavil se těsně před ním. „Chystám se na cestu.“ Zion maličko sklonil hlavu a zadíval se mu zblízka do očí. „Myslel jsem, že se vracíš do Lesní říše.“

Pokrčí rameny. „Tak jak vidíš zřejmě nevracím. Krom toho dlužím ti poděkování,“ šeptá a sklání se k němu. Jejich rty se setkají v prvním polibku. „A mám pocit, že ti budu muset děkovat celý život,“ upozorní ho ještě a obejme ho kolem pasu. Zion se konečně vzpamatuje z prvotního šoku a jeho ruce se obtočí kolem Querrestalova těla a přitisknou ho blíž. Zaboří mu obličej do vlasů a vdechuje jejich omamnou vůni.

Do Zionových zad netrpělivě šťouchne Bouřný. Muž zvedne hlavu a zarazí se. Za Querrestalem stojí nádherné zvíře. Podle černé lesklé srsti, stejně jako Bouřný, světle modré hřívě a stejně zbarvených očí poznal, že se jedná o Ledového koně. „To…,“ vydechne naprosto uchvácen.

„To je Ledoborka,“ prohodí s úsměvem. „Měl jsem takový pocit, že by Bouřný potřeboval společnost,“ zasměje se a pohladí zvíře mezi nozdrami. I na jejím hřbetě se skví několik vaků se zásobami na cestu. „Cítíš se na tak dalekou cestu?“ optal se ještě starostlivě Zion, než se vyhoupli do sedel. Jeho srdce doslova zpívalo radostí, takže nikam nespěchal.

Elf však přikývl. „Ano. Chci být co nejdřív doma.“

Doma. Jak nádherně to znělo z jeho úst. O to víc, že tím myslel Zionův skromný příbytek.

Přešel k elfovi stojícímu v rozkvetlé zahradě, pozorujícího zvířata kolem a zezadu ho objal. Ten se o něj opřel. „Určitě toho nebudeš nikdy litovat? Toho že ses kvůli mně vzdal svého života mezi svými druhy?“ zašeptá mu do ucha.

Otočí se mu v náruči a pohled mu zjihne, když k němu vzhlédne. „Nikdy. Mám tebe, Bouřného, Ledoborku a vědomí toho, že můj bratr je naživu. Co víc bych mohl chtít?“ šeptá a políbí ho na bradu.

Zion se zasměje. „Pokud tvůj bratr již nepatří mezi elfy znamená to, že se může pohybovat někde poblíž, ne? Třeba bychom ho mohli najít,“ navrhne. Elf však zavrtí hlavou. „Ne. Něco mi říká, že jeho kroky se tady jednou zastaví.“

Druhý muž ho pohladí po tváři. Nikdy se mu ani nesnilo o tom, že to takhle dopadne. A teď mohl držet tohle překrásné stvoření v náručí a říct, že je jeho. „Jsi můj,“ zašeptal.

Elf se zasmál. „A ty zase můj,“ odvětil tiše a zvedl k němu ústa. „Jenom můj,“ dodal ještě a políbil ho. V dálce zaslechli radostné zaržání Bouřného a Ledoborky a i jejich srdce prostoupila radost.

Radost z možnosti být spolu. Navěky. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 16. 9. 2017 14:51)

Tvé povídky se čtou jednym dechem.