Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Destiny

21. 3. 2015

destiny.jpg

Nastavil tvář proti větru a nechal ho ať mu vysouší slzy, které mu stékaly po tváři. Bylo to poprvé co kdy plakal. Proč? Truchlil pro svého bratra, kterého nedokázal ochránit ač to slíbil svému otci, když umíral. Ještě nyní před sebou viděl tělo Querrestala pokryté nespočtem ran a zaschlé krve. Bezmocně zaťal pěsti. Chtěl ho pohřbít, ale nestihl to. Někdo ho odnesl. Možná to byli Sběrači, i když ti přeci z bojišť odnášejí jen živé.

V srdci mu vzklíčila naděje, která však okamžitě zhasla, když nedaleko bojiště našel jeho brnění. Zřejmě ho prostě jen někdo pohřbil a on ani nevěděl kde. Otevřel oči a zadíval se na moře, které se před ním vypínalo v celé své kráse a vítalo ho bouřlivým jásotem. „Dost neobvyklé místo pro elfa,“ zaslechl za sebou a prudce se otočil s rukou připravenou na jílci meče. Ve chvíli, kdy spatřil toho, kdo stál za ním úžasem strnul.

Nebyl to elf, ač se svou líbezností jim klidně vyrovnal. Avšak on nepochyboval o tom, že před sebou vidí čaroděje. A podle rudých pramenů v jeho uhlově černých vlasech, které mu sahaly až po pás, černočerveném plášti a holi z červené třešně na jejímž konci se skvěl červený trojhran, věděl, že se jedná o mága Léčitele. Podle pramenů ve vlasech se nepochybně jednalo o jednoho z nejlepších mágů Léčitelů široko daleko. Abyste poznali „obyčejného“ mága, stačilo vám vidět jeho oblečení. Opravdoví mistři měli zbarvené i vlasy. A tohle musel být mistr. Avšak co dělal v těchto končinách?

„Stejně tak i pro mága tvé velikosti,“ prohodil klidně, ale ruku z jílce nesundal. „Vidím, že jsi obezřetný, i když jsi možná už zjistil, že nemám žádné postranní úmysly.“

„Za posledních několik týdnů jsem se ještě s nikým takovým nesetkal,“ odvětil. Čaroděj se na něj usmál. „Zatoulal jsi se z Elfích lesů?“ vyzvídal mág. Tušil, že musel projít bitvou na Pláních Nolwë, protože jeho tmavé brnění bylo potřísněné krví.

„Nechtěl bych být nezdvořilý k mágovi, ale mám takový pocit, že ti do toho vůbec nic není. Navíc nejbližší město je odtud přes třicet mil vzdálené, jak je možné, že zrovna ty jsi tady?“ vrátil mu úder, protože nechtěl s nikým mluvit o tom, co se událo. Zatím nemohl.

Mág se usmál. „Jmenuji se Dilfirin,“ prohodil teď již přátelštějším tónem, protože ten elf kupodivu uhodil hřebíček na hlavičku. Neměl tady co dělat. Avšak i on občas potřeboval uniknout svým povinnostem na hradě svého pána. Nelíbilo se mu tohle postavení, ale přijal to, když byl mladý a hloupý. Nyní už jsem pouze hloupý, pomyslel si s lehkou nadsázkou.

Sailon ho mlčky pozoroval a náhle mu nechtěl říct své jméno. Alespoň ne to pravé. Nechtěl, aby o něm tenhle mág věděl cokoliv. „Myslím, že mé jméno není podstatné,“ pronesl tiše a odvrátil se od něj.

„Dobrá, pane Bezejmenný, nechám tě tedy rozjímat o samotě, protože tu elfové tolik milují, že? Přesto kdyby se ti zachtělo společnosti nalezneš mě kousek odtud v mé chatrči,“ prohodil a s těmito slovy odešel odkud přišel. Stejně tiše a nepozorovaně jako přišel.

 

Sailon ještě dlouho stál a hleděl do vln. Rád by se do nich vrhl, ale věděl, že když si ho Příroda (elfové nevěřili v žádné bohy jako mágové a lidé) nevzala k sobě v největší bitvě, kterou zažil, ani nyní by ho nepřijala. A tak jen strnule stál a hleděl na tu nádheru, které lidé říkali moře.

Slunce již dávno spokojeně spalo ve svém příbytku na západě a celou krajinu nyní osvětloval její bratr měsíc svou stříbřitou září. A elf pořád stál jako přízrak na pláži a hleděl daleko před sebe. Vlastně neviděl moře ani tu nádheru kolem. Jeho myšlenky bloudily minulostí. Opět si přehrával tu osudnou bitvu, viděl svého odhodlaného bratra. Byli víc než bratři, byli přátelé, ti nejlepší. A on ho ztratil. Stejně jako ztratil touhu být po boku elfů. Ač se ho jeho sestra, královna, pokusila přesvědčit, byl pevně rozhodnut.

S povzdechem se obrátil k odchodu, když si všiml jak se v nedalekém lese za ním mihl stín. Poznal rudé vlasy toho mága. Zamračil se. Copak ho sledoval? Pak si ale uvědomil, že je možné, že sbíral byliny, které můžeme vidět pouze za svitu luny. I on je znal, avšak nikdy netíhl k léčitelství, ačkoliv pro něj prý měl zvláštní nadání.

Zašklebil se a vyrazil do lesa. Nevěděl kam půjde. Neměl kam jít. Prostě jen bloudil světem a přemýšlel. O minulosti, o přítomnosti, jen budoucnosti se vyhýbal seč mohl. Avšak i na tu občas přišla řada a on vlastně ani nevěděl, co bude.

 

Dilfirin pozoroval, jak odchází. Bylo mu to z nějakého důvodu líto. Přesto však věděl, že ho ještě uvidí. Že se jednoho dne znovu setkají. Usmál se a opět se sklonil ke květině, kterou mohl vidět jen zkušený mág Léčitel a ještě k tomu v noci pouze za svitu měsíce.

Byla velice vzácná, ale také dokázala vyléčit téměř každý neduh. Kromě smrti. Nic už nedokázalo nikoho vyrvat ze spárů té staré semetriky Smrti. Snad jen jejich milostivý bůh Alamon. Ale ten poslední dobou zřejmě dlouhodobě spal, protože na hrad jeho pána v Ilfirinu přicházelo mnoho těžce raněných.

Byl rád, že má několik pomocníků, které učil on sám. Jednou se jeden z nich, Brennan stane jeho následníkem. Pokud se však nerozhodne jít ve stopách svého otce, Duchovního mága. To vše je na něm a on mu rozhodně nebude bránit. Vždyť má žáků více než dost. A minimálně dva mohou zaujmout jeho místo.

Rád by odešel už teď. I když je ještě mladý, cítí že ho to zmáhá. Ale ne po fyzické stránce, nýbrž po duševní. Potřeboval prostě někoho s kým by mohl sdílet život. Vždy chtěl být jen obyčejným mágem Léčitelem, který pomáhá pocestným ve své chatrči. Proto si také postavil tu, ke které nyní mířily jeho kroky.

S pýchou se zadíval na svůj domov. Ano, domov, hrad pro něj nebyl domovem. Avšak musel se v něm zdržovat většinu svého času. Až nyní mohl na pár dní odejít. Možná to bylo tím, že jeho pána navštívila elfí královna a on vyléčil jejího bratra, který málem zemřel. Nevěděl, ale byl tomu rád.

Chtěl by se usadit, ale ještě raději by nějaký čas cestoval. Kromě Ilfirina a svého rodného Rovenu nepoznal nic. A tolik slyšel o nádherných městech nebo krajích. Laitaino, nádherné město u moře, Ortainë zvané také město králů, Eruner krajina s nespočtem nádherných lesů a jezer, a v neposlední řadě Alassëa domov jeho přítele Ziona.

Usměje se a vejde do chatrče. Je tady čisto, několik místností, i když zvenku vypadá malá. Nu, nadarmo nebyl kouzelníkem, i jako léčitel ovládal pár praktických kouzel. Byl za to nesmírně rád, protože si zvykl žít v určitém luxusu. A kdo říká, že když zvenku to vypadá jako chatrč, musí tomu být i uvnitř?

Uloží květiny do speciální kouzelné bubliny, kterou vytvořil a ve kterém září měsíční světlo. Jinak by zvadla a byla by mu k ničemu. Přiloží na oheň a začne vařit večeři. Po chvíli si uvědomí, že uvařil pro dva lidi. Copak někoho podvědomě čeká?

Zrovna si nabíral na talíř, když kdosi zaklepal na dveře. Strnul, ale vzápětí se uvolnil. Jediný člověk, který o téhle chatrči, byl ten nepřístupný elf na pláži. S lehkým úsměvem otevřel dveře naprosto si jistý, kdo za nimi stojí. „Vítej v mém skromném příbytku, pane Bezejmenný,“ uvítal ho.

Sailon sebou při tom oslovení mírně trhl. „Nu, pojď dál, přeci nebude host stát venku,“ prohodil Dilfirin a vpustil ho dovnitř. Elf kolem něj váhavě prošel a překvapeně mrkl, když uviděl prostřeno pro dva lidi. „Vidím, že očekáváš návštěvu, tak já raději půjdu,“ prohodil a chystal se odejít.

Dilfirin však mávl rukou. „Nikoho nečekám,“ odvětil a zamknul kouzlem dveře. „Jen se u mě hezky posaď, pane Nedůvěřivý,“ usmál se, když uviděl jeho podezřívavý pohled, jakmile zaslechl cvaknutí zámku.

„Nechystám se tě zavraždit ve spánku. Co bych taky dělal s elfí mrtvolou, že?“ ujistil ho a pustil se do jídla.

Sailon ještě okamžik váhal a nedůvěřivě se rozhlížel kolem. Nevěděl, proč sem vlastně šel. Prostě ho sem kroky zavedly samy. Ne, to byla lež. Potřeboval společnost a on to věděl. Už několik týdnů se potuluje okolím, nevraživě pohlíží na kohokoliv, kdo se k němu pokusí přiblížit. Bylo načase se taky začít opět družit s lidmi. Vždyť jako elf k tomu měl ty nejlepší předpoklady.

Váhavě tedy vztáhl ruku a vzal si lžíci. Ponořil ji do husté nádherně vonící polévky. Hm, je výborná, pomyslel si sotva ochutnal. Za chvíli zjistil, že má misku prázdnou. Zvedl oči k mágovi, který ho pobaveně pozoroval. Kdyby mohl asi by se začervenal. Jenže něco tak vydatného a chutného už neměl celé týdny.

Náhle se před ním objevila další miska. „Jen jez. Dlouho jsem neviděl nikoho komu by má polévka tolik chutnala. Ačkoliv na hradě ji nevařím.“

„Na hradě?“ zbystřil elf a byl rád, že se má konečně čeho chytit ke konverzaci. Mág se zasmál. „Jistě. Jsem mágem na hradě v nedalekém městě Ilfirino. O tom jsi jistě už slyšel, že?“ optal se a zdvihl obočí.

„Ano,“ prohodil.

„Jsi opravdu skoupý na slovo, že? Nedivil bych se, kdyby ses jmenoval třeba Feon – duše.“

Elf překvapeně zamrkal. „Znáš jazyk elfů?“ optal se tiše.

„Jen málokterý mág ho už dnes zná, že? Avšak já jsem se jako mladý s několika elfy přátelil. Pak jsem odešel do učení a veškeré kontakty mezi námi skončily. Navíc se elfové uchýlili do Lesů a s ostatními kouzelnými bytostmi nebo nedej bože s lidmi nechtěli nic mít.“

„Až doteď,“ pronesl Sailon.

Souhlasně kývl. „Až doteď. Avšak ty nevypadáš, že by sis vyšel do světa. Co se stalo?“

Tuhle otázku přešel mlčením. Ačkoliv mu mág prozradil něco o sobě, on byl stále rozhodnut mlčet. A ani Dilfirin nenaléhal. Proč také? Nebyl k tomu žádný důvod, bude-li chtít řekne mu to sám.

Sailon odloží lžíci a zadívá se na muže před sebou. Ten mezitím s klidem sklidí ze stolu. Elf se zvedne. „Tak já půjdu. Omlouvám se, že jsem obtěžoval,“ prohodil. Dilfirin se na něj otočí a propálí ho svým modrým pohledem. „Proč bys chodil? Mám tady dost místností, určitě se najde jedna, ve které bys mohl přespat,“ odvětil a usmál se na něj.

Nedůvěřivě si ho prohlíží. Je sice pravda, že už dlouho nespal v měkké posteli, ale na to byl zvyklý. Musel si však přiznat, že ta nabídka byla velice lákavá. „Nehodlám ti nic provést,“ ujistil ho s lehkým úsměvem Dilfirin. Ten nedůvěřivý elf se mu líbil, to nepopíral, ale rozhodně se na něj nehodlal ve spánku vrhnout.

Sailon nakonec váhavě přikývne a Dilfirin se na něj usměje. Kývne na něj aby ho následoval. Ukáže mu pokoj, který čirou náhodou sousedí přímo s jeho ložnicí. „Tady se ti bude jistě spát dobře,“ ujistil ho tiše mág, vrhl na něj poslední pohled a odešel. Elf tak osaměl v pokoji, který ani nemohl popsat slovy. Netušil, že ta chatrč má tolik prostoru.

Ten pokoj byl opravdu nádherný. Byl zařízený v modrých barvách, od námořnické modři po nádhernou blankytnou. Na větší obdiv však už neměl sílu. Byl unavený. A to nejen fyzicky. Rychle se svlékl a lehl si na obrovskou postel, která vévodila celému pokoji. Ačkoliv byl unavený nemohl dlouho usnout. Naslouchal řeči domu. Avšak podle všeho byl spokojený stejně jako jeho majitel.

Sailon se smutně usmál. Ach, Querrestalo, určitě by se ti tady líbilo, posteskl si. Bratr mu chyběl. Ačkoliv by to do něj téměř nikdo neřekl bylo to tak. Na všechny působil chladně, jen Querrestalo ho doopravdy znal. A to bylo dobře, nechtěl, aby ho měl kdokoliv rád. Vždyť s bratrem nebyli pravý elfové. Jejich otcem byl člověk.

Přetočil se na bok a zavřel oči. Nechtěl vzpomínat. Vzpomínky bolí. A on nechce bolest.

 

Přes zeď dál seděl u stolu Dilfirin, rukou si podepíral bradu a hleděl z okna na měsíční krajinu. Tady mu bylo nádherně, jak rád by zde zůstal napořád. Avšak něco mu napovídalo, že se bude muset brzy vrátit na hrad ke svému pánovi a svým žákům.

Nu, Dilfirine, co sis nadrobil to si také sníš, zahořekoval sám k sobě a hořce se pousmál. Co na tom, že ve vedlejším pokoji leží to nejtajemnější stvoření jaké kdy potkal. Jistě, viděl elfy, viděl jich spoustu, ale tenhle byl jiný. Nebyl veselý a přátelský jako většina z nich. Možná to bylo pro to, že také nebyl čistokrevný elf. Vycítil v něm i lidskou stránku.

Vypadalo to, že jeho otec, nebo matka, byl člověk. Avšak naprosto jistě věděl, že mu to elf neřekne. Vždyť mu neprozradil ani své jméno. Usmál se. On měl rád tajemství, proto se stal mágem Léčitelem. Vysvlékne se z černočerveného pláště a posadí se na postel. Měl bych si jít lehnout, pomyslí si.

Už se chystá, že se převlékne, když ho vyruší tiché zaklepání na okno. Otevře a uvidí svého nejmladšího učence Kalsina. „Co se děje?“ optá se ho. „Náš pán si tě žádá na hradě, mistře,“ prohodil mladík s úklonou. Vypadá to, že se spánek nekoná, pomyslel si hořce a opět si oblékl plášť.

„Počkej na mě, za chvíli jsme venku,“ prohodil k chlapci a zavřel okno. Pak se po špičkách vkradl do blankytného pokoje a zadíval se na spícího elfa. Bohužel se musíme rozloučit, pomyslí si trochu posmutněle. Přejde k posteli a musí zapojit veškerou svou vůli, aby ho nepohladil po té líbezné tváři.

Nakonec se ovládne a v rychlosti napíše vzkaz. A pak se stejně tiše, jako se předtím objevil, i ztratí v začínajícím úsvitu.

 

Jakmile se za ním zavřely dveře, Sailon otevřel oči. První čeho si všiml bylo to, že dům je prázdný. Poznal to podle jeho smutného nářku, kterému může rozumět pouze elf nebo mág. Druhé, co upoutalo jeho pozornost, byl list papíru na stole vedle jeho postele. Posadil se a vzal papír do ruky.

Byl to vzkaz od Dilfirina.

 

Milý Bezejmenný, bohužel se musím odebrat zpět ke svým povinnostem. Budeš-li cokoliv potřebovat najdeš mě na hradě pána města Ilfirino. Zatím sbohem, pane Bezejmenný a věřím, že jednou nastane den, kdy mi své jméno prozradíš.

 

S vřelým pozdravem

Tvůj nildo Dilfirin

 

Sailon se usmál a pohladil ten rozmáchlý podpis. Nildo – přítel. Bylo hezké slyšet, nebo spíš vidět, opět něco ve své mateřštině. Avšak jazyk lidí ovládal stejně bravurně, protože mu ani nic jiného nezbývalo. Musel si přiznat, že s Dilfirinem souhlasí. I on totiž nějak podvědomě cítil, že se ještě setkají. Ale kdy a za jakých podmínek neměl tušení.

Pomalu se oblékl a vyšel z domu. Nevěděl, jak ho zabezpečit, tak ho prostě musel nechat otevřený. Vydal se opět na svou cestu, která neměla cíl. Jaký taky? Avšak jeho kroky se jaksi samovolně stočily směrem k Ilfirinu.

 

Dilfirin dorazil ve spěchu na hrad. Od svého učně se dověděl, že dcera jeho pána onemocněla. Bez sebemenších rozpaků tedy vešel do jejího pokoje, kde u jejího lože seděl jeho pán. „Dilfirine, kde jsi byl?!“ vyjel na něj okamžitě a mág jen zatnul zuby. Bohužel jeho pán dokázal být velice náladový.

„Musel jsem pro Měsíční květ,“ odvětil a poklekl vedle nemocné. Přiložil jí ruku na čelo, ze kterého sálala horečka. „Kdy začala churavět?“ optal se tiše.

„Nevím, když jsem za ní dnes přišel už takhle ležela. Co je jí, Dilfirine?“

„To nemohu říct, můj pane, protože já sám to nevím,“ odvětil a zamumlal kouzelnou formuli, aby dívce alespoň ulevil od horečky. V hlavě mu zatím splašeně běhala kolečka, jak se snažil určit nemoc. Dívka vypadala jako by byla mrtvá, avšak tváře jí hořely zdravím. Téměř vůbec se nepohnula a on nevěděl, co je příčinou. S takovou nemocí se ještě nesetkal. „Potřebuji, abyste mě s ní nechal o samotě, můj pane,“ promluvil asi po půl hodině. Muž se bez námitek zvedl a opustil pokoj.

Dilfirin se ocitl o samotě. Moc mu to však nepomohlo. Nevěděl, co dívku sužuje. Kdyby alespoň nabyla vědomí, aby se jí mohl zeptat, co jí třeba bolí. Jenže dívka dál ležela ztuhle.

Po dvou týdnech marného snažení už byl mág zoufalý. A nejen on. Avšak ať se snažil sebevíc nemohl na nic přijít. Až jednoho večera se u něj objevil strážný. „Dilfirine, máte před bránou návštěvu.“

Zvedl k němu hlavu. „Opravdu, koho?“ optal se. Nikoho nečekal a moc přátel taky neměl. „Říká, že ho mám ohlásit jako pana Bezejmenného,“ prohodil strážný s prapodivným výrazem. Avšak mág se rozzářil. Vypadá to, že se opět setkává se svým elfem. Se svým, Dilfirine? I jeho samotného toto tvrzení naprosto udiví. Avšak musel přiznat, alespoň sám sobě, že ho neznámý zajímal. „Děkuji, hned jsem tam,“ pronesl a rozloučil se se strážným.

Ještě naposledy zkontroloval dívku a vyšel z pokoje. U brány opravdu stál Sailon a rozhlížel se kolem. „Vítám tě, pane Bezejmenný,“ usmál se na něj mág. Elf na něj upřel své nádherné, ale smutné oči. „Rozhodl jsem se využít tvé nabídky. A navíc jsem zaslechl, že dcera místního pána churaví a že ani sám Dilfirin neví, co jí je. Možná bych ti mohl pomoci,“ prohodil a dál nehnutě stál u brány.

„V tom případě mě následuj,“ prohodil mág a snažil se ignorovat ten sžíravý pocit, který se mu rozlil v srdci. Zavedl Sailona do pokoje dívky a vysvětlil mu příznaky. Elf poklekl vedle ní, ale ani on nevěděl, co ji může sužovat.

„Co kdybychom spojili své síly, pane Bezejmenný?“ optal se po několika hodinách marného přemýšlení Dilfirin.

„K čemu by nám to bylo dobré? Nejsem žádný léčitel, nemohu ti nikterak pomoci.“

„To tvrdíš ty. Avšak já mám jiný pocit. Jako by z tebe cosi vyzařovalo. Cosi, co na mě křičí, že ty víš.“

Nadzvedl obočí. „Opravdu? A co vím?“ zajímal se.

„Že máš předpoklady k léčení.“

Sailon se usmál. To už jednou slyšel. „Staň se mým žákem,“ vyzval ho čaroděj. Elf překvapeně zamrkal. „Myslíš si snad, že jich nemáš dost?“

„To jistě mám. Avšak v tobě cítím něco… zvláštního,“ hledal chvíli příhodný výraz. „Myslím, že je to tvůj osud.“

„Tak to asi ne. Kdybych přeci chtěl být léčitelem, mohl jsem se učit od elfích mágů. A jak vidíš, neudělal jsem to.“

„Přesto si myslím, že bys to mohl alespoň zkusit.“

Sailon se odmlčel. Dilfirin se na něj jemně usmíval. Byla pravda, že ho už mnoho elfů v jeho domově přemlouvalo, aby se stal léčitelem. Avšak on nechtěl. Nechtěl mít tolik odpovědnosti. Že to měl udělat si uvědomil, až ve chvíli, kdy ve své náruči držel chladné tělo svého bratra. Kdyby se učil, mohl ho zachránit. Querrestalo mohl být naživu. A právě tohle rozhodlo. Svému bratrovi už nemůže pomoci, ale mnohým dalším ano.

„Dobře tedy, stanu se tvým žákem,“ prohodil a Dilfironovi se zablesklo v očích. A tak se Sailon stal žákem Dilfirina, mistra Léčitele.

 

Druhý den ráno Sailon společně se svým učitelem začal odhalovat tajemství léčení. Jako první musela dle slov Dilfirina přijít ta teoretická část. Což byly samé knihy a svitky. „Opravdu to musím dělat?“ optal se asi po pěti hodinách, kdy pořád četl a četl.

„Já myslel, že elfové jsou sečtělí národ a tudíž je čtení baví.“

„A já zase myslel, že jsi natolik inteligentní, že jsi už poznal, že nejsem čistokrevný elf,“ odsekl a znovu se začetl do knihy lektvarů nebo co to vlastně bylo.

Čaroděj se usmál. „To jsem sice poznal, ale chtěl jsem to slyšet od tebe,“ prohodil a Sailon vzhlédl. Jejich oči se střetly a oba náhle měli pocit, že je v místnosti nějak málo vzduchu. Elf rychle obrátil svou pozornost zpět ke knihám, protože ho to podivné chvění mezi nimi znepokojovalo. „Nemohli bychom přejít k praktické části výcviku?“ zeptal se po dvou hodinách rozmrzele.

„Příliš pospícháš, drahý elfe. Copak vás neučili trpělivosti?“ zasmál se Dilfirin.

Sailon pokrčil rameny. „To sice učili, ale já nikdy nebyl na takovýhle druh učení. Ostatně to jsi určitě už poznal. Navíc jsem byl vycvičen k ochraně královny,“ prohodil a prudce se zarazil. Přišlo mu, že toho na sebe prozradil až příliš.

Dilfirin na sobě nedal nic znát, ale tohle zjištění ho překvapilo. Mohl by mít něco společného s elfem, který opustil řady po smrti svého bratra? Pak by to znamenalo, že neví, že Querrestalo žije. Avšak to byly jen jeho domněnky a nemohl tudíž nic s určitostí říct. „Pokud vše půjde dobře, můžeme za týden přejít k praktické části. Ale vše záleží na tobě a tvé trpělivosti,“ prohodil čaroděj a vstal. „Půjdu se podívat na Marinu,“ prohodil a vyrazil k pánově dceři.

Dělalo mu to starosti. Pořád nemohl přijít na to, co jí je. Vypadala jako by byla mrtvá, ale žila. Jak jí dostat zpátky? Žádná jeho zaklínadla nepomáhala, když nevěděl o jakou nemoc se jedná. A tak mohl jen mlčky sedět u jejího lůžka a ubírat její bolest, alespoň zaklínadly, které jí trošku pomáhaly.

 

„Mistře,“ narazil jednoho dne na jednoho ze svých žáků.

„Co se děje, Brennane?“ optal se a unaveně se usmál. Elf se sice učil rychle a dobře, přesto stále nepřišli na to, co je dceři místního pána.

„Mluvil jsem s pánem.“ Čaroděj zbystřil. „Už je netrpělivý a chce, abychom se na Marinu podívali společně. Vy a vaši učni.“

„Obávám se, že tam v tomhle případě nic nevyzkoumáme, Brennane,“ podotkl smutně, ale s návrhem souhlasil. Však taky nemohl jinak. Už tři týdny ležela dívka bez hnutí a života. Avšak její srdce stále tlouklo.

A tak se o dvě hodiny později sešli v jejím pokoji a snažili se přijít na to, co ji sužuje. Vše o co se pokusili bylo marné. Nevěděli, co by se dalo dělat. Už ne. Možná to znamenalo konec. To by však také znamenalo dívku zavraždit. A to by Dilfirin nedopustil.

 

Sailon tiše vešel do pokoje a zadíval se na čaroděje. Opět seděl u té dívky a mumlal zaklínadla. Jednu ruku přitom měl položenou na jejím čele. Elf si ho okouzleně prohlížel. Bylo v něm něco, co mu nedodávalo dechu a rozbušovalo mu srdce. Avšak v tuhle chvíli čaroděj vypadal, že pánovu dceru miluje. Jeho starost o ní byla až příliš pečlivá. Jistě, mohl si to vysvětlovat špatně, ale přesto ho píchlo u srdce.

„Myslím, že už tuším, co je jí,“ zašeptal nakonec a Dilfirin sebou trhl, jak byl vyrušen ze soustředění. Prudce se otočil na elfa. „A to je?“ zeptal se a přitom ho nenápadně hltal očima. Jak byl nádherný. Avšak nikdy by mu to neřekl.

„Její tělo napadl nějaký parazit. Dočetl jsem se to v jednom ze svitků, který jsem tu našel. Tato „nemoc“ byla vyvolána úmyslně.“

Dilfirin překvapeně zamrkal. „Úmyslně?“ zopakoval, aby se ujistil, že správně slyšel. Elf kývnul. „Proč by ale chtěl úmyslně předstírat tento stav?“ zamumlal si pro sebe čaroděj.

„Možná je tou příčinou neopětovaná láska. Možná tak chtěla upoutat něčí pozornost a upozornit dotyčnou osobu na to, jak moc ji miluje,“ pronesl s pohledem upřeným na čarodějova záda.

„Možná,“ zamumlal ten a okamžitě se dal do léčení. V duchu si spílal, že si na to nevzpomněl. Vždyť už se s tím jednou setkal. Jakmile věděl, co je příčinou tohoto stavu, věděl i to, jak jí z toho dostat. Nemohl proto vidět Sailonův posmutnělý úsměv a to jak se tiše vykradl z pokoje.

Po dvou hodinách se mu konečně podařilo vymítit parazita z těla a dívka se zhluboka nadechla. Dilfirin se usmál a otočil se, aby elfovi poděkoval. Ten však byl pryč. Pokrčil rameny, poděkuje mu později. Nyní se otočil k dívce, které se do tváří začala vracet zdravá barva a její víčka se zachvěla. „Dilfirine?“ zašeptala a on se na ní jen usmál. Avšak byl připraven jí pořádně vyhubovat. Až ale bude v pořádku.

Nechal zavolat pro pána. Ten se objevil téměř vzápětí a on se tak mohl diskrétně „vypařit“. Teď jen zbývalo najít Sailona, aby mu mohl poděkovat. Našel ho na hradbách, jak hledí na moře. Vypadal v tu chvíli, jako nějaký mýtický hrdina, který čeká, až se z moře vrátí jeho milá. Nebo až se z něj vynoří nepřátelé.

„Děkuji ti,“ prohodil k němu tiše. Elf nedal jediným pohybem či gestem najevo, že ho slyšel. Dilfirin o tom už začínal pochybovat, když si všiml jeho lehkého kývnutí hlavou. „Myslím, že ta dívka si zaslouží štěstí. A po tvém boku jí jistě čeká,“ prohodil tiše elf a dál hleděl přímo před sebe. Nechtěl aby viděl to, co se s největší pravděpodobností nyní leskne v jeho očích.

Dilfirin se na něj překvapeně podíval. „Copak ty si myslíš, že snad já a…,“ nedořekl. Jen se lehce zasmál. „Nechal ses zmást, milý elfe. Mé city k té dívce jsou pouze léčitelské. Mimoto se domnívám, že její otec by nikdy nedovolil, abychom já a ona byli spolu.“

„Proč ne? Jsi nejlepší široko daleko. Lepší partii by pro ní jen těžko hledal.“

„Marina je jeho jediné dítě. Velice pochybuji, že by ji provdal z jiného důvodu než z lásky.“

„Pak se zdá, drahý čaroději, že jsi velice naivní,“ prohodil Sailon a otočil se na něj. V tu chvíli nemohl Dilfirin určit co ho zaujalo víc. Zda jeho oči, ve kterých se odráželo něco jako nepoznaná touha, nebo jeho posmutnělý úsměv. Čaroděj udělal krok kupředu a pak ještě jeden. Náhle stál přímo před elfem a hleděl mu do očí.

Sailon cítil, jak se mu úží dech a rozhodně to nebylo kvůli silnému větru, který začal proudit od moře. Bylo to blízkostí Dilfirina. To on ho připravoval o dech. Rychle se odvrátil, protože se bál, že se mu jeho emoce odrazí ve tváři. A to nemohl dovolit. Už pro to, že patřil k elfům.

Dilfirin chtěl něco říct, udělat, ale nakonec se neodvážil. Přeci jenom neznal ani jeho jméno. A než se stačil vzpamatovat, už na něj volali. „Mistře Dilfirine, pán tě chce vidět.“

„Děkuji, Brennane,“ prohodil. Ještě jednou se podíval na elfa, a pak následoval svého žáka do hradu. Pán mu zřejmě hodlal poděkovat za to, že vyléčil Marinu. Avšak nebyl to on. Byl to Sailon, kdo přišel na toho parazita.

Vešel do obrovské haly, kde poklekl na jedno koleno. „Volal jste, pane?“ optal se tiše a čekal. Muž na trůně přikývl. „Ano, volal jsem tě Dilfirine. Chci ti vyjádřit díky za záchranu Mariny.“

„Byla to má povinnost, pane a navíc jsem to nebyl já kdo…“

„Nepřerušuj mě prosím. Chci ti poděkovat a je mi jedno, kdo ji vyléčil. Ty jsi oficiální léčitel na tomhle hradě a ty jsi ji tudíž musel vyléčit. A proto ti jako odměnu nabízím toto: Marininu ruku a titul pána tohoto hradu. A teď vstaň, příteli.“

Čaroděj se musel velice ovládnout, aby sebou netrhl a uposlechl příkaz. Vstal a rozhlédl se po sále. „Nuže? Jaká je tvá odpověď?“ optal se. Dilfirin věděl, že musí být jediná. Ano. Srdce křičelo na protest, ale mozek říkal, ať odpoví.

Chtěl se zbavit těch okovů, které ho svíraly tady na hradě a tím, že vyléčil Marinu se do nich ještě víc zamotal. Zhluboka se nadechl. „Pane, já nebyl ten kdo vaší dceru vyléčil. Byl to elf, který zavítal na náš hrad. To on přišel na to, co vaši dceru sužuje. Kdyby nepřišel, nikdy bych si na to nevzpomněl. Chybil jsem, já vím, ale nejsem to já komu náleží tato pocta.“

Muž si ho bedlivě prohlížel. „Zavolej tedy toho elfa. Ať je to on, kdo se podvolí mému přání.“ Dilfirin zaťal zuby, ale vydal se splnit pánův rozkaz. Náhle se mu sevřelo hrdlo, když si představil, že by s ním ten elf žil pod jednou střechou, on se na něj musel stále dívat a vědět, že nikdy nebude jeho.

Dilfirine! Na co to zase myslíš!

 

Sailon zrovna scházel z ochozu, když uviděl čaroděje. „Co se děje?“ optal se ho klidně, protože se mu nějak nelíbil jeho výraz. Byl takový… Ani se to nedalo popsat slovy. Smutný i šťastný. „Pán si tě žádá,“ pronesl hluše a elf se na něj zadíval. „Mě? Proč?“

„Slyšel, že jsi to byl ty, kdo uzdravil Marinu. Má pro tebe nabídku.“

„Nabídku?“ optal se.

Mág mlčky přikývl. „Tu ti přednese až on. Následuj mě prosím.“ A tak šel za ním. Mlčky a pomalu, jako by tušil, co ho čeká. Zastavil se až před pánem hradu. „Prý jsi mě nechal povolat,“ prohodil a ani nepoklekl.

„Buď jsi velice troufalý, nebo hloupý, když přede mnou neklečíš,“ začal muž, který pro něj nechal poslat. Sailon mlčel. „Tak tedy. Slyšel jsem, že jsi to byl ty, kdo zachránil mé dceři život.“

„Jen jsem přišel na to, co jí sužuje. Zbytek už dokonal Dilfirin,“ pronesl a zadíval se na mága, který stál opodál. Ten se pod tím pohledem neklidně ošil.

„Chtěl bych ti tedy za to poděkovat.“

„Inu, už jsi to udělal a nyní pokud dovolíš, tak bych šel,“ odvětil a otočil se k odchodu.

„Jsi opravdu velice troufalý, ale já s tebou ještě neskončil.“ Sailon se otočil zpět s podivným svíravým pocitem, který se mu vůbec nelíbil. Opět na něj mlčky hleděl.

„Za to, že jsi ji zachránil ti dávám její ruku,“ pronesl a náležitě si vychutnal elfovo překvapení.

„Elfové si nesmí brát lidi. Tak to stojí v našich zákonech.“

„Avšak ty už mezi elfy nepatříš, ne? Proč by ses jinak potuloval krajinou bez svých druhů?“

Sailon musel přiznat, že ho odhalil. Nebylo mu vůbec po mysli, co mu ten starý chlápek nabízel. Nechtěl zkysnout tady na tom hradě stejně jako Dilfirin. „Obávám se, že budu muset tvou nabídku odmítnout, pane,“ prohodil a zpříma se na něj zadíval.

„Ach další troufalost,“ pousmál se. „Avšak já se tě neptal, já ti to přikazoval.“

„Nemáš mi co přikazovat, protože nejsem tvým poddaným ani vazalem,“ rozlítil se Sailon, protože se sebou nehodlal nechat manipulovat.

„Jsi na mé půdě, tudíž splníš to, co jsem ti přikázal,“ zařval král. „Stráže! Zavřít!“

Sailon sáhl po meči a tasil.

 

Dilfirin to vše tiše pozoroval. To, co se chystal udělat, mu rvalo srdce na kousíčky, ale radši tohle, než aby přinutili jeho elfa k sňatku, který tak zatvrzele odmítá. Musel přiznat, aspoň sám sobě, že ho pan Bezejmenný učaroval a on nechce, aby byl nešťastný. Proto je ochotný obětovat své vlastní štěstí. „Já si ji vezmu, můj pane,“ pronesl dostatečně nahlas, aby si byl jist, že ho nikdo nepřeslechl.

Sailon se na něj nevěřícně zadíval. Vždyť chtěl z hradu odejít, ne se k němu ještě více připoutat.

„Nebyl jsi to ty, kdo mi řekl, že Marinu vyléčil tento elf? Proč tedy nyní bereš na svá bedra tu zásluhu na vyléčení mé dcery?“ podivil se.

Čaroděj se zadíval na Sailona a maličko se pousmál. Protože jeho štěstí je přednější, pomyslel si, a pak se s odpovědí obrátil na svého pána. „Protože nemůžeme nikoho nutit k tomu, co nechce,“ odvětil klidně.

„Vždyť ani ty si ji nechceš vzít,“ zvolal.

„Nezáleží na tom, co chci já. Jsem tvým vazalem, sám jsem si zvolil. Proto tě nyní žádám o ruku tvé dcery Mariny, můj pane,“ poklekl na jedno koleno.

Sailon tomu stále nemohl uvěřit. Rychlým krokem přešel k čaroději a položil mu ruku na rameno. „Vstaň, příteli. Nemusíš tohle dělat,“ zašeptal.

Dilfirin na něj upřel posmutnělý pohled. „Jdi, pane Bezejmenný. Odejdi a najdi své štěstí. Já zůstanu zde, jak velí má povinnost.“

Ještě okamžik na něj tiše hleděl. Nechtěl odejít. Nechtěl, aby se pro něj takhle obětoval, nechtěl být bez něj. Udivilo ho, kam směřují jeho myšlenky, ale nepokusil se je zastavit. „Sbohem,“ prohodil prostě a tiše. Naposledy na něj pohlédl a vyšel z místnosti.

Poslední co slyšel byl hlas místního pána. „Přijímám tvou nabídku, Dilfirine.“

Sailona z toho píchlo u srdce. Právě ztratil dalšího člověka, na kterém mu záleželo.

 

Čaroděj vstal jako v mrákotách. Uvědomil si, že ho ztratil. Nikdy jsi ho ani neměl! Avšak jeho slib byl závazný a on ho nehodlal porušit. Jen ještě jedno musel vědět, než jeho elf odejde. Vyšel na chodbu a doufal, že ho ještě zastihne.

„Mistře!“ zaslechl hlas svého žáka Brennana.

„Teď ne!“ odsekl a pokračoval v chůzi. Avšak mladík ho dostihl.

„Prosím, mistře, vyslechni mě. Je to naléhavé.“

Dilfirin se tedy chtě nechtě musel zastavit. „Co je tedy tak naléhavé, že mě žádáš, abych tě vyslechl, i když vidíš, že velice pospíchám?“ optal se klidně a v duchu prosil elfa, aby ještě chvíli sečkal.

„Můj otec, pane. Umírá. Jsem jeho jediný syn. Je mi líto, že to udělám, ale musím odejít. Musím následovat příkladu svého otce a stát se Duchovním mágem. Pro to mám předpoklady, pro to jsem byl zrozen.“

Poklekl před Dilfirina na jedno koleno a sklonil hlavu. „Propustíš mě ze své služby, mistře?“

„Byl jsi mi dobrým žákem, Brennane, ale chápu tvé pohnutky. Jdi tam kam ti velí tvé srdce a já budu doufat, že tato cesta bude správná.“

Mladík vstal a vděčně se na něj podíval. „Děkuji, mistře,“ zašeptal a odešel.

Dilfirin ho chvíli pozoroval. Bylo mu líto, že odchází. Byl to jeho nejlepší žák. Avšak na druhou stranu ho chápal. A navíc to tušil již od začátku. Ještě okamžik stál na místě, ale pak si uvědomil, že chtěl mluvit s tím elfem.

Rychle se rozběhl k nádvoří a uviděl ho jak kráčí k bráně. Už byl skoro u ní. „Počkej, pane Bezejmenný,“ zvolal a elf se zastavil. Došel k němu a postavil se před něj. „Ještě než odejdeš, potřebuji vědět jednu věc.“

Nadzvedl obočí. „A to jakou?“ zeptal se. Proč mi to děláš ještě těžší Dilfirine?, ptal se v duchu smutně.

„Tvé jméno. Potřebuji znát tvé jméno,“ vydechl. Potřeboval potvrdit svou domněnku.

„K čemu jméno?“ optal se a chtěl se otočit. Čaroděj ho však chytil za zápěstí. Byl v pokušení ucuknout, ale ovládl se. „Jmenuji se Sailon, stačí?“ odsekl nakonec, ale ze sevření se nevyvlékl. Naopak. Byl v pokušení vložit svou dlaň do té jeho a říct mu, aby odešel s ním.

„Myslel jsem si to,“ usmál se na něj Dilfirin. „Ztratil jsi bratra, že?“ optal se.

„Jak to víš?“ trhl sebou zmateně.

„Jmenuje se Querrestalo, že?“

„Ano! Něco o něm víš? Našlo se jeho tělo?“

„Našlo. Byl tady. Tvůj bratr žije, Sailone.“

Náhle se s ním všechno zatočilo a on měl pocit, že je to jen sen a on se probudí plný naděje. Maličko se zakymácel a Dilfirin neodolal, objal ho a přitiskl k sobě. Sailon mu zabořil obličej do vlasů a obtočil mu ruce kolem ramen. V tu chvíli jim bylo jedno zda je někdo uvidí. Sailonovým tělem otřásaly úlevné vzlyky a čaroděj ho hladil po zádech. Vychutnával si tu vzájemnou blízkost, protože věděl, že je to poprvé a naposledy.

Odtáhl se od něj a pohladil ho po tváři. „Jdi, Sailone. Najdi svého bratra. Je to tvůj osud.“

„Kde ho najdu?“ optal se.

„Hledej Sběrače jménem Zion.“ S těmito slovy se otočil a odcházel.

 

Sailon zvedl ruku, aby ho zastavil, ale nakonec ji nechal klesnout zpět. Ještě naposledy ho pohladil pohledem a pak se vydal na dlouhou cestu za svým bratrem.

 

Dilfirin se vrátil do hradu a odebral se do svého pokoje. Nechtěl si připustit tu prázdnotu. Jistě, byla tady už dříve, to věděl, ale teď byla o to intenzivnější, že věděl, že ztratil někoho s kým mohl být šťastný.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. „Vstupte!“ zvolal a otočil se na nově příchozího. Byl to učeň, který mu řekl, že je Marina nemocná. „Co potřebuješ, Kalsine?“ optal se ho mile a usmál se, ačkoliv mu do smíchu opravdu nebylo.

„Přišel jsem se zeptat, zda jsou ty zvěsti pravdivé, mistře,“ pronesl.

„Jaké zvěsti máš na mysli?“

„To že Brennan nás opouští a že ty, mistře, si máš vzít pánovu dceru Marinu.“

V duchu si povzdechl. „Ano, je to pravda. Obojí.“

„Musím tě na něco upozornit, mistře. Zde na hradě je muž, který Marinu vřele miluje a rád by si ji vzal. Možná by bylo dobré, kdybys odmítl.“

„Ten muž jsi ty, že?“ odvětil klidně a mladík překvapeně mrknul. „Jak to víte, mistře?“

„Znám lidi. Poznám, když je někdo zamilovaný. To jen já na to potřebuji trochu víc času, abych si to přiznal,“ zamumlal spíš pro sebe.

„Tys také zamilovaný, že?“

Nyní to byl čaroděj, kdo překvapením zamrkal. „Jak jsi na to přišel?“

„Podle vašeho pohledu, když odcházel,“ prohodil a s lehkým pousmáním odešel. Avšak Dilfirin se neusmíval. Dal své slovo a hodlal ho splnit, ačkoliv to znamená, že lidí s nešťastným osudem bude víc, než očekával.

 

Podruhé toho večera se ozvalo zaklepání. Dilfirin začínal být mrzutý. „Dále!“ vyštěkl už ne tak přívětivě jako předtím. Tentokrát se objevila přímo jeho nevěsta. „Mistře Dilfirine,“ prohodila a on klesl na jedno koleno. „Slečno Marino.“

„Vstaňte, příteli.“

Poslechl a zadíval se na ni. Byla to krasavice, avšak jeho nijak zvlášť neimponovala. „Co vás sem přivádí v tak pozdní hodinu?“

„Pouhá zvědavost. Otec mi dnes sdělil, že jste mě požádal o ruku. Z nějakého důvodu se mi to mu nechce věřit.“

„Je to pravda, má paní,“ ujistil ji.

„A vy jste to udělal z vlastní vůle, že?“ nadzvedla obočí a nyní byla tolik nepodobna svému otci, s tím výsměšným leskem v očích.

„Pokud bych řekl ano, lhal bych vám.“

„Já si vás, ale nevezmu,“ pronesla klidně.

„Milujete snad někoho jiného?“

Zasmála se. „Bože, netvrďte mi, že si mě chcete vzít z lásky!“ vydechla a musela se posadit. Za chvilku se uklidnila. „Dilfirine, mistře, jsem vám velice vděčná za to, že jste mi zachránil život, avšak nebylo to nutné. Já sama si zvolila tuhle cestu.“

„Proč?“ optal se, protože to že se do toho stavu uvedla sama už věděl.

„Protože jsem tak chtěla přivést otce k rozumu. Avšak vypadá to, že se to minulo účinkem. Ten den jsem mu řekla, že jsem zamilovaná do jednoho z mágů. Zřejmě z toho vyvodil, že jím jste vy. Avšak to není pravda je to…“

„Můj učenec Kalsin,“ skočil jí do toho.

„Ano. Když jsem to řekla otci, zuřil až k nepříčetnosti. Proto jsem udělal to, co jsem udělala. Chci si vzít Kalsina a pokud vy se nedokážete postavit mému otci jste zbabělý. Daleko zbabělejší než-li já.“ S těmito slovy odešla a on jen užasle hleděl na zavřené dveře. Musel přiznat, že ho porazila žena.

Brrrr, jaká to potupa. Ale na rtech se mu mihl úsměv, který na nich i zůstal. Ulehl do postele s trochu lepším pocitem, než před několika hodinami.

 

Hned jak se probudil vydal se za svým pánem, aby mu oznámil jak se rozhodl. K jeho překvapení ho už očekával. „Prý mi chceš něco říci, Dilfirine,“ prohodil místo pozdravu. Mága najednou opustilo všechno odhodlání ze včerejšího dne. Před očima se mu objevil obraz Sailona a on se zhluboka nadechl.

„Je to tak můj pane,“ souhlasil. „Přišel jsem vám oznámit, že si nemohu vzít vaší dceru.“

„COŽE?!“ zahřmělo to sálem.

„Marina miluje někoho jiného a já bych byl upřímně rád, kdybyste jim požehnal.“

„Ty už mi nemáš co radit! Odejdi z mého hradu a to hned!“

Dilfirin si uvědomil, že přesně tohle přeci chtěl. Přesto pociťoval lehkou nostalgii, když jen se svou holí opouštěl hrad. Na druhou stranu ho však u srdce hřála představa toho, že se možná setká se Sailonem. Protože naprosto přesně věděl kam má elf namířeno. Do Alassëi.

 

Pomalu se vzdaloval od Ilfirina. Ani jednou se neohlédl, protože si nebyl jistý zda by dokázal odejít. A věděl, že by to od něj nebylo fér. Už jen proto, co Dilfirin obětoval.  

Cesta byla úmorná, ale on nechtěl zastavit. Jako by se bál, že mu dojdou síly. Tak nějak tušil, že kdyby zastavil jeho kroky by se samy otočily a vydaly se zpět. A to on nemohl dopustit. Jeho srdce bylo rozpolcené, protože prožívalo smutek i nekonečné štěstí. Jeho bratr je naživu. Měl chuť začít tančit radostí.

Po třech dnech naprosto stejné cesty, skládající se jen z naleznutí odpočinku ke spaní, se před ním objevila značka, která mu oznámila, že se nachází v Alasseë. Teď už jen zbývalo najít toho Ziona, o kterém mluvil Dilfirin. Při vzpomínce na mága ho píchlo u srdce. Neušel ani pár metrů, když před sebou uviděl dům. Nebyl si jistý zda je to dům. Vypadalo to spíš jako skromná chýše, ale něco z ní vyzařovalo a on to nemohl popsat. Nedalo se to vyjádřit slovy. A něco mu také napovídalo, že tady bydlí právě onen Zion a jeho bratr.

Téměř nábožně k domu přešel a omámeně zvedl ruku ke dveřím, aby na ně zaklepal. Dlouho se nic nedělo a on usoudil, že ten, kdo uvnitř bydlí zřejmě není doma. Celým tělem mu projelo zklamaní a uvědomil si, že se bude muset zeptat někde jinde. Ten pocit jistoty, že je zde Querrestalo náhle zmizel. Přesto ještě jednou, v bláhové naději, zvedl ruku a zaklepal, protože se chtěl ujistit, že zkusil opravdu všechno. Avšak ani v tuhle chvíli nikdo neotevřel.

 „Sailone?“ zaslechl tiché zašeptání, které ho doslova přimrazilo k zemi. Pomalu se otočil a hleděl do očí svému bratrovi Querrestalovi, o kterém se domníval, že je mrtvý.

Několik dlouhých sekund nebyl ani jeden z nich schopný promluvit. Nevěděl co by měl udělat, nevěděl jak by se měl zachovat. Jen na něj hleděl a z očí mu začaly stékat slzy. Nevěděl zda jsou úlevy, smutku či čehokoliv jiného. Nechal je prostě jen volně stékat po tvářích. Querrestalo udělal krok kupředu a další, ke konci už běžel, aby bratra objal a utěšil ho.

Zion pozoroval tohle setkání s lehkým úsměvem, ačkoliv mu v hlavě vrtalo, jak to mohl ten Querrestalo vědět, že sem jeho bratr jednou přijde. Budu se ho muset zeptat, rozhodl a přešel k objímající se dvojici. Lehce si odkašlal. Querrestalo se lehce vymanil z bratrova sevření a skrz slzy dojetí se na něj usmál.

„Rád tě vidím, bráško,“ prohodil. Pak se otočil k Zionovi a obdařil ho svým vřelým úsměvem, který mu vždy rozbušil srdce. „Sailone, rád bych ti někoho představil. To je Zion, muž se kterým žiju. Zione, to je můj bratr Sailon.“

Zion i Querrestalo napjatě čekali na jeho reakci. Sailon se však jen mírně posmutněle usmál a podal Zionovi ruku. „Rád tě poznávám, Zione.“

Sailon na sobě cítil pátravý pohled svého bratra, ale nehodlal mu nic vysvětlovat. Vždyť ani nevěděl, jak by to vysvětlil. Jak by mohl obhájit to, že i on miloval muže. A chtěl by to vůbec hájit? Vždyť na tom nebylo nic zvláštního. Ostatně to mu potvrdil i jeho bratr, který také žil s mužem.

„I já tebe, Sailone. Tolik jsem toho o tobě slyšel.“

„Rád bych řekl to samé, ale bohužel jsem byl až moc nedůvěřivý k lidem, kterým jsem mohl věřit.“

Opět ten pátravý pohled od Querrestala.

„Ale přeci nebudeme stát venku,“ ozval se elf a pokynul Sailonovi, aby vstoupil. Sáhl na kliku a otevřel. V tu chvíli, jako by se zastavil celý svět. Na židli uprostřed místnosti seděl Dilfirin a usmíval se na elfa tím svým nádherným úsměvem, až mu z toho poskočilo srdce někam do krku.

„Dilfirine?“ zašeptal. Mág nic neřekl, jen se elegantně zvedl ze židle, překonal několika kroky vzdálenost, která je dělila a sklonil se k němu. Hleděli si zblízka do očí a oba těžce oddychovali. „Co to děláš?“ vydechl, když se k němu sklonil ještě níž.

„To co jsem chtěl udělat hned první večer, co jsem tě uviděl,“ odvětil tiše a lehce ho políbil. Sailon byl v první chvíli v pokušení se mu vytrhnout. Avšak pak si uvědomil, kdo ho tady líbá. Dilfirin, jeho Dilfirin. Zvedl ruce a objal ho kolem krku.

Čaroděj si ho k sobě přitiskl ještě úžeji. Byl rád, že se sem dostal dříve než Sailon, protože vidět jeho výraz, když ho uviděl… To bylo naprosto k nezaplacení. A hlavně po jeho tváři v ten první okamžik přeběhl stín, díky němuž už nepochyboval, že jeho cesta nebyla zbytečná.

Pomalu se od něj odtáhl a zadíval se mu do očí. „Myslel jsem, že se máš ženit,“ vydechl elf. Dilfirin mu lehce přejel ukazovákem po tváři. „A to jsem si tě měl nechat takhle zbaběle utéct?“ usmál se na něj. Sailon nebyl schopný slova a tak jen zavrtěl hlavou.

 

Několik dní zůstali u Querrestala se Zionem, než se vydali na cestu. Den před jejich odjezdem se ho Dilfirin zeptal. „Vrátíš se se mnou do Ilfirina?“

Elf překvapeně mrknul. „Myslel jsem, že jsi říkal, že tě pán hradu vyhnal.“

„To ano, ale mám nedaleko Ilfirina svou chýši, pamatuješ?“ cvrnkl ho lehce do nosu a Sailon se s úsměvem ošil.

„Pořád jsi mi neodpověděl na otázku,“ zašeptal a napjatě ho sledoval. Mohl se také ve svém úsudku zmýlit, že? Třeba bude chtít Sailon zůstat s bratrem. Při té představě mu přeběhl mráz po zádech.

„Ano,“ pronesl prostě elf a vytáhl se na špičky, aby ho mohl políbit.

Z okna tu scénu sledoval Querrestalo. Přišel k němu Zion a zezadu ho objal. „Jak jsi to věděl?“ zeptal se ho tiše a elf se zachvěl, jak ho jeho dech polechtal na uchu.

„Co?“

„Že sem tvůj bratr přijde.“

Pokrčil rameny. „Sám nevím. Asi nějaký bratrovský smysl. Ale jsem rád.“

„To já taky.“

Elf se mu otočil v náruči a objal ho kolem pasu. „Bude s Dilfirinem šťastný, že?“

Zion vzal jeho obličej do dlaní. Z Querrestalových očí vyzařovala láska a starost o bratra. „Samozřejmě. Stejně jako jsme šťastní my spolu. Protože přesně tak to má být.“ Jejich rty se střetly v něžném polibku.

 Venku mezitím vzal Dilfirino Sailona kolem ramen a pomalu se s ním vracel do domu. Přišlo mu, že celá příroda zpívá radostí nad jejich láskou. A nemýlil se, Příroda opravdu zpívala… 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 16. 9. 2017 14:09)

Krásna povídka jako všechny které jsem tu četla.

...

(katka, 21. 3. 2015 20:20)

za dobrotu na žebrotu oni mu vyléčí dceru a on jim ju nutí skvělá povídka